Čtvrtý celovečerní snímek francouzské režisérky Justine Triet opanoval díky zisku Zlaté palmy letošní ročník canneského festivalu. Autorka se drží se dílčích motivů a témat ze své předchozí tvorby a opět se pouští do tíživé analýzy člověka v extrémně vypjatých situacích. La Bataille de Solférino (Bitva o Solférino, 2013) sleduje televizní reportérku v chaotickém víru prezidentských voleb, zatímco se jí rozpadá rodina i soukromý život. Hořká komedie Viktorie (Victoria, 2016) představuje příběh právničky zamilované do muže obviněného z vraždy a Sibyl (2019) rozkládá komplikovanou osobnost bývalé spisovatelky, z níž se stala psychoterapeutka, a vykresluje její fascinaci mladou herečkou, která spisovatelku prosí o terapii.
Anatomie pádu pokračuje v nastolené rovině, opět s psychologicky komplexně vykreslenou protagonistkou. Z předchozích snímků kombinuje obvinění z vraždy, spisovatelskou profesi, mediální svět zasahující do soukromého života, soudní prostředí, partnerské odcizení a dysfunkční rodinu, aby z nich utvořila mrazivě vystavěný celek, který na rozdíl od režisérčiných prvních dvou filmů neposkytuje občasné komediální odlehčení a diváctvo dusí ve stísněném prostředí malého počtu lokací bez možnosti úniku od stupňujícího se konfliktu a zásahu do znepokojivě intimního světa postav.
Mrazivá událost
V odlehlé chatě na okraji Alp právě probíhá rozhovor mladé Zóe se spisovatelkou Sandrou, která v brzkých hodinách popíjí červené víno a v konverzaci se snaží udržet dominantní pozici společně s falešnou ležérností, a to i za cenu nepříjemné atmosféry, kterou umocní ohlušující variace rapové skladby P.I.M.P., jež vychází od manžela Samuela z podkroví. Po snahách pokračovat v rozhovoru Zóe kvůli hluku odchází, stejně jako Sandřin na procházku se psem jdoucí nevidomý syn Daniel. S ním opouštíme malebně dřevěný dům. Když se vracíme, pod domem leží bezvládné Samuelovo tělo a množství otázek.
Chlapcův křik probudí zmatenou Sandru, ihned volající tísňovou linku. Zjištění tragické události a bezradnosti je snímáno apaticky. Jsme odkázáni na střídající se záběry prázdného domu, konstrukci půdního prostoru a truchlící dvojici vidíme z vysokého nadhledu úrovně půdního okna, ze kterého Samuel skočil, nebo byl shozen. Na pozadí statických záběrů odhalujících místo činu a nastupující prázdnotu hraje ve smyčce diegetická rapová skladba, jež přehlušuje nářky i telefonický hovor, který následně slyšíme v pozadí, zatímco kamera snímá ležícího psa; ten má ve filmu úlohu pomyslné Čechovovy pušky. Odpírání emocí značí, jakým stylem se bude snímek ubírat, a předestírá nejednoznačnost, která obklopuje posléze spuštěný procedurál, kdy je Sandra obviněna z vraždy; jeho završení má pouze dvě varianty.
Snímek je ve své podstatě současnou variací Dostojevského klíčového románu Zločin a trest, v němž na povrchu leží zápletka zločinu, jehož rozuzlení není důležité, to hlavní se odehrává pod ní. Přední je studie rozpoložení komplikovaných a ambivalentních postav a neustálé kladení morálních otázek, daleko přesahujících problematiku justice. Titul čerpá z tradic subžánru soudních dramat a zároveň se od nich záměrně odchyluje. Už samotný název evokuje formativní Anatomii vraždy (Anatomy of a Murder, 1959) amerického solitéra Otty Premingera. Ten však mnohem více klade důraz na napětí, samotné rozkrývání případu, strhující soudní monology a především vypráví perspektivou obhájce.
Triet se naopak střídavě soustředí na Sandru a Daniela a soudní drama kombinuje s tím psychologickým. Nedočkáme se podrobné rekonstrukce a postupného hledání vodítek k vyřešení případu. Obhájce je v tomto případě Sandřiným blízkým přítelem a snímek jej vykresluje zejména v této osobní rovině, nikoliv profesní. To, že narace využívá perspektivy obviněné, však neznamená, že by snímek odhalil karty skrze její retrospektivní vzpomínky na událost či subjektivní vnímání světa. Naopak, drží si od ní chladný odstup, přestože je snímána veskrze v polodetailních a polocelkových záběrech, a pestře si pohrává s možnostmi rozsahu a hloubky informací a komunikativnosti s diváctvem. Odpírá nám možnost vidět do jejího nitra, nejsme schopni rozluštit její uvažování a konání, jsme pouhými pozorovateli.
Jediný flashback vidíme během soudního líčení, kdy je puštěn zvukový záznam jedné z eskalujících hádek páru, tajně pořízený Samuelem. Rozkol obrazně vidíme, dokud je nahrávka přehledná. Když nastává fyzická potyčka a křik, jsme zanecháni s nejednoznačnou zvukovou stopou, jejíž přesné detaily závisejí pouze na jednostranné výpovědi.
Akademický chlad
Triet se svým stylem neustále snaží navodit pocit objektivity, čímž vytváří s podvratným sdělením, že nic takového není možné, kontrastní paralelu. To, co má zprvu jednoznačný a přehledný obal, je v jádru mnohem komplikovanější. Se svým dvorním kameramanem Simonem Beaufilsem snímá takřka akademickým způsobem. Využívá precizně komponovaných obrazů a převážně statického či pomalu se pohybujícího rámování.
Při scénách mimo soudní síň těží z plné hloubky ostrosti a volí především velikost polocelků a polodetailů, přičemž před tribunálem přechází do detailů s rozostřeným pozadím, aby dala plně vyniknout hereckým výkonům, které svým způsobem předvádějí postavy samotné, když na sebe před soudem berou různorodé masky. Ať už je to matka snažící se ve veřejností pitvaném vztahu zachovat pasivní tvář, či tvrdě argumentující obhájce, jehož rétorika hraničí s diktátorskými proslovy. Paradoxně jsme tak díky snímání postavám mnohem blíž v soudní síni před zraky veřejnosti než v jejich domácím prostředí.
Rámování je podřízeno postavám a dialogům, jelikož tento film je především o slovech. O slovech, která bolí a v tomto případě hrají klíčovou úlohu k objasnění případu, ani pro jednu z variant není dostatek hmatatelných důkazů či svědeckých výpovědí. Vše je založeno na úhlu pohledu a subjektivním vnímání lidské morálky. Případ je posuzován na základě domněnek okolí a rekonstrukcí, jež se taktéž odvíjejí od vyprávění postav.
Styl je většinu stopáže jednotný a semknutý; až na drobné případy, kdy odchylka od zvoleného schématu předznamenává tíživou, znepokojující skutečnost. Než Daniel narazí na tělo mrtvého otce, objektiv chaotickým způsobem bezcílně zoomuje, stejně jako při Sandřině obhajobě zvukové nahrávky hádky, konverzaci rozpadajícího se páru o absenci sexu či při Danielově výpovědi. Stylistická volba jinak velmi nenápadné snímání rozbije a docílí efektu znepokojení.
Pravda neexistuje
Zda je Sandra vinna, je irelevantní. Škody byly napáchány již dávno před tragickou událostí. Nefungující manželský pár držely pohromadě jen závazky k nově vybudovanému domu, ve kterém každý trávil čas uzavřený před tím druhým. Nemáme šanci se dobrat toho, kdo měl svou povahu větší podíl na partnerském rozpadu, protože film záměrně pracuje pouze s těmi informacemi, které objevujeme během soudního řízení. Můžeme jen domýšlet a rekonstruovat, nikdy si však nedokážeme poskládat celistvý obrázek, jelikož neznáme výpověď mrtvého Samuela. O jeho vlastnostech vždy mluví někdo jiný.
O to tíživější divácký zážitek to je. Celá situace nenabízí pro nikoho smířlivé řešení. Krachujícím manželstvím nejvíce trpěl Daniel, jenž byl celou dobu ve stínu sobectví vlastních rodičů. Soudní proces je pro něj však trpce katarzní. Začne si uvědomovat vlastní hodnotu, dávat věci do širších souvislostí a jakožto klíčový svědek je brán vážně a lidé jej slyší, možná vůbec poprvé v jeho životě. Průřez rodinným albem, jenž následuje během úvodních titulků, je jedinou pozitivní vzpomínkou, kterou na kdysi spokojenou rodinu máme.
Pravda zde dosahuje abstraktních měřítek, ve skutečnosti nejde o ni, ale o to, jak pravdivě dokážeme podat svou verzi příběhu. Při závěrečných titulkách jsme obklopeni nejistotou. Nevíme, co si o Sandře myslet, zda jí věřit a zda bude dobrou matkou. Nelze sympatizovat ani odsoudit. Triet s bezvýchodností záměrně pracuje a na extrémním případu ukazuje, že vyhodnotit podíl viny jednotlivce v partnerském životě nelze.
V mnohém připomíná procedurální pátrání po rozuzlení nevyřešeného případu z taktéž francouzského snímku Noc 12. (La Nuit du 12, r. Dominik Moll, 2022), především svou bezvýchodností a justičními předsudky, kdy je žena předem odsuzována, jelikož vybočuje z norem přijímaných širokou veřejností. Je to totiž ona, kdo má prostor pro seberealizaci, a to na úkor manžela v domácnosti, jak vyplývá ze zmiňované zvukové nahrávky. Je ale vůbec možné hodnotit na základě několikaminutového záznamu, který je jen kapkou v oceánu různorodého a turbulentního vztahu? Jediný hmatatelný důkaz je tu paradoxně tím nejvíce zkreslujícím.
Anatomie pádu je filmem plným záměrných paradoxů a kontrastů. Cílevědomá a semknutá režie dává prostor herecky strhujícím výstupům a tíhne k dialogům, protože verbální zprostředkování informací je ústředním motivem celého díla. Mrazivý zážitek, který je stejně jako malebné prostředí Alp na první pohled omamný, pod nánosem sněhu však dusivý a ledově zničující. Ani přes akademicky přesné zprostředkování se nikdy nedobereme rozuzlení a můžeme pouze bojovat s následky bouře, která na postavách napáchala nevratné škody.
(Text vyšel ve Filmu a době 3/2003.)
Anatomie pádu
(Anatomie dʼune chute, Francie 2023)
Režie: Justine Triet
Scénář: Justine Triet, Arthur Harari
Kamera: Simon Beaufils
Hrají: Sandra Hüller, Swann Arlaud, Milo Machado Graner, Jehnny Beth, Samuel Theis, Saadia Bentaïeb a další
Délka: 150 min.
Distribuce: Aerofilms
Premiéra: 19. 10. 2023
