Původně básník, spisovatel a reklamní copywriter Bogdan Mureşanu se zaměřil na film poté, co jeho scénář ke krátkému snímku Lidská pochodeň vyhrál cenu na Transylvánském filmovém festivalu. Zfilmovaný výsledek pro HBO se mu nelíbil – a k psaní se rozhodl přidat i režii. Z jeho krátkých filmů bodoval hlavně Vánoční dárek, ověnčený Evropskou filmovou cenou a třicítkou dalších cen. Anekdota o muži, jehož malý syn v dopise Ježíškovi poprosil o smrt Ceaușesca, tvoří i jeden z příběhů Mureşanova celovečerního debutu Nový rok, který nepřišel. Tragikomická mozaika všedních morálních dilemat totality odehrávající se den před pádem komunistického režimu v Rumunsku vyhrála na festivalu v Benátkách soutěž Orizzonti. V Česku je nyní k vidění na Dnech evropského filmu.
Narodil jste se v Bukurešti, v době pádu Ceaușesca vám bylo patnáct. Jak si revoluci pamatujete vy?
Vzpomínek mám spoustu a všechny jsem se snažil vložit do svého filmu. Bylo to jako zjevení. Žil jsem v zemi odsouzené k zániku, kde bylo v podstatě nedůstojné žít. Lidi, kteří to nezažili, to snad ani nemůžou pochopit. I když většina planety bohužel nějakou diktaturu a tyranii zná. Paměť se ovšem z generace na generaci vytrácí.
Vnímáte násilnou rumunskou revoluci jako událost, která Rumuny stále pronásleduje?
To ani ne, ale jde o historický mezník a na ty je dobré se čas od času podívat zase jinýma očima. Rok 1989 byl důležitý pro celou Evropu, nejen pro Rumuny.
V každé zemi ovšem revoluce proběhla jinak.
I v různých rumunských městech proběhla jinak. Ve filmu 12:08 Na východ od Bukurešti Corneliu Porumboiu s černým humorem vypráví, jak se v provinčním městě nic nestalo. V Temešváru to bylo jiné, v Bukurešti to bylo jiné. I proto se s historií můžete vypořádávat různými způsoby.
Téma pádu komunismu řeší hodně filmů, vy jste tím svým prý chtěl doplnit, co vám v předchozích snímcích chybělo. Co to bylo?
Revoluce je v těch filmech často obsahem, ale já nechtěl natočit film o revoluci konkrétně. Chtěl jsem natočit film o lidech. O malých životech různých postav v jednom dni, kolem velké historické události. Mohl jsem vybrat jinou událost, ale zvolil jsem revoluci, protože mě to bavilo a taky mi připadal důležitý ten kontrast mezi svobodou a důstojností a omezením diktatury. Šlo mi o střípky ze života, portrét mezilidských vztahů na plátně s historickým pozadím. Vždycky mě zajímalo lidské chování.
Nový rok, který nepřišel zachycuje každodenní morální dilemata…
A taky pocit konce světa. V tomto případě určitého stavu světa. Ten pocit máme myslím i nyní, se vší tou umělou inteligencí a ekologickými katastrofami. Lidstvo se pořád zabývá otázkou, jak svět skončí. V roce 1989 byla situace pro půlku Evropy už zoufalá, vlastně pro celou Evropu, protože Evropa by neměla být rozdělená. Její kultury a myšlenky se přirozeně mísí. V Rumunsku žijí Italové, Maďaři… A čtyřicet let jsme museli být na dva díly. To zanechalo jizvu. Železná opona byla nepřirozená a nedůstojná pro všechny. Když pak padla, bylo to jako úsvit, nový rok, lidi cítili optimismus. Teď myslím panuje větší skleslost. Ale nejspíš zase najdeme novou naději, je to lidská tendence.
Ve vašem filmu většina postav ani den před revolucí neočekává změnu, ač si ji zoufale přeje. Fakt, že my víme, že se režim za chvíli zhroutí, jejich dilematům přidává na absurdní tragičnosti.
Nikdo neví, kdy se odehrávají dějiny. Nevěděli jsme, že Putin zaútočí na Ukrajinu – a ze dne na den nastala úplně jiná situace. Evropská země napadla jinou evropskou zemi, to bylo od druhé světové války neslýchané. Snad s výjimkou balkánské války, ale tam byla situace tak komplikovaná, že se o ní dlouho ani nemohly točit filmy. Řekl bych, že je lidské pokračovat v absurdních věcech, jako v natáčení silvestrovského televizního pořadu oslavujícího Ceaușesca.
To se opravdu stalo?
Ano, jen o něco dříve. Už padla berlínská zeď a rumunská televize jela dál, jako by se nic nestalo.
Další příběhy postav vycházejí také ze skutečnosti?
Odpověď na tuto otázku je komplikovaná, protože nevěřím na čistou fikci, ani na čistou realitu. Podle mě v sobě realita obsahuje vždy stopy fikce a naopak. Takže i většina příběhů Nového roku, který nepřišel je směsicí. Třeba příběh o dopisu Ježíškovi, v němž malý kluk píše, že rodiče si k Vánocům přejí smrt Ceaușesca, jsem vymyslel a chtěl jsem, aby byl absurdní. A pak jsem ve spisu tajné policie našel složku s podobným dopisem, v němž si holčička přála pro své rodiče cestovní pas. Securitate ten dopis evidentně četla, nejspíš i vyšetřovala… Jako člověk jsem z toho byl smutný. Jako scenárista jsem měl radost, že jsem vymyslel něco podobného skutečnosti, že mé lhaní se pustilo správným směrem.
Jak jste tvořil svou mozaiku postav, mezi něž kromě lidí nesouhlasících s režimem patří i jeden z členů Securitate?
Začal jsem s několika postavami a pak jsem hledal důvody pro komplikaci jejich příběhů. Když jsem měl televizního režiséra, který pracuje na hloupém, bezúčelném a směšném silvestrovském pořadu, který v tu nejnevhodnější dobu chválí Ceaușesca, nebylo by dobré, aby měl syna, který se za jeho práci stydí? Který režim paroduje na školní besídce a chce ze země utéct? Když jsem měl ženu, jejíž dům má být zbourán, nebylo by dobré, aby její syn pracoval pro režim, který ničí její svět? A tak dále. Postava té staré ženy, jejíž dům čeká demolice, je svým způsobem příznačná pro celý film. Její svět bude brzo rozmetený na prach. V Novém roku je hodně smutného, ale je podán lehce, s momenty černého humoru.
Ke komunistické minulosti se hodně obracela rumunská nová vlna, která v nultých letech rumunský film zviditelnila na světové festivalové scéně. Jak ji dnes vnímáte?
Mám ji moc rád. Mrzí mě, že pomalý film teď už není moc v módě, aspoň v Rumunsku ne. Můj film je taková směs staré rumunské nové vlny a dnešního filmového jazyka. Scény jsou kratší, vypadá to, že tam je hodně akce, ale vlastně tam je hlavně napětí. Je to skoro jako dokument, někdy i mockument, poslední scéna není úplně běžná. Ale tak jsem to chtěl, nešlo mi o opakování toho, co už bylo natočené. Nový rok je něco jako rumunská nová vlna oblečená navenek úplně jinak.
Konec vašeho filmu je skoro apokryfický, když se jeden z vašich hrdinů stane tím, který revoluci začne. I tady jste vyšel z nějakého zrnka reality?
Ano, během onoho veřejného projevu 21. prosince opravdu jeden člověk Ceaușescovi řekl, že někdo v davu asi hodil petardu. Tak mě napadlo si to vypůjčit a kolem té věty vytvořit fikci, která dokáže, že ten člověk měl pravdu. My nevíme, jak ten davový protest začal. Možná je na té lži, kterou jsem vymyslel, něco pravdy.
Rumunská nová vlna už skončila, ale rumunský film na festivalech boduje dál. Jak vypadá situace se státní podporou vaší kinematografie?
Dobře, politici ji neovlivňují, i kdyby chtěli, jsme hodně umělecká země a trochu i revolucionáři, takže by to vyvolalo určitě protesty. Podpora funguje, ale máme problémy s byrokracií a s aktualizací zákona o kinematografii, který by měl odpovídat současné situaci, a ne té před pětatřiceti lety. Takže by neměl řešit reklamu na filmy na billboardech, ale na sociálních sítích. Jsme teď v takové přechodné fázi, nicméně kreativitu neztrácíme. Rumunské filmy se hrají v Cannes, Berlíne, Benátkách, Torontu, rumunská kinematografe promlouvá. Jen jako asi všude roste i u nás množství průměrné produkce a taky propast mezi obecným veřejným vkusem a festivalovým vkusem. Není to jako v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy všichni, kritici i diváci, uznávali mistrovská díla jako Sladký život. Samozřejmě, tehdy nebyl internet. Ale myslím, že to je i otázka vzdělávání veřejnosti. Dneska je o artový film zájem, jen když se dostane na velký festival nebo vyhraje nějakou cenu. Co když si ale v Benátkách za rok řeknou, Rumunů bylo dost, dejme prostor další zemi?
