Francouzská filmařka Claire Denis, autorka filmů jako 35 panáků rumu, Sama v Africe, High Life nebo Dobrá práce, získala zatím nevyšší ocenění pro některý ze svých filmů za novinku Hvězdy v poledne. Snímek o americké novinářce Trish a anglickém obchodníkovi Danielovi, kteří se seznámí uprostřed neklidem zmítané a paranoidní středoamerické Nikaraguy, obdržela Velkou cenu poroty na loňském festivalu v Cannes. Dvojici v neprůhledné situaci a na útěku hrají Margaret Qualley a Joe Alwyn. Melancholicky laděný autorský thriller je právě teď v českých kinech a Claire Denis nám ho představila v následujícím rozhovoru, který vznikl na festivalu v Cannes.
Co vás zajímalo na románu Denise Johnsona Hvězdy v poledne, který se stal předlohou vašeho nejnovějšího filmu?
O Denisi Johnsonovi jsem v minulosti opakovaně slyšela, lidé se mě například ptali, jestli jsem nečetla Ježíšova syna. Musela jsem přiznat, že ne. A tak jsem si později jednu knihu pořídila. V angličtině. Jeho styl a povaha dialogu se těžko překládají. Myslím, že ho ve francouzštině nemá skoro cenu číst, je to opravdu něco jiného. Četla jsem několik dalších knih a pak došlo na Hvězdy v poledne. To byl kdysi jeho debutový román, ne moc úspěšný. Já jsem v něm cítila cosi, co se těžko popisuje. V té knize je tragédie toho, když se zamilujete v nejhorší možný čas, a snažíte se uniknout potížím tím, že někoho podvedete. Mám podobné zkušenosti, i když ne takové jako Denis Johnson, protože jsem nebyla v Nikaragui během občanské války. Ale dokázala jsem se k Hvězdám v poledne vztáhnout.
Scénář jste napsala se svými dvěma spolupracovníky, ale bez Johnsonova přispění? Byli jste v kontaktu?
Napsala jsem Denisovi dopis a on odpověděl. Setkali jsme se v Holandsku na hudebním festivalu. Něčím mě dojal. Zeptala jsem se ho na možnost román zfilmovat a on na to, ať mu tuhle jeho etapu života vůbec nepřipomínám. To byla totiž doba, kdy pracoval jako novinář, psal o občanské válce a jeho články nikoho nezajímaly. Byl bez peněz, zoufalý a ztracený žil na předměstí a bylo to zjevně hrozné. Když se nakonec vrátil do Spojených států, byl z toho zničený, bral svůj pokus o novinářskou kariéru jako selhání a napsal román, o který se nikdo moc nezajímal. Nabídl ho HBO a ti mu řekli, ať podle ní napíše scénář. To prý byla noční můra. Takže jsem svolení dostala se slovy: „Dělej si s tou knihou, co chceš, ale já se na tom nebudu nijak podílet.“
Pak jsem natáčela v Německu High Life, tenhle námět jsem odkládala, trochu se ho bála, trochu přemýšlela, jestli by se namísto Nikaragui neměl odehrávat třeba v Nigérii, kde se objevily nové nerostné zdroje, což vedlo k destabilizaci země. A najednou jsem se dozvěděla, že Denis Johnson zemřel na rakovinu plic. Seděla jsem v noci na pokoji v Kolíně nad Rýnem a říkala si, přece jen bych to měla zkusit.
Jak jste postupovala, když jste jeho zkušenosti převáděla do svého filmu?
On ve Hvězdách v poledne vypráví o selhání, ponížení a lásce. A všechny tyhle věci já dobře znám. Nikomu z lidí nejsou cizí, nemám pravdu?
A proč jste děj posunula do současnosti? Navíc do děje promítla koronavirovou pandemii?
Z mnoha důvodů. Účastníci sandinistické revoluce velmi stateční a vyhráli. Vymýšleli svoje vlastní molotovovy koktejly, vyráběli je z lahví od coca coly a házeli je proti americkým tankům. Jsou na to dodnes hrdí. Managua, hlavní město země, byla každý den bombardovaná. Město bylo hodně zničené. Trochu jako na Ukrajině dnes. Ale sandinisté zůstali zcela opuštění světem. Snad s výjimkou kubánské podpory.
Byla jsem v Nikarague mnohokrát a našla spoustu míst, které o tom všem dodnes vypovídají a Denis Johnson je má ve svém románu. Jak jsem ale mohla po těch lidech, kteří jsou ve Střední Americe pořád odsuzovaní a zneuznaní, žádat, aby spolu se mnou po letech znovu inscenovali tyto události? Zvlášť když Daniel Ortega, někdejší sandinistický vůdce, chtěl být s pomocí armády znovu zvolen.
Jak říká ten agent CIA ve filmu, Střední Amerika je pořád neklidné epicentrum. Kvůli Venezuele, kvůli drogám, ropě, Kubě, Kostarice, která už není samostatnou suverénní zemí, nebo kvůli uprchlíkům, kteří tudy proudí do Spojených států. Takže mě napadlo, že možná zvolím dnešek. Nechtěla jsem Managuu ponižovat tím, že budu přemalovávat tanky, aby vypadaly jako tenkrát, a vybírat retro oblečení.
No a když jsem film připravovala, začala koronavirová pandemie. Do Managuy posílala zdravotnickou pomoc jen Kuba. A pouze Venezuela dodávala ropu. Benzín se na ulicích prodával v PET lahvích. Viděla jsem stejný příběh v jiném kontextu. Nikaragua se ocitla v úplné izolaci, přistát tam například směla jen kubánská letadla. Nikdo by naše natáčení nepojistil. Tehdy jsem se rozhodla, že natáčet budeme v Panamě. Tamější lidé nikaragujský příběh velmi dobře znají.
Oba dva vaše nejnovější filmy, premiérované v roce 2022, ovlivnily covidové obtíže, které se promítly přímo do děje. Hvězdy v poledne, ale i komornější Avec amour et acharnement s Juliette Binoche a Vincentem Lindonem.
Celý svět přece ovlivnily covidové potíže!
To rozhodně ano. Ale řada režisérů natáčela za pandemie, ale do výsledku ji nechtěli nechat promluvit. Vy jste ji učinila viditelnou součástí vašich příběhů. Promluvila do atmosféry i do mizanscény…
Nemůžu mluvit za druhé. Dělat film je velmi osobní záležitost. Já se rozhodla takto. Natáčet film za covidu byla skutečně celá vrstva navíc pro příběh i pro naše životy. V Panamě na ulici byly všude kontroly, testovali jsme se každý den, bylo to všude. Každopádně teď po natáčeních a premiérách potřebuji nějaký čas na oddech. Bylo to náročné období.
Vaše filmy v sobě mají jistou melancholii i intenzitu. Jako kdybyste je vyprávěla z nostalgického úhlu pohledu. Co si nejsilněji vybavujete ze svého života, jaké emoce máte spojené s cizími zeměmi, kde jste žila?
Možná mám na Denisi Johnsonovi ráda právě ty pocity ztrát a lítosti. Jeho postava na konci románu pije víno a tráví už několik měsíců na pláži. Na rady, ať odjede do Ameriky, nereaguje. Já sama nejsem tak úplně nostalgická, ale jsem melancholická. Netrpím výčitkami. Hlavně co se týče lásky a co se s ní děje v čase. Láska není jedna z věcí v celku života, je to proces složený z rozchodů, radostí a ztrát…
Navazujete na nějaké filmy? Diváci si možná můžou vzpomenout například na Tichého Američana.
Ani ne. Neměla jsem na mysli žádné filmy, když jsem Hvězdy připravovala. V jiných případech jsem tak postupovala, ale tentokrát jsem se soustředila na herce v čele s Margaret (Qualley) a Joem (Alwynem).
Jak jste chtěla zobrazovat intimitu, do které se Trish a Daniel uchylují? Sexualita může být do určité míry prostorem, kam se uchylují v nepřehledném a ponižujícím konspirativním dusnu, které panuje všude kolem…
Oni se celkem znali, protože jejich partneři jsou spolupracovníci. Takže jsem se toho natáčení bála. Aby to pro ně nebyl problém. Ale přistoupili k tomu zcela otevřeně. Hodně v tom filmu obecně pochází od nich a je jejich vlastním přínosem. Mají hodně odlišnou energii. Joe je na první pohled mnohem rezervovanější, ale také sexy, jako Margaret. A ano, sex je takovým útočištěm mých postav.
Co pro vás vlastně nejvíc znamená titul Hvězdy v poledne?
Taky jsem si tuto otázku nad románem kladla. Někdy jsem název Hvězdy v poledne viděla víc jako metaforu pro konec světa. Jindy jsem si s vědomím bombardování Managuy titul představovala jako příměr vojenského útoku za bílého dne. A možná to prostě znamená naději. Něco, co neexistuje. Nebo spíš existuje, ale my to zrovna nemůžeme vidět. Nikdy jsem to nevěděla přesně. Snažila jsem se na to sama přijít.
Recenzi filmu Hvězdy v poledne si můžete přečíst zde.
