Letošnímu 75. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Locarnu dominovala celá řada hodnotných filmů, které měly na svědomí ženské autorky. Nechyběly ani české a slovenské zástupkyně. Veronika Lišková a Tereza Nvotová.
Světlonoc
Režisérka Tereza Nvotová si z festivalu odnesla prestižní ocenění Pardo D’oro – Zlatého leoparda, uděleného porotou sekce Cineasti del presente, věnované nastupujícím filmařům a filmařkám. Mysteriózní drama na hranici hororového žánru vykresluje slovenskou vesnici ve vší její násilné a nenávistné povaze, tematizuje tvorbu nepravdivých mýtů podpořených svěcenou vodou i paradoxní toleranci ke zneužívání, v kontrastu s odsudečným přístupem k odlišnému. Tradice se potkává s moderní proměnou lidské odvahy a střet je to vskutku válečný. Nastolená témata jsou spolu s kamerou tím nejhodnotnějším, co snímek nabízí. Vykreslenost postav a dialogů, stejně jako herecké výkony, by samy o sobě totiž na zlato nestačily.
Piaffe
Surreální počin německé režisérky Ann Orenové prezentovaný v mezinárodní soutěži definuje otevřenost i toxicitu Berlína ve vší její aktuálnosti. Outsiderství se tu prolíná s uměleckou podstatou i definováním vlastní osobnosti. Hlavní hrdinka v submisivní roli se postupem filmového času stává koněm a ve své metamorfóze s odkazem k názvu více a více podléhá drezuře nutící ji klusat na místě. Čímž dává najevo, že vymanění se z područí toho, kdo si nás osedlal, je prakticky nemožné. Film je poctou techno scéně, 35mm materiálu, stejně jako řemeslu filmové ruchařiny.
E Noite na América
Obsazují zvířata naše města, nebo spíše my, lidé, okupujeme jejich původní přirozené prostředí? Tato stěžejní otázka stojí na pozadí prvního celovečerního snímku brazilské režisérky Any Vazové. Filmové záběry, točené na 16mm materiál, opakovaně staví do kontrastu potemnělé velkoměsto a prostředí místní zoologické zahrady. Dominantní modrou barvu doplňuje podexponování vycházející z práce s prošlým filmem a také z pocty (dříve hlavně westernové) nízkorozpočtové technice „day for night”, která se ve francouzštině nazývá „nuit américaine”, tedy „americká noc”. Statické záběry na panorama mrakodrapů Ria doplňují typické městské zvuky sanitek, helikoptér i ruchu lidské masy. Noční i denní záběry dopravy města střídají prvotně idylicky vypadající přírodní sekvence – plné flóry i fauny. Postupné odhalování uzavřenosti prostoru, ve kterém se snímaná zvířata nacházejí, provází telefonáty s prosbou o odchyt jejich druhů. Ve filmu nevidíme lidské obličeje, kamera se koncentruje spíše na ty zvířecí, a to i z velkého detailu. Jejím úkolem je navodit soucit a spoluúčast, stejně jako zprostředkovat pozorovaným bytostem moc pozorovatele. Umožňuje recipientům zamyslet se nad vězením, do kterého tyto tvory lidský druh vrhá z důvodu zajištění vlastního bezpečí. Bolest z tíživého tématu přehlušuje noisová hudební složka a smývá poslední záběr na obrovskou masu vody pralesního vodopádu.
Last Stop Before Chocolate Mountain
Semaine de la critique je nezávislá programová sekce založená roku 1990 Asociací švýcarských filmových novinářů. Právě v ní byl letos mimo jiné promítán dokumentární poklad z kalifornské pouště – Last Stop Before Chocolate Mountain (foto). Opuštěné městečko Bombay Beach kotvící u otráveného jezera se stalo domovem mnoha ztraceným, a přesto čistým duším, které tu žijí v pospolitosti bez radnice či policie. Vietnamský veterán zde nalezl alespoň částečný klid. Muž, jenž byl zavřený za několikanásobné vykradení banky, které provedl, aby pomohl své přítelkyni splatit dluhy, se tu může bezstarostně projíždět na kole. Potomek italských bohémů závislých na opiu se snaží do místa přinést kousek zeleně prostřednictvím své opečovávané zahrádky. Nejdůležitějším místem setkávání je hostinec a o další budoucnosti se rozhoduje prostřednictvím referenda. Narušení idyly starousedlíků nastává s přílivem mladých umělců. Část z nich si ale záhy uvědomí, že právě tato krev může přinést do města duchů nový vítr.
Film si pohrává s univerzálními otázkami: Jaké okolnosti určí, že jste umělcem? Probouzí v sobě člověk tvůrčí impulzy s naivní vírou ve vlastní osvobození? Režisérka Susanna della Sallaová strávila v této lokalitě řadu dlouhých pobytů, nechala ho sebou prostoupit a s trpělivostí na filmu pracovala přes čtyři roky. Přináší pohled na komunitu, která se nevzdala naděje, že existuje cesta, jak žít den po dni naplno, ve víře, bezprostřednosti, tvorbě i radosti z maličkostí. Autorka zachycuje přirozenou odlišnost v barvách zapadajícího slunce a zprostředkovává divákům jedinečný pocit štěstí. Využívá k tomu stylizovaných scén, které slouží jako zvýraznění esence jednotlivých postav. Do stejného bezpečí balí recipienty i soundtrack,fungující jako bratrská linie, jež se do filmu nenápadně vpila a finálně podpořila onen medový pocit. Producentem snímku se stal Marco Visalbergh, známý jako režisér oceňovaného dokumentu Sacro Gra, kterého se Susannou pojí slabost pro příběhy z okraje společnosti. Kéž by se s takovou slabostí filmu chopila i nějaká z českých distribučních společností a nabídla film místnímu divákovi.
Meek’s Cutoff
Známý americký (anti)western z roku 2010 režírovaný Kelly Reichardtovou se v Locarnu dočkal svého uvedení za osobní účasti autorky. Vzdává hold historicky opomíjeným ženským postavám, stejně jako kmenu Kajusů. Příběh založený na skutečných událostech a denících ženských protagonistek situovaný do roku 1845 přepisuje exponované mužské dějiny prostřednictvím odvážné Emily Tetherowové (Michelle Williamsová), která se odhodlá nejen promluvit, ale také se zbraní v ruce postavit bezpráví. Stephen Meek, který je průvodcem skupiny tří rodin putujících za blahobytem na Západ a také nejnásilnějším zástupcem mužského „klanu”, je vykreslen podle vzoru reálné historické postavy lovce Meeka. Natáčení skutečně probíhalo v oregonské oblasti, ve které postava žila a působila.
Home of the Brave
Cena Vision Award Ticinomoda vyzdvihuje a zároveň vzdává hold tvůrcům, kteří svou prací přispěli k obnově kinematografické imaginace. Letos byla udělena multimediální umělkyni Laurie Andersonové. Samotářce, která ráda pracuje s lidmi. Duši meditující v pohybu. Skrze své locarnské přednášky zdůraznila obrovskou hodnotu návratu filmových festivalů z digitálního světa do svého fyzického prostředí, místa důležitých setkávání a inspirace. Ve festivalovém programu byl uveden jak její dokumentární počin Psí srdce (Heart of a Dog, 2015) – film o lásce, strachu a potřebě být se spřízněnými dušemi, tak režírovaný záznam koncertního vystoupení Home of the Brave (1986). Právě tomu byl věnován prostor na legendárním projekčním místě Piazza Grande, tedy hlavním locarnském náměstí, které se po dobu festivalu proměňuje v open air kino pro osm tisíc diváků. Hlavním tématem koncertu-filmu je odpojení lidských jedinců chycených v technologické zlaté kleci, ve které simulují svůj pocit štěstí. Jádrem díla se stává myšlenka Williama S. Burroughse (který se také ve filmu fyzicky objeví) „jazyk je virus”, kterou Andersonová pojímá jako výchozí bod pro zamyšlení se nad nutností znovuobjevení důležitosti slov a odmítnutí jejich pouhého absorbování bez jakékoli filtrace. Nehledě na to, že základními jazykovými prvky se tu stávají i jedničky a nuly. Více než třicet let starý film, korespondující se současnou dobou, však není jen nepříjemným varováním před nástrahami strojů, ale také spektakulární vizuální podívanou. Zvláště pak v rozměru locarnského hlavního plátna, na které tento počin rozhodně patří.
