V pondělí 7. září zemřel v Chicagu ve věku nedožitých 51 let Robert Bird. Jeho jméno něco řekne asi jen užšímu okruhu lidí spojených s filmem, resp. filmovou historií a teorií, nicméně vzpomínku si Robert Bird rozhodně zaslouží.
Rodák z anglického Sloughu (nar. 16. září 1969) se ještě v dětském věku s rodiči přestěhoval do USA. Po studiu střední školy v Minneapolis absolvoval v roce 1991 University of Washington s diplomovou prací o ruské rockové hudbě, v roce 1998 pak dokončil studium na Yale University, kde obhájil svou disertaci o životě a díle spisovatele Vjačeslava Ivanova. (Samostatně vyšla v rozšířené verzi pod názvem The Russian Prospero: The Creative Universe of Viacheslav Ivanov v roce 2006.) Je rovněž autorem ceněné knihy o F. J. Dostojevském, v níž se pokouší nově interpretovat vztah mezi spisovatelovým životem a dílem.
Působil jako profesor slovanských jazyků a literatury na University of Chicago, kde přednášel i na katedře filmu a mediálních studií, především teorii a praxi ruského modernismu, zabýval se také symbolismem východoevropských kinematografií a obecně i historií sovětské kinematografie. V oblasti filmové historie a teorie byl nepominutelnou autoritou pro témata spojená se sovětskou érou ruské kinematografie. Vedle řady prací na téma revoluční a socialistické estetiky (Vision and Communism /2011/, Adventures in the Soviet Imaginary /2011/, Revolution Every Day /2018/) se asi jako první autor systematicky věnoval historii nejstaršího ruského filmového studia Lenfilm (Lenfilm: The Birth and Death of an Institutional Aesthetic), u nějž popsal nejen jeho vývoj a produkci, ale upozornil i na odlišnosti v organizaci studia a jeho specifickou „institucionální estetiku“, stojící často proti největšímu státnímu studiu Mosfilm. Aktuálně je před dokončením mnoho let připravované dílo, syntetická práce Soul Machine: How Soviet Film Modeled Socialism, které nyní bohužel vyjde až posmrtně. Birdova neutuchající vášeň poznávat a přemýšlet o světě a životě jej neopustila ani v posledních měsících života, kdy publikoval dva krásné osobní eseje o své nemoci – „Illness in a plague year“ (The Point, 15. dubna) a „The Omens: Tarkovsky, Sacrifice, Cancer“, který vyšel 9. září (Apparatus), dva dny po jeho úmrtí (!).
Čeští čtenáři si ovšem Roberta Birda nejčastěji spojují s Andrejem Tarkovským. Jeho kniha Andrei Tarkovsky: Elements of Cinema (2008) sice v českém překladu nevyšla, ale i u nás patří mezi nejcitovanější práce věnující se životu a dílu tohoto režiséra (kniha se zatím dočkala vydání v čínštině, perštině, portugalštině a na příští rok je připraveno autorem doplněné vydání v ruštině). Lépe na tom u nás je Birdova kniha Andrej Rublev: tu vydalo v roce 2006 nakladatelství Casablanca ve své řadě Filmová klasika. Autorova analýza tohoto filmového veledíla, včetně mnoha originálních postřehů „otevřela oči“ nejednomu tuzemskému filmovému fanouškovi.
„Náhle se membrána oddělující Tarkovského svět od mého stala jemnější, jako bych se mohl přímo dotknout něčeho, co on tak intimně zažíval. Nebo spíš: jako by se můj svět plně zapsal do jeho, jako zmenšený model domu, který v Oběti dává Alexanderovi syn k narozeninám, těsně předtím, než Alexander zapálí dům skutečný. Jako by moje práce na Tarkovském byla jedním dlouhým předznamenáním mé nemoci.“
/Robert Bird/
