Rok co rok, vždy na počátku července v Karlových Varech, přebíhali několikrát za den z jednoho kinosálu Thermalu do druhého. Ulrich Gregor, nejrespektovanější německý filmový historik, a jeho žena Erika, s níž v roce 1971 založil a pak dlouhá léta vedl druhou hlavní sekci Berlinale, Internationales Forum des jungen Films. Každý, kdo ve světovém uměleckém filmu posledních šedesáti let něco znamenal, s nimi dříve či později měl co do činění, desítky dnes slavných filmařů se díky podpoře obou Gregorů prosadily.
Arsenal, berlínské kino spolku Freunde der Deutschen Kinemathek, bylo místem, kde se dějiny filmu prezentovaly, ale také v přímém přenosu odehrávaly, místo stejně klíčové jako pařížská Cinémathèque française za dob Henri Langloise. Málokterý z pravidelných karlovarských hostů byl důležitější než tihle dva, snad nikdo nebyl celá léta tak dokonale ignorován českými filmovými novináři; možná si ale Gregoři právě tuto neviditelnost ve Varech užívali, protože díky ní měli vlastně nerušený klid pro sledování nových filmů.
Na letošním Berlinale klid neměli. Když v pondělí 13. února v 10 hodin dopoledne vstoupili do rozlehlého sálu kina Delphi, rozezněl se mohutný potlesk a po promítání následovaly další dlouhé standing ovations. Hrál se tříhodinový snímek Pojď se mnou do „kinemy“ (Komm mit mir in das Cinema – Die Gregors), právě dokončený dokumentární film Alice Agneskirchnerové. Umělecký ředitel Berlinale Carlo Chatrian pronesl úvodní řeč, na počest protrétované dvojice v němčině – bylo to po dvou letech ředitelování možná poprvé, kdy filmuznalý Ital na veřejnosti tímto jazykem promluvil.
Na plátně se brzy nato objevily záběry z Lidí v neděli, filmu, na nějž se jednoho dne v poválečném Berlíně mladá Erika vypravila. Siodmakův film už tehdy platil za klasiku a po projekci na jeho adresu pršela chvála ze všech stran, jen Erika si dovolila důrazně protestovat proti vykreslení ženských postav. Vysoký mladík, který první klub filmového umění v poválečném Německu založil, se rozhodl pozvat neuctivou divačku na soukromou diskusi ve dvou, kde by jí kvality díla náležitě vysvětlil. K diskusi došlo… a trvá dodnes, aniž by muž ženu o své pravdě přesvědčil – nebo žena muže. By the way se odehrálo to, co jsme zmínili výše: Ulrich a Erika Gregorovi krok po kroku fakticky z ničeho vystavěli v Západním Berlíně, potažmo v Západním Německu filmovou kulturu hodnou toho jména.
Úplně na začátku došlo k dalšímu sblížení: Ulrich byl Erikou pozván na pracovní schůzku k ní domů; pro příští klubové promítání bylo třeba zaznamenat a přepsat slovo po slově Renoirův film Člověk bestie, kvůli překladu do němčiny. Co že to teď prohodil Gabin? A co mu odpověděl Carette? Odeslýchání a zapisování přihlížela majitelka bytu, neboť nesezdanou dvojici v oněch dobách nebylo možné nechat o samotě. Druhého dne dáma konstatovala: „Slečno Eriko, do budoucna se na zákazu mužských návštěv nic nemění, ale pan Gregor docházet může.“ Pro hladký rozvoj německého hnutí filmových klubů se pak sňatek Gregorů stejně ukázal jako nevyhnutelný – a nakonec i nezrušitelný.
Spolek Freunde der Deutsche Kinemathek dlouho neměl vlastní kino, našel ale útočiště v Akademie der Künste poblíž sídla spolkového prezidenta v Bellevue, v pěkném modernistickém sále, v němž se dodnes během Berlinale konají projekce. Později přesun do Welserstrasse na jihu od centra: kino dostane dovženkovský název Arsenal. Zatímco oberhausenští v čele s Alexanderem Klugem otevírají německý film modernismu, sedává v první řadě Arsenalu mladičký Wim Wenders (než se v šestadvaceti právě zde dočká první brožurky o své tvorbě), na plátně běží Straubův Othon nebo Thomeho Rudé slunce.
Na scénu vstupují osmašedesátníci, ti se s Freundy z Arsenalu přátelit nechtějí, nejsou jim dost demokratičtí… demokratičtí po leninském způsobu. Ulrich a Erika, hlásící se k levici, se najednou musí bránit útokům mladých jakobínů, kteří chtějí revoluci hned teď a o umění nic nevědí a vědět ani nechtějí.
Na Berlinale se porota do krve pře o protiválečný film O. K. Michaela Verhoevena, budoucnost festivalu je zpochybněna. Kdosi navrhne spásné řešení: k oficiální soutěži se přidá rovnocenná druhá sekce, kdo by ji mohl vést? Samozřejmě, dvojice z Arsenalu, která už o rok dřív paralelně k festivalu promítala pod hlavičkou Mezinárodního fóra mladého filmu! Fúze se schvaluje. Nastávají další roky objevů a procvičování se v diplomacii. Například: jakými postranními cestičkami dostat na Berlinale film, který v Rusku není zakázaný, ale na západní festivaly se posílat nesmí? A když se pak zapůjčení kopie podaří na soudruzích v Moskvě vyvzdorovat a film vůbec poprvé západnímu publiku promítnout… a když se ten film jmenuje Stalker…?
V kině Delphi objevují diváci Fóra Jonase Mekase, Kena Jacobse, Lanzmannův epochální film Šoa, Tarrovo Satanské tango. Pak jsou tu vagabundující sirotci, kteří hledají, kdo by je vzal pod ochranná křídla. Z Cannes, kde ho nechtěli (a vlastně ani nepozvali) dorazí Andy Warhol, v další generaci tu najdou azyl Jim Jarmusch nebo Aki Kaurismäki. A během všech těch let dál několikrát denně promítá v Schönebergu kino Arsenal a nezapomíná ani na umlčené, jimž hrozí rychlé zapomenutí, z Čechů třeba na Evalda Schorma.
Po třech hodinách filmu o Gregorech se 13. února 2022 nikomu nechce z památného kina odejít a rozloučit se s dvojicí, která, usazena pod pódiem, vytváří diskrétní sousoší scén z dlouhého manželského života. Za pár hodin narazím při obchůzce městem, v Bruderstrasse 10, na galerii, která nese název Filemon a Baucis. Ale Filemon a Baucis skutečně existují, žijí v tomhle městě a já jsem je dnes viděl.
Kdy příště? Snad zase v červenci, doufám. Určitě budou hodně myslet na kolegyni, jednu z těch, s nimiž se znali a potkávali celá desetiletí, na paní Evu.
Nejlepší nové filmy viděné na letošním Berlinale:
1. Trio kegelstattské pro klavír, klarinet a housle Es dur (O trio em mi bemol), r. Rita Azevedo Gomesová
2. S urputnou láskou (Avec amour et acharnement), r. Claire Denisová
3. Terminal norte, r. Lucretia Martelová
4. Sbohem, Leonoro (Leonora addio), r. Paolo Taviani
5. K nevíře, ale pravda (Incroyable mais vrai), r. Quentin Dupieux
6. Básník (Akyn), r. Darežan Omirbajev
7. Spojené státy americké (The United States of America), r. James Benning
8. Všechno bude v pohodě (Everything Will Be Ok), r. Rithy Panh
