(…)
Senzací byl ale letos jiný film, jehož tvůrce Jean-Luc Godard, nejstarší ze všech účastníků soutěže, se stal nekorunovaným králem festivalu. Film Adieu au langage (Sbohem jazyku) neměl obvyklé dvě oficiální projekce, ani zvláštní projekci pro novináře a dlouho nebylo jasné, zda Jean-Luc Godard do Cannes přijede. Nakonec nepřijel, tisková konference byla zrušena a na jedinou projekci, před níž byly divákům rozdány 3D brýle, se dostavili pouze herci. Právě oni pak mohli referovat nepřítomnému tvůrci o vřelosti potlesku diváků po zážitku z filmu, kterému sice nikdo nerozuměl, ale všichni, nebo alespoň většina, jím byli fascinováni a nadšeni. Námět byl v katalogu popsán následovně: „Děj je jednoduchý. Vdaná žena a svobodný muž se potkají. Zamilují se, hádají se, padají rány. Pes bloudí městem i krajinou. Míjejí roční doby. Muž a žena se znovu sejdou. Pes je mezi nimi. Jeden je ve druhém, druhý je v prvním. A to jsou všechny postavy. Starý manžel vše rozvrátí. Druhý film začíná. Vlastně ne. Od lidského druhu přecházíme k metafoře. Skončí to štěkotem. A dětským pláčem.” Jen ten, kdo nezná Godardovy filmy, by mohl čekat příběh. Ale o ten u něho nejde už hodně dávno: jde o jazyk filmu, o formu, s níž si pohrává, kterou hledá, přesně tak, jako ji v literatuře hledal James Joyce.
Godardův filmový jazyk se nepodobá žádnému jinému: vychází z myšlenky Claudea Moneta, že nemá smysl malovat to, co vidíme, poněvadž nevidíme nic; proto musíme malovat to, co nevidíme. Použitím 3D dal třiaosmdesátiletý tvůrce zřetelně najevo, že umí suverénně využívat novodobého technického pokroku: umístil třeba přímo na plátno titulek upozorňující, že následující obraz je složen z 2D a 3D. Vzápětí divák uvidí záběr ze starého černobílého filmu, a hned na to mu trojrozměrný psí čumák vjede z plátna přímo do obličeje. Ze sumy všech těchto záběrů lidských tváří v detailu i na pozadí lesa, louky, vody, ulice, kavárny, z označení jednotlivých kapitol, z citací filosofů, básníků či malířů a hlavně ze záběrů přírody, ať vcelku nebo v jednotlivých detailech větví stromů či květin, až neuvěřitelně jásavě barevných, v odkazech na dávné filmy, v tom všem nelze nečíst sdělení, že se autor loučí se světem, k němuž patřil a jemuž rozumí. V tom novém světě 3D a internetu se necítí doma, jak ostatně napsal šéfům festivalu Gillesu Jacobovi a Thierrymu Frémauxovi v dopise, jímž se omlouval, že nepřijede. Kdo šel na film s předpojatostí, připraven, že uvidí exhibici věčného experimentátora a exkluzivního filmaře, pohrdavě shlížejícího na své bližní, ten odcházel z kina s pohnutím a obdivem – pokud nepatřil mezi hlupáky. Formu jeho díla Sbohem jazyku lze interpretovat jako tvůrcovu nabídku ke sdílení nevyřčených pocitů a postojů ke světu a lidstvu, kterou můžeme přijmout, nebo odmítnout. Tak vnímala Godardův film naprostá většina obecenstva, stejně jako mezinárodní porota, která mu udělila svou cenu.
(Film a doba 59, 2014, č. 1–2, s. 48–49.)
