Je možné zakomponovat do audiovizuální eseje psaný text tak, aby se stal plnohodnotným výrazovým prostředkem, který komunikuje s obrazy a zvuky jako rovný s rovným? Laura Mulvey na prázdninách v Římě takto reinterpretuje jeden z nejznámějších a nejcitovanějších textů klasické filmové teorie – feministický manifest Vizuální slast a narativní film (1975). Namísto obvyklého přepisu či převyprávění ve voice-overu pracuje přímo s konkrétními výstřižky z Mulveyina článku (tedy z jeho českého překladu), které nechává ideově střetávat se záběry z hollywoodského filmu Prázdniny v Římě (1953) Williama Wylera.
Pro audiovizuální esej je zásadní fakt, že deformativně-ilustrativní přístup nabízí bezprostřední propojení filmové teorie s praxí. Vzájemné prorůstání sekvencí z Prázdnin v Římě a textových výstřižků vysvětlujících ústřední koncepty feministické filmové teorie – jako například slast z dívání se, kastrační úzkost nebo rozpor mezi mužským a ženským pohledem – původní film otevírá názornějšímu a mnohovrstevnatějšímu čtení, kterého by se v ryze textové teoretické analýze či klasické výkladové audiovizuální eseji dosáhlo daleko obtížněji.
Spojení původní ironizující či pompézní hudby a filmových obrazů s textem Laury Mulvey sice udržuje odlehčenou atmosféru typickou pro Prázdniny v Římě, audiovizuální esej však zároveň relativizuje zdánlivě neproblematické zápletky, situace a pohledy postav a konkrétně odhaluje nerovnosti mezi mužským a ženským viděním, které (nejen) toto zásadní dílo Hollywoodu padesátých let utvářejí.
