Česká kina po předpremiéře na karlovarském festivalu promítají film Quo vadis, Aida. Vypráví o tlumočnici, která se během války v bývalé Jugoslávii ocitne v centru událostí vedoucích ke srebrenickému masakru. Žena tak přihlíží jednomu z nejhorších válečných zločinů od druhé světové války. S bosenskou režisérkou, producentkou a scenáristkou Jasmilou Žbanićovou, autorkou filmů Grbavica, Na cestě a dalších, jsem u příležitosti premiéry Quo vadis, Aida? mluvil po zoomu.
Můžete nám nejdřív přiblížit, co pro vás znamená „deblokada“? Pojmenovala jste tak svou produkční společnost, ve které natáčíte své snímky i produkujete filmy jiných tvůrců. Jaký koncept to vyjadřuje?
Deblokada doslova znamená průlom obklíčení. Sarajevo bylo během války dlouho obléháno. Leží v údolí a srbská vojska obsadila okolní kopce a nepouštěla nikoho dovnitř ani ven. Každý den jsme doufali v prolomení toho obklíčení, v deblokadu. Bylo to nejdůležitější slovo mého teenagerského věku. Když válka začala, bylo mi totiž sedmnáct.
Když válka skončila, lidé to slovo úplně přestali používat. Ale já si myslím, že v hlavách zůstala spousta bariér. Když jsem studovala Sarajevskou filmovou a divadelní akademii, uvažovala jsem v jednom momentě o tom, že školu opustím, protože mě studium neoslovovalo. Viděla jsem věci jinak než mí profesoři. Rozhodla jsem se, že založím s přáteli vlastní společnost. Slovo deblokada mi znovu vytanulo na mysli. Filmy přece mají schopnost prolamovat různá obklíčení a odblokovat nás.
Všechny filmy, které jsme zatím udělali, se snaží o prolamování nějakých tabu, pojednávají o zaseknuté komunikaci a podobně. Neřekla bych, že deblokada byl promyšlený koncept, který teď programově naplňujeme. Spíš to byla podvědomá, vnitřní potřeba, jak nakládat se životem a uměním.
Takže jde o roli umění ve společnosti a jeho – možná až terapeutické – schopnosti?
Umění je součástí života a společnosti. Vychází ze společnosti a zase se k ní obrací. Umění vidím jako obrovskou příležitost se vyjadřovat a měnit. Osobně nemám ráda filmy, které se nás nesnaží změnit. Když vyjdu z kina a řeknu si jen, to byla opravdu obdivuhodná práce s kamerou, nestačí mi to. Mnoha filmům se podařilo změnit mě samotnou, takže v tuhle sílu kinematografie věřím. Když začínám psát scénář, nechci nic měnit. Ale zpětně se ptám, jestli na hotovém scénáři, se kterým následně strávím roky života, než se na něj podaří sehnat peníze a natočit ho, má smysl pracovat. Jestli to pro mě nebo pro lidi kolem bude něco znamenat. A jen když mám dojem, že ano, chci film realizovat.
Jeden z filmů, kterého jsem si všiml na letošním benátském filmovém festivalu v sekci Horizonty, byl lotyšský snímek Poutníci. Film taky vypráví o traumatech minulosti, které si v sobě nesou hlavní postavy i celý národ. Vy jste vedla porotu a právě tomuto filmu jste nakonec udělili hlavní cenu. Takže nějakou „deblokádu“ hledáte i v dalších filmech a není úzce spjatá jen s Balkánem?
Rozhodně. Všichni máme nějakou skrytou minulost. To, co se mi velmi líbilo na Poutnících, bylo, jak minimalistickými prostředky dokázal režisér vyjádřit něco, na co by velké produkce potřebovaly množství peněz. Režisér Bareiša našel svůj striktní způsob, jak natáčet o minulosti, přítomnosti a budoucnosti na jednom místě. Každá společnost potřebuje autory, kteří se něčím takovým zabývají. Eskapistické tendence jsou v kinematografii vždy silné, ale já věřím ve filmy, které nám nabídnou novou perspektivu na to, v čem žijeme.
Film Quo vadis, Aida? je částečně založen na knize Pod vlajkou OSN od Hasana Nuhanoviće. To je ale non-fiction kniha o genocidě ve Srebrenici. Je v ní nějaká tlumočnice, tedy hlavní postava Aidy z vašeho filmu?
Film i kniha jsou inspirovány skutečnými událostmi ve Srebrenici. A Nuhanović vypráví i svůj vlastní příběh. On sám byl donucen překládat lidem včetně vlastní rodiny rozkaz, aby opustili základnu OSN a vydali se do rukou Srbům. Já jsem Nuhanovićův příběh znala už dlouho, on je ostatně v Bosně dost známý. Jeho knihu jsem četla, mnohokrát jsme se setkali a já se ho na spoustu věcí vyptávala. Velmi mi pomohl. V určitý moment jsme si ale uvědomili, že jeho příběh, kniha a film jsou prostě úplně rozdílné věci. A tak jsem napsala scénář hraného filmu a udělala film, ve kterém je spousta věcí i mimo knižní předlohu.
Aida je tedy fiktivní postava, ale zakládá se na příbězích mnoha žen a přeživších ze Srebrenice, které jsem poznala. A vložila jsem do ní taky mnoho detailů, které si sama pamatuji. Třeba i vlastí maminku. Ta jeden den řídila velkou firmu a druhý den se musela postarat o děti v domě bez elektřiny, plynu a zásob jídla. Její statečnost a obětavost mě hodně inspirovaly. Postava Aidy je tedy kompilací mnoha lidí, které jsem v životě potkala.
Jak probíhalo natáčení? Ptám se hlavně na davové scény s množstvím komparzistů. Mnoho lidí v Bosně si přece válečné události ještě velmi dobře pamatuje…
Nejdřív musím říct, že jsme nemohli natáčet ve Srebrenici, což jsem měla původně v úmyslu. A to proto, že starosta Srebrenice dodnes popírá, že by se nějaká genocida stala. A tak jsme natáčeli na jihu Bosny, v Mostaru a ve Stolaci. Naši komparzisté neměli přímo zkušenost s masakrem ve Srebrenici, ale spíš jiné válečné zkušenosti. O těch se často nemluví. V každodenním životě řešíte jiné věci, plujete s proudem. Válka se vynoří, jenom když dojde k nějakému konfliktu.
Při natáčení ale různé zkušenosti vyplouvaly na povrch. Režírovala jsem scénu a vysvětlovala mužům, jak mají vylézt na korbu náklaďáku. A jeden z herců najednou povídá: „Ale vojáci nás tam naháněli úplně jinak!“ Prostě se ozval někdo, kdo měl za sebou koncentrační tábor někde na jihu Bosny. Šokovalo mě to a zasáhlo. Nechala jsem si od něj všechno popsat a pak jsme to natočili kompletně podle jeho rady.
Ve scéně, kdy srbští vojáci vcházejí mezi uprchlíky, se několik žen nervově zhroutilo a museli jsme dvakrát volat sanitku. Říkaly mi: „My víme, že to jsou herci, navíc známí z televize, ale nedokážeme s tím nic udělat. Když jsme byly v koncentráku, byly jsme ještě děti. Ten strach už z nás nikdo nedostane ani po šestadvaceti letech.“
Jak jste pracovala s představitelkou hlavní role Jasnou Đuričićovou, o jejíž výkon se film hodně opírá?
S Jasnou jsem spolupracovala už dřív, a když jsem dokončila scénář, bylo nám s producentem dost zřejmé, že chceme do hlavní role právě ji. Jasna je Srbka a žije v Srbsku, takže jedinou otázkou bylo, jestli takovou roli přijme. To totiž není žádná samozřejmost.
V mém prvním filmu Grbavica hrála hlavní roli bosenské matky Mirjana Karanovičová, taky srbská herečka, žijící v Bělehradě. A kvůli filmu měla velké problémy. Média ji nazývala zrádkyní srbského národa a minimálně rok po premiéře to Mirjana měla opravdu těžké. Jasna Đuričićová a Mirjana Karanovičová se znají, takže obě dobře vědí, co taková role v bosenském filmu o Srebrenici může znamenat.
Jasnu jsem zrazovala od velkých rešerší a setkávání se ženami, které Srebrenici zažily. Aby nebyla dopředu ovlivněná jejich emocemi. Chtěla jsem, aby její postava zpočátku vyzařovala nějakou pozitivní energii. Naději, že svou rodinu a všechny kolem dokáže zachránit. Hodně jsem se soustředila na budování rodinných vztahů, dávali jsme dohromady celou Aidinu rodinnou historii a improvizovali i scény, které ve filmu vůbec nejsou. Potřebovala jsem, aby diváci dokázali vycítit rodinná pouta ve scénách, kdy se Aida a její blízcí ocitnou na srebrenické základně.
Důležitým hereckým prostředkem v Quo vadis, Aida? jsou pohledy, které na sebe postavy vrhají. Zhrozené pohledy, nevěřícné pohledy, prázdné hledění. A to, jak se v průběhu film mění.
Pro mě jako režisérku jsou na hercích obecně nejdůležitější obličeje a oči. Tam je teritorium duše, emocí, všeho. Jasna musela mít ve tváři odhodlanost, naději, sílu lvice a zároveň obrovský strach, že nic nebude v pořádku a že je na všechno sama. Musela hrát tyto protikladné nálady zároveň.
Není to poprvé, co ve vašich filmech sledujeme silnou ženskou hrdinku, čelící dějinným nebo společenským překážkám. Grbavica je film z bosenské současnosti, pronásledované dědictvím válečné minulosti. Podobně bychom mohli mluvit o filmu Pro ty, kteří už nemůžou vyprávět. Ve snímku Na cestě jste se zase na příběhu páru pokusila přiblížit dynamiku současné Bosny a náboženské radikalizace…
Ano, Na cestě je opravdu film o proměnách bosenské současnosti. Ale já si vždycky myslím, že natáčím o současnosti. Srebrenická tragédie nás dodnes strašně ovlivňuje. Už proto, že srbští nacionalisté věnují obrovské množství energie tomu, aby genocidu popírali. A tak tedy i Quo vadis, Aida?, film, který se odehrává z drtivé většiny v roce 1995, beru jako film současnosti.
Považujete sama svoji perspektivu za feministickou?
Ano, rozhodně! Jsem feministka, myslím si, že mnoho mých postav stejně jako reálných žen v Bosně stále čelí značné nerovnosti a nespravedlnosti. Jako autorka si také myslím, že mnoho věcí v našich dějinách vidíme my ženy jinak. Quo vadis, Aida? je film s ženskou a feministickou perspektivou, vyprávějící o válce. Když se dívám na válečné filmy, většinou se těžko identifikuji s tou mužskou perspektivou, ze které jsou událostí vyprávěné. Moje zkušenost z balkánských válek je prostě jiná.
Ukázku z rozhovoru vysílal Český rozhlas.
