Režisér Šimon Holý představil svůj první celovečerní film Zrcadla ve tmě v soutěžní sekci MFF Karlovy Vary Na východ od Západu. Nízkorozpočtový debut připravoval několik let, obklopil se týmem kamarádů a známých, z nichž většina pracovala za minimální plat a za punkových podmínek, a vytvořil černobílý snímek o milostném vztahu v postupném rozkladu.
Marie (Alena Doláková) by chtěla být tou nejlepší tanečnicí na světě, ale je spíše průměrná. A právě velké ambice jsou tím, co ji táhne ke dnu. Je se sebou tak nespokojená, až jsou s ní nespokojení všichni ostatní. Zato František (Bořek Joura) pracuje v IT firmě a na nic si nestěžuje. Vztah dvojice ale nefunguje. Rozhodnou se navzájem zodpovědět šestatřicet otázek, které údajně stačí na to, aby se do sebe lidé zamilovali.
Zrcadla ve tmě pracují s akademickým formátem a často několik minut dlouhými statickými záběry, na nichž staví kameramanka Jana Hojdová většinu vizuálu. V „otázkových” scénách se kamera každým záběrem postupně přibližuje hlavní hrdince, přičemž až na jednu výjimku nikdy neukáže obličej partnera – celou dobu je zrak diváka upřen na tvář Marie. Přestože by díky tak velké pozornosti stačilo jemné herectví bez velkých gest, Alena Doláková je z divadla zvyklá hrát spíše výrazově. Tím vzniká významný rozpor mezi patrným autorským záměrem o autenticitu a obsazením, složeným z divadelních herců či neherců. Scénář Šimona Holého skýtá množství přesných dialogů, narážek nebo poznámek, nicméně v podání hereckého obsazení Zrcadel nevyzní tak přirozeně, jak by leckdy měly. Ve výsledku bohužel působí spíše křečovitě a uměle. Nejvíce je to cítit v herectví Elišky Soukupové. Přestože její postava vypila kdoví kolik lahví vína, mluví jako kniha, spisovně a srozumitelně, bez výplňových slov nebo přeřeků. To platí víceméně pro většinu obsazení – dovést neherce k autentičnosti je někdy těžší, než se zdá.
Přestože kamera využívá statické záběry, snímek disponuje i scénami, jež byly natočeny tzv. z ruky. Jsou tři, a i každá zvlášť je silnější než všechny statické scény dohromady. V první z nich začne Marie spontánně tančit na náměstí za doprovodu originálního singlu Don’t Leave Me od Šimona Holého a Terry. Druhá scéna sleduje plačící Marii na cestě od matky na zkoušku a třetí, složená tentokrát z více záběrů, pracuje s prostředím nočního klubu. Zmíněné scény jsou pro Zrcadla ve tmě zásadní – nechají diváka přiblížit se k hlavní hrdince víc než statický rám, ale právě díky tomu působí nekoncepčně. Celou dobu to totiž vypadá, že Holý nechce diváka vtáhnout do děje. S podobným vizuálním stylem jako Zrcadla pracují například Paweł Pawlikowski nebo Ivan Ostrochovský. První jmenovaný v Idě (2013) nebo Studené válce (2018) nechává diváka napojit se na hrdiny, Ostrochovský naopak sleduje protagonisty svých Služebníků (2020) s chladným odstupem. Holý stojí někde mezi. V některých scénách by mohl divák s hrdinkou sympatizovat, avšak jiné to – i díky jejímu chování – neumožňují. Lze tedy snímek sledovat prizmatem Františka? I pro to Zrcadla nabízejí určité indicie, zvláště postavením kamery v dialogových scénách nebo posledním záběrem, jenž odkryje jeho tvář.
Je paradoxní, že to není z filmu zřejmé – v mnoha jiných aspektech je totiž až didaktický. V rámci dotazování se pozornost často stáčí k Mariině matce. Nejdříve se dozvíme, že s ní má hrdinka špatný vztah, a pak v jedné ze scén vidíme, že matka se chová k dceři nechápavě a zbytečně přísně. Dalším tématem rozhovoru Marie s Františkem se zcela neplánovaně stane bisexualita – hrdinka vzpomíná na svůj zážitek s tanečnicí, do které se zamilovala. František o něčem takovém slyší poprvé a slovem hustý ono překvapivé zjištění okomentuje. V jedné ze scén se Marie líbá v klubu s kamarádkou. Scénář vždy něco načrtne a potom jenom potvrdí. Chybí však překvapení, dramatičnost, zvrat. Chybí důvod, proč život Marie sledovat dál. Průměrnost přeci není pořád stejná.
Celým filmem prostupuje zkoušení taneční inscenace, v níž jsou Maryša, Heda Gablerová a Nora sestrami. Přestože je zkouškám věnováno víc než dost prostoru, spíše je akcentována jejich repetetivnost než téma hry. V důsledku toho pak divák nedává samotné hře moc pozornosti. Pořádně ji začne vnímat teprve v poslední scéně, během premiéry tanečního představení. Holý se zřejmě snažil o nějaké propojení mezi životy Maryši a Marie, minimálně v jejich jménech, nicméně tyto snahy o jednotný celek přišly vniveč. Opět se musí objevit jedna z postav (choreograf inscenace), která didakticky navede diváka k tomu, jak toto propojení chápat. Poslední scéna je navíc natočena širokoúhle, díky čemuž to vypadá, že se od těch předchozích distancuje. Svou délkou také jako by dávala zapomenout na předešlé dění ve filmu, a Zrcadla ve tmě tak pocitově končí jako zcela jiný film, než kterým celou dobu byla.
Šimon Holý původně zamýšlel natočit film jako muzikál, upomínkou toho může být mimořádná taneční scéna na náměstí. Z finančních důvodů z muzikálu sešlo, přesto je pro Zrcadla hudba zásadní složkou. Originální soundtrack, který složil sám Holý a zmasteroval ho Tomáš Karásek, je svébytným autorským dílem, jež svou kvalitou významně převyšuje samotný film. Holý se svým debutem pokusil otevřít přehlížené téma, film esteticky vyhranit, obsadit méně známé herce a dát prostor ženám v oboru, které by se k technickým pozicím dostávaly obtížně – ve výsledku ale vytvořil dílo, které stojí někde mezi. Film, který má nakročeno do mnoha směrů, ale žádným z nich se naplno nevydá. Na druhé straně vznikl díky nekončící píli a nezištné snaze mnoha lidí a může být příkladem nebo odrazovým můstkem pro další artové projekty. Za to zaslouží Holý uznání – dokázal něco, co málokdo. Splnit si sen. Přestože jsou Zrcadla ve tmě průměrným filmem o průměrnosti, je to snímek, u kterého není tolik důležité, jaký je, jako to, že zkrátka je.
Zrcadla ve tmě
(ČR 2021)
Režie, scénář, hudba: Šimon Holý
Kamera: Jana Hojdová
Hrají: Alena Doláková, Bořek Joura, Eliška Soukupová, Václav Vašák, Markéta Tannerová a další
Délka: 84 min.
Distribuce: Aerofilms
Premiéra: 30. 9. 2021
