Lákat ke zhlédnutí filmu o nesnášenlivých a nesnesitelných důchodkyních není vskutku snadný úkol. Nenápadný sociálně-antropologický dokument Welcome to Luxor (2022) za to ale stojí. Zkoumá křehký svět expatek usazených v egyptském Luxoru a zachycuje jejich každodenní drobné konflikty. S okolním prostředím, místními návyky, se sebou navzájem a především se sebou samými. Snímek však zároveň otevírá důležitá témata postkolonialismu, sexuálního turismu či násilného importu vlastních představ do jiného prostředí. Postupně tak odkrývá mnohem víc, než jen ordinérní útrapy hašteřivých drben.
Citlivá sonda do světa outsiderů
Módní trend klobouků z bobří kůže, závody ve slalomu karavanů, minigolfisté či muži, co si hrají s vláčky. Švédská dokumentaristka Malin Skjöld ve své tvorbě často zkoumá jevy a komunity, kterým ostatní tolik pozornosti nevěnují. Podobně jako Werner Herzog nebo fotograf Martin Parr dokáže citlivě zachytit specifika různých marginálních lidských zájmů, aniž by se jim vyloženě vysmívala. Stejně jako Herzog a Parr bude na diváka maximálně lehce potměšile pomrkávat, ale výsledný závěr nechá na něm. Nejinak je tomu v případě Welcome to Luxor. Skjöld zde nechává uštěpačné ženy vyprávět a vyprávět, jednotlivé výpovědi vrství na sebe a přináší rozporuplný a zároveň ucelený pohled na komunitu expatek v současném Egyptě.
Sedíme a pomlouváme ty, které jen sedí a pomlouvají
Welcome to Luxor sleduje několik různých skupin žen. Na první pohled nám může připadat, že je spojuje snad úplně všechno. Pokročilý věk, původ z bohaté západní země, bílá barva kůže, touha strávit stáří ve slunném Egyptě. Ony samy by vám ale nejspíš řekly, že nemůžete být dál od pravdy. Do Luxoru přicházejí z různých důvodů, poměrů i zemí. S rozličným vkusem, vzděláním i představou o trávení volného času. Jedna skupina žen navštěvuje přednášky o starověkých faraonech, jiná zábavný program s diskotékou a Egypťany v kostýmech leprikónů. Jedny se snaží pěnu dní vyplnit navrhováním vlastních šatů, jiné se povalují u bazénu. Všechny si ale neustále na něco stěžují.
Jedna skupina pomlouvá druhou a sama popírá vlastní slova, z čehož Malin Skjöld nenápadně těží lehce komediální potenciál. Nespokojené promluvy navíc mnohdy slyšíme pouze z voiceoveru a komičnosti tak napomáhá fakt, že někdy ani nevíme, která žena zrovna pomlouvá kterou. Střihová skladba tak působí uvolněně a takřka nahodile, ve skutečnosti ale každá situace precizně navazuje na druhou a postupně buduje předkládaný obraz.
Bavit se s egyptskými muži? Proč bych to proboha dělala?
Ve chvílích, kdy si přítomné dámy stěžují na místní prostředí, a především tamní obyvatelstvo, získává snímek naléhavější tón a pokládá západnímu světu nepříjemné otázky. Umíme opravdu respektovat jiné kulturní prostředí? Jsme schopni a ochotni porozumět jiným návykům a tradicím? Nebo máme tendenci své vlastní představy násilně importovat kamkoliv?
Pokud bychom soudili pouze dle chování vyobrazených expatek, museli bychom na výše položené otázky odpovědět spíše negativně. Způsob, jakým komentují především egyptské muže, je až nepříjemný. Povýšené rychlé soudy, despekt a neporozumění. Aniž by byl divák znalý reálií a mohl hodnotit, zda se jejich odsudky zakládají na pravdě či nikoliv, cítí, že se expatky mužům porozumět ani nesnaží a raději si hermeticky chrání vlastní bublinu. Mezi řádky tak můžeme číst hluboko zakořeněné principy automatického odmítání neznámého či jiného, které silně ovlivňují například zvládání migračních krizí. V tomto případě je však situace přesně opačná. Nově příchozími jsou expatky z rozvinutějších zemí, a tak jejich nabubřelé počínání připomíná spíš chování rozpínavých kolonizátorů.
Takové přirovnání se může zdát přehnané a sám snímek podobně jednoznačný soud nevynáší. Pokud bychom chtěli být v hodnocení mírnější, můžeme se jeho prostřednictvím zamyslet i nad obyčejným masovým turismem. Často se říká, že cestování rozšiřuje obzory a pomáhá v pochopení jiných kultur. Je však otázkou, v jaké míře a zda vůbec k tomu u většiny turistů dochází, pokud dané destinace vnímají jen jako exotický lunapark plný „ušmudlaných domorodců“.
Hořkosladký fenomén sugar mamas
Ani despekt k místním mužům však ve snímku nevyznívá jednoznačně. Některé z žen si totiž mladé Egypťany pouští k tělu naopak velmi blízko. Film se tak dotýká i tématu ženského sexuálního turismu, o kterém se příliš nemluví. Například Thajsko má kolem mužské sexuální turistiky vybudován takřka samostatný průmysl, ale o výletech žen ze západního světa do Tuniska, Keni nebo právě Egypta za účelem vášnivého dobrodružství se ve veřejném prostoru stále běžně nedoslechnete. Jedním z mála filmových zpracování je výborné celovečerní drama Ráj: Láska (Paradise: Love, 2012) rakouského režiséra Ulricha Seidla, který jej zvládl ukázat mimořádně komplexně. Fenomén tzv. sugar mamas, tedy stárnoucích bohatších žen, které výměnou za sex a něhu finančně podporují mladšího muže z chudší oblasti, může na jednu stranu působit emancipačně, ale v případě nepřiměřeně citové investice může mít velmi nepříjemnou dohru. Jestli do tohoto druhu výměnného obchodu totiž něco nepatří, tak je to pravá láska.
Welcome to Luxor předkládá několik podobných příběhů také, a to hned ze tří různých úhlů pohledu. Nejméně citlivý je nepřekvapivě ten, který s opovržením vyprávějí pomlouvající drbny. Znechuceně se podivují nad věkovým rozdílem a množstvím vynaložených financí a fungují jako jakési zástupkyně konzervativních názorových proudů. V případě smutného osudu dokonce neváhají přispěchat s obligátním „Copak je blbá? Může si za to sama!“ Na podobné rychlé odsudky a neschopnost empatie k ambivalentním postavám narážíme v poslední době poměrně často. Jedním z příkladů mohou být oběti z dokumentu Podvodník z Tinderu (Tinder Swindler, 2022), které si kvůli svým „zlatokopeckým“ tendencím mnoho soucitu nevysloužily. Současná společnost s kontextem zranitelnosti bohužel stále příliš nepracuje.
V přímé opozici k odmítavým klevetnicím tak stojí upřímná výpověď jedné z expatek, která se zkrátka doopravdy zamilovala a pak musela čelit tvrdé realitě v podobě prázdné peněženky a zlomeného srdce. S nově získaným nadhledem a odstupem času popisuje, že sama nechápe, jak se do podobné situace vůbec dostala. Jaké životní rozpoložení oné disproporční emoci předcházelo, můžeme pouze odtušit.
Třetí z nabízených pohledů předkládá nejstřízlivější reflexi této problematiky. Jedná se o skupinku žen, které si zkrátka chtějí užít, dokud to jde, ale zároveň si plně uvědomují veškeré výhody i úskalí souvisejících transakcí a ještě ji dokáží s cynickým humorem trefně oglosovat, zatímco se požitkářsky povalují u bazénu.
Místo posledního odpočinku
Línou atmosféru pomalu plynoucích horkých dní mají zřejmě navozovat také abstraktní prostřihy na různé tekuté barvy, které se efektně rozpouštějí ve vodě. Bez většího rozuzlení významu těchto záběrů však působí právě pouze efektně. Jako by snad tyto abstrakce měly pomoci jinak velmi civilně nasnímanému dokumentu k vyšší umělecké hodnotě.
Trochu nepatřičně působí také příběh archeoložky Francescy vyprávěný hned zkraje filmu. Zákulisní intriky na pozadí archeologického objevu v sobě sice obsahují všudypřítomný konflikt, a navíc úzce souvisí s vyobrazeným prostředím, z vyznění celého filmu však vypadávají, protože s ostatními motivy příliš nekomunikují. Mohlo jít o snahu představit co nejširší škálu osobností anebo mohl daný příběh režisérku zaujmout natolik, že se jej zkrátka rozhodla do filmu zařadit. V obou případech by však lépe fungoval, kdyby byl zakomponován až v průběhu filmu a ne na jeho samotném začátku.
Příběh Francescy navíc bezprostředně navazuje na úvodní záběr s titulkem zmiňujícím, že Luxor býval slavným místem, kde se nechávali pohřbívat králové, ale nyní se sem jezdí z trochu jiných důvodů. Lakonická narážka pracující s historickým kontextem a významem této metropole by mohla být při změně střihové skladby vytěžena vhodněji. Buďto šlo z kontrastu vykřesat vtip anebo naopak více rozpracovat motiv oddalování stárnutí a strachu ze smrti.
Mikrosvět expatek jako lakmusový papírek západních civilizací
Komplikované vyprávění zmíněné archeoložky je na začátek zkrátka trochu těžkopádné a snímek vás proto naplno vtáhne až po jeho uplynutí. Pak vás ale naštěstí už nepustí. Tomu napomáhá jednak příjemná hodinová stopáž, ale především podivná přitažlivost jednotlivých výpovědí. Na podobném principu dokonce mohou fungovat bulvární média nebo obecná obliba drbů ve společnosti. Elektrizujícímu účinku pomlouvačných historek se někdy nejde ubránit. Jakoukoliv bulvárnost však autorka filmu nijak nezdůrazňuje, a pokud bychom ji v něm přece jenom spatřovali, je to zcela v režii daných protagonistek.
Lze také ocenit, že snímek není explicitně agitační. Režisérka expatky nekonfrontuje, jejich počínání hlouběji neanalyzuje a ani se je nesnaží našroubovat do vlastního výkladu světa. Nepřidává historický kontext nebo názory odborníků či infografiku s konkrétními daty. „Jen“ pozoruje a pozoruje a veškerou kritiku nechává přirozeně probublávat kolem jednotlivých výpovědí. Díky tomu vzniká mimořádně funkční a přístupná reflexe hned několika problematik najednou.
Malin Skjöld se zaměřila na mikrosvět jedné konkrétní komunity, ale s nebývalou lehkostí se dokázala dotknout mnoha obecných charakterových vad současného světa. Neohleduplnost, nepřizpůsobivost, neochota si navzájem naslouchat a především tendence si neustále na všechno stěžovat, jsou určitě rysy, nad kterými bychom se mohli kdekoli na planetě více zamyslet.
Text vznikl v rámci workshopu projektu Kritický pařník. Podpořeno Fondy EHP a Norska.
