Jeden z mistrů japonské animace Mamoru Hosoda režíroval od svého průlomového snímku Dívka, která proskočila časem (2006) dalších pět animovaných dobrodružství. V tom posledním Belle se filmař vrací k tématu nových technologií i ke své oblíbené pohádce Kráska a zvíře. Příběh plaché dívky, která ve virtuálním světě dokáže najít svůj hlas i sílu, měl premiéru na loňském festivalu v Cannes. Nyní ho hrají česká kina.
V Belle se vracíte k tématu, které jste už zkoumal, tedy ke vztahu skutečného a virtuálního světa. Proč? Fascinuje vás svět internetu, nebo jste chtěl k tomu, co jste zobrazil ve filmu Letní válka v roce 2009, dodat něco nového?
Vlastně obojí. Začal jsem zobrazovat svět internetu ještě dřív, už před dvaceti lety a myslím, že je vzácné, že se mu ve filmu stále věnuji. Navíc se na nové technologie dívám pozitivně, což je asi také unikátní, většina filmařů má víc dystopický pohled. Já chtěl zůstat pozitivní i proto, že protagonisté Belle jsou teenageři. Chtěl jsem tam mít naději. Zároveň však pokládám otázky o tom, jak v takovém světě tato nová generace může žít a pořád doufat v budoucnost. Před dvaceti lety jsme ještě věřili, že internet nabízí spoustu příležitostí, z nichž vzejde krásný nový svět. Nyní už víme, kolik lidí se tam skrývá za anonymitu, dělá si, co chce, a ubližuje ostatním. Nepoužívat internet ale už není možné. Jak si tedy s jeho pomocí můžete užívat života, i když vás mohou lidi online tak snadno zranit?
Vaše předchozí filmy jako Kluk ve světě příšer (2015) a Mirai, dívka z budoucnosti (2018) inspirovala vaše rodina. Měla vliv i na Belle?
Je pravda, že jsem myslel na svou dceru, na to, jak bude v tomto světě vyrůstat. Určitě se stala součástí mé inspirace. Ale mé dceři je teprve šest let, zatímco hrdince Belle už sedmnáct. Scénář vychází víc ze mě a z mého pojetí pohádky Kráska a zvíře. Mám rád její verzi od Jeana Cocteaua i tu od Disneyho z roku 1991. Ta pro mě tehdy představovala zjevení. Od té doby jsem se sám sebe ptal, jak bych natočil vlastní verzi? Tak, abych zachoval ducha předlohy, ale zároveň byl moderní? Belle je výsledek, na který jsem tak dlouho čekal.
Inspiroval jste se u vzhledu některých postav v Belle například i u manga série Berserk?
Ne záměrně, pokud vám tam něco přijde podobné, jde o náhodu, přestože autora této série Kentara Miuraho respektuji. Víc mě ale inspirovali třeba američtí superhrdinové, jejich obleky jsem ironicky přetvořil do obleků té skupiny „spravedlivých“, kteří ve virtuálním světě U dohlížejí na pořádek.
Zmínil jste Kentara Miuraho. Ten loni v květnu v 54 letech zemřel a jeho předčasná smrt upozornila na nezdravý životní styl mnoha manga umělců. Jaká je situace u filmových animátorů?
Je velmi smutné, že takový talent zemřel, zvlášť ještě uprostřed práce. Chybí mnoha lidem. Je pravda, že psaní manga je náročná práce, ale nemyslím si, že jeho pracovní podmínky byly o moc jiné než u jiných lidí v Japonsku. U animace obecně platí, že jde o dost sedavé zaměstnání. A nejen tam. Japonská společnost si to už uvědomuje a snaží se to změnit a zavádět malé revoluce v zajetém způsobu práce. I mně dochází, že si musím dávat pozor.
Na Belle se podíleli také animátoři ze známého irského studia Cartoon Saloon. Jak vznikla tato spolupráce?
Když Tomm Moore propagoval Vlkochodce, měl jsem příležitost se s ním setkat, i díky tomu, že také já jsem natočil film s vlky (Vlčí děti, 2012). Velmi jsme si porozuměli a já ho pak poprosil, aby se Cartoon Saloon chopil výroby krajiny v Belle. Moc se mi líbí jejich práce, jejich animace má stále ten krásný dotek abstraktna. V japonské animaci se smysl pro abstraktno bohužel už ztratil, dneska je u nás trend všechno animovat detailně a realisticky. Proto jsem požádal o spolupráci Cartoon Saloon.
Vaše studio Chizu krátce před premiérou Belle v Cannes oslavilo deset let existence. Stále vidíte jako správnou volbu, že jste založil vlastní studio? Co podle vás Chizu přinese dalších deset let?
Naše studio je specifické. Neděláme nic na zakázku, neplníme ničí příkazy, na všechno využíváme vlastní finance. Proto jsme schopní vyrobit jen jeden film za tři roky. Děláme snímky, u kterých cítíme, že musí vzniknout. Abychom mohli co nejsvobodněji zobrazit problémy japonské společnosti, musíme zůstat nezávislí. S touto myšlenkou Chizu vzniklo a bude se jí držet až do konce své existence. Proto si myslím, že dalších deset let bude vypadat podobně – pokud tedy budeme schopní přežít. Stačí totiž jeden neúspěšný film a budeme nuceni zavřít.
