Americký seriál Cobra Kai uvedl svou třetí sezónu a přes první náznak tápání stvrdil pozici prvotřídní rodinné podívané. Příběh navracející se k postavám filmové série Karate Kid z osmdesátých let angažoval původní herce, aby se stali tentokrát mentory nové generace. Cobra Kai je seriál poplatný trendům, dosahuje jich však s nečekanou lehkostí a zachází mnohem dál, než by nutně potřeboval.
Uvést „Karate Kida po třiceti letech“ se jeví skoro samozřejmě. Remake s Jackie Chanem a Jadenem Smithem utržil v roce 2010 celosvětově víc než 350 milionů dolarů, lákavost značky byla tedy celkem nedávno stvrzena zájmem trhu. Je s podivem, že jsme se nedočkali filmového pokračování – Chanovi se však podle všeho nelíbil scénář. Místo toho je od roku 2018 uváděn seriál navazující na originální sérii, do nějž se podařilo obsadit původní herce, dnes již odrostlé padesátníky. Ralph Macchio a William Zabka oprášili svou rivalitu, otevřeli konkurující dódža a rozjeli drama větší než život, v němž každý konflikt vyústí v karate souboj.
Jde o námět, který se realizuje skoro sám – atraktivní téma plně využívající étos bojového sportu může chytit kluky dnes, jako to dokázalo v osmdesátých letech. Příslušnost k úspěšné sérii pak přiláká starší diváky. Estetika nostalgie se navíc prokazuje být vtahující nejen pro pamětníky, toho už si producenti všimli dávno. Dílo koncipované jako nostalgické snadno strhne i mladou generaci, někdy dokonce o kus silněji, protože bez vlastní zkušenosti se snáz přijímá idealizovaný obraz minulosti.
Cobra Kai měl tedy plně vydlážděnou cestu k úspěchu. Očekávání adekvátního rodinného programu však dalece překonal, rozhodně nejde o generické dílo. Tedy přesněji řečeno jde o generické dílo, které splňuje všechny požadavky a následuje všechny trendy, nespokojuje se ale s nejpřímočařejší cestou. Úspěch stojí na několika chytrých rozhodnutích: předně oba mentory tvůrci ponechávají jako protagonisty, což vede k mnohem dospělejším a komplexnějším motivům. Dětské postavy jsou vtaženy do jejich světa, který je zprvu přerůstá. Z pohledu mladšího publika vzniká dojem důležitosti, snad až osudovosti, a dospělý ocení uchování kontinuity série. Nesmírně chytrým rozhodnutím pak bylo soustředit se nikoliv na Macchina, kladného hrdinu, ale na jeho nemesis. Zabka vstupuje do dění jako zakomplexovaný muž stále pronásledovaný prohrou, která ho stála sportovní kariéru a budoucnost. Zatímco jeho rival žije zdánlivě spokojený život coby úspěšný majitel autosalonu, Zabka selhal ve všem, o co se pokusil, a jeho snaha vzkřísit dódžo Cobra Kai („záporáky“ původní série) je motivována sice mylnými, ale pochopitelnými pohnutkami. Zabka je před diváka postaven jako člověk na scestí, který je v nitru „správnej chlap“, musí být ale napraven – a právě jeho cesta k nápravě je ústředním motivem celého seriálu. Jde o motiv opět atraktivní pro všechny generace diváků, byť pokaždé z trochu jiného, věku odpovídajícího úhlu pohledu. Nutno zdůraznit také skvělé mladistvé herce, kteří jednak překypují fyzickou energií, ale také hereckým charismatem – prakticky každá postava má i díky tomu svůj jasně definovaný charakter a konflikt, který se leckdy i díky pár gestům daří vyvíjet.
Je samozřejmě potřeba přistoupit na to, že jde ve své podstatě o „seriál pro děti“. Psychologie postav a funkčnost fikčního světa jsou velmi zjednodušené na efektní a působivé zkratky. Například Zabka se svou nepraktičností a neschopností ovládat moderní technologie chvílemi působí, jako by předchozích třicet let strávil v kómatu. Vzájemné křivdy kolidují s rodinnou a morální příslušností takovým způsobem, aby pro hrdiny vznikla co největší škála dilemat a voleb. Během tří řad se status quo několikrát převrátí naruby, z přátel se stávají nepřátelé a naopak – Cobra Kai je v tomto ohledu bezostyšně bezelstný. Karate se stává pohlcující aktivitou, která prostupuje všechno dění a místní město se stává prostorem, kde se mohou kdykoliv a z jakéhokoliv důvodu začít bít děti na ulici. Hlavní mladistvý hrdina vstupuje do třetí řady možná trvale paralyzován poté, co ho jeho rival v hromadné školní bitvě desítek studentů strčil přes zábradlí. Zní to absurdně brutálně, ale po dvaceti epizodách je divák na tuto úroveň násilí jednoduše zvyklý a vnímá ho s naivitou dítěte střílejícího na své kamarády prsty při hře na zloděje.
Při výčtu absurdit se zdá skoro nepatřičné zdůraznit, jak moc umí být Cobra Kai vtahující a jak mohou jeho nekomplikovaně komplikované konflikty strhnout. Pokud bychom k tomu chtěli přistoupit negativně, otevřelo by se téma infantilizace pop kultury a jejích konzumentů. Značná část publika označuje Cobra Kai (ale třeba i Mandaloriana ze světa Star Wars) nejen za dobrý seriál, ale rovnou za to nejlepší, co je v audiovizi k vidění. A je cosi zneklidňujícího na tom, když se dospělí lidé ztotožňují v takové míře se seriálem, který byl vytvořen především pro doslova mentálně a intelektuálně zatím ne plně vyvinuté diváky. Argumentem je samozřejmě nadsázka, s níž je takové dílo konzumováno, ale pokud nás rozbory postironické doby něco naučily, tak že pod záminkou „nadsázky“ jsou dnes mnozí schopni jednat s takovou důsledností, že přestává být nadsázkou. Jde tedy o dílu jako Cobra Kai, kdy je dětský formát realizovaný s nezvyklou formální i vypravěčskou finesou, mluvit jako o kultivujícím (dětský), nebo spíš degradujícím (dospělý) vkus?
Při optimističtějším úhlu pohledu se ale dá poukázat na pozitivitu toho, když může celá rodina sdílet stejný divácký zážitek. (Především tedy její mužští členové, Cobra Kai je věrný sérii rozebírající hlavně „klučičí“ problémy, což v tomto případě dává smysl.) V Česku v tuto chvíli neexistuje funkční koncept rodinné podívané – nenajdeme film ani seriál, u nějž by se opravdu mohly sejít všechny generace. Občas se někdo o univerzální dílo pokusí, byl jím třeba Trpaslík Jana Prušinovského, zpravidla jsou ale divácké skupiny ostře rozdělovány. S tím, že dětské publikum je navíc trvale podceňováno a při pohledu na české pohádky je jasné, že si tvůrci kvůli vlastní nostalgii odmítají připustit, o kolik vyspělejší jsou jejich potomci. Pokud někteří dospělí seriálu jako Cobra Kai propadají možná trochu přes míru, tak proto, jak moc Američané důvěřují mladšímu publiku ve schopnosti pochopit emocionálně relativně komplexní konflikty.
Překračovat hranice dětského a dospělého díla není nic nového, typickým příkladem je studio Pixar. Ani v něm už ale dlouhé roky nevzniklo dílo, které by ve své věkové univerzalitě působilo tak organicky – Cobra Kai může v tomto ohledu konkurovat japonské tvorbě, která je ve schopnosti oslovovat publikum napříč generacemi asi nejlepší na světě. I japonské anime se pak dlouhé roky potýká s kritikou, že vychovává infantilní „dospělé děti“, ale podobná mravokárnost nakonec nemůže být argumentem proti povedené tvorbě, k níž jen část publika přistupuje bez sebereflexe. Ta je nakonec při konzumaci popkultury i umění nutná vždy.
Třetí řada Cobra Kai začíná vykazovat první známky nevyhnutelné televizní bezradnosti. Například Macchinův dlouhý výlet do Japonska, kde se setká s dalšími postavami z původní série, působí toporně a jako první nezvládnutá manipulace s nostalgií. Některé změny vztahů postav evokovaly, že tvůrci zkrátka hodně chtěli zamíchat kartami. Možná se dostávají na hranu toho, co koncept snese, než začne působit vyčerpaně a repetitivně. Vyřešit to bude úkol dalších sérií, jistě se ale otevírá dnes několik cest, jak se výraznějšímu propadu kvality vyhnout. Zatím je Cobra Kai stále ještě špičkovou ukázkou rodinné podívané.
Cobra Kai
(USA 2018–2021)
Tvůrci: Josh Heald, Jon Hurwitz, Hayden Schlossberg
Kamera: Cameron Duncan, D. Gregor Hagey, Paul Varrieur
Hudba: Leo Birenberg, Zach Robinson
Hrají: Ralph Macchio, Xolo Maridueña, William Zabka, Courtney Henggelerová, Tanner Buchanan, Mary Mouserová a další
VOD distribuce: Netflix
