Jiří Bartoška byl bezesporu velkou osobností českého divadla a filmu. Rolemi, které ztvárňoval, i působením na veřejnosti si vybudoval status skutečné celebrity a zároveň autority, jejímuž hlasu je nasloucháno. Proto také jeho odchod vyvolal tak silnou společenskou reakci. Odešel člověk, který byl široce oblíben a ctěn.
Popularitu získal zejména divácky vděčnými rolemi v mnoha televizních seriálech za socialismu i po převratu. Reprízováním starších děl i přijímáním nabídek od soudobé produkce se udržoval v povědomí diváků napříč generacemi. Z pohledu historie jsou však zásadnější některé jeho role filmové (včetně televizních filmů), které sice nedosáhly takové fanouškovské odezvy, ale tím, že jsou součástí výrazné umělecké výpovědi, budou odolávat pověstnému „zubu času“ spíše než konvenční zábava. Pokud by se někdy měla uspořádat retrospektiva filmů Jiřího Bartošky, neměly by v ní chybět snímky jako Tichá radosť, Jen o rodinných záležitostech či Hřbitov pro cizince.
Ještě více jeho herecké schopnosti dokládají divadelní inscenace. Stěžejním se stalo Bartoškovo působení v ústeckém Činoherním studiu, kde ho režijně vedli Jan Grossman, Evald Schorm nebo Jan Kačer. Do povědomí vstoupilo zejména nastudování Kunderova Jakuba a jeho pána v režii Ivana Rajmonta, které se stalo nejreprízovanější inscenací souboru. Z následujícího Bartoškova angažmá v pražském Divadle Na zábradlí vynikají inscenace Bratři Karamazovi (v režii Evalda Schorma), Don Juan (v režii Jana Grossmana) a Havlovo Largo desolato (opět v režii Jana Grossmana). U všech vznikl také dobový audiovizuální záznam, takže Bartoškovo herecké umění bude uchováno i pro příští generace.
Pro českou filmovou kulturu bylo důležité i působení Jiřího Bartošky ve funkci prezidenta karlovarského festivalu. Spolu s Evou Zaoralovou zachránil přehlídku na začátku devadesátých let před zánikem a vrátil ji na mapu nejvýznamnějších světových festivalů. Svými manažerskými schopnostmi dokázal udržet její vysoký kredit až do dnešních dnů. Jeho nástupci tak mohou festival převzít v dobré kondici a navázat plynule na to, co bylo během více než třicetiletého období vybudováno.
Bartoška v roli prezidenta KVIFF soustavně podporoval českou kinematografii – ať už pravidelným zařazováním restaurovaných verzí klasických filmů do programu, nebo přizváním mladých tvůrců (často debutantů) do některé ze soutěžních sekcí, čímž pomohl nastartovat či akcelerovat jejich kariéru. Svou autoritou pokryl i velmi osobité filmy, které se vymykaly průměru a u kritické obce vyvolávaly rozporuplné reakce. Zkrátka dokázal vytvořit inspirativní prostředí, které přálo kreativitě. A to není málo.
Čest jeho památce!
Z rozloučení s Jiřím Bartoškou, Praha, Rudolfinum, 20. května 2025.
