Hořící pohled (A Burning Sight) se pozastavuje nad momentem z Tarkovského Zrcadla (1975), kdy rodina tiše pozoruje stodolu v plamenech. Výjev se stává ztvárněním imerzivní divácké situace, okamžiku „vypálení“ obrazu na sítnici, při němž mizí samotná hranice mezi obrazem a pozorovatelem, mezi prostorem uvnitř a vně obrazu. Uzavřený interval obrazové smyčky je podbarven lineárními zvukovými texturami ohně a deště, meditativní čas Zrcadla se střetává s rapidním stroboskopickým kmitáním mezi světlem a tmou – fikční a divácká temporalita tak nejsou jasně oddělené, obraz až fyzicky vstupuje do místnosti, ve které je promítán.
Z teoretického hlediska je možné audiovizuální esej vnímat v návaznosti na „digitálního Tarkovského“, jak o něm uvažuje umělecký kolektiv Metahaven. Ve stejnojmenné knize si autoři kladou otázku, jak se Tarkovského kinematografie pomalosti, plynutí a protékání času proměňuje ve frenetickém prostředí digitálních médií a online rozhraní, ale i naopak, jak může Tarkovskij naše vnímání nové temporality obohatit. Stroboskopický efekt je tudíž dvojznačný: na jedné straně dynamizuje a tříští naše vnímání scény v její jednotě a kontinuitě, na straně druhé však deformuje obraz natolik, že oddaluje uspokojení z neustále nových podnětů a vrací do filmového zážitku nutnost trpělivosti a čekání.
Pozn. Esej je publikována při příležitosti 90. výročí narození Andreje Tarkovského.