Ve svém předchozím textu jsem se detailněji věnoval snímku Haulout sourozenecké dvojice Evgenie a Maxima Arbugaevovoých, prvnímu ze dvou pro mě nejpozoruhodnějších krátkých filmů letošního festivalu Berlinale. Nyní na řadu přichází Sunday Morning Brazilce Bruna Ribeira, který byl za své dílo oceněn prestižním Stříbrným lvem – Cenou poroty sekce Berlinale Shorts.
Dobrodružství uvnitř
Gabriele, mladé černošské klavíristce, se blíží důležité vystoupení, což s sebou přináší řadu pochybností o vlastní dostatečnosti. Zároveň přichází také den prvního výročí smrti její matky. V tomto psychicky vypjatém období vyplouvají na povrch vzpomínky, touhy i nejistoty. Přítomnost se prolíná s minulostí, sny s realitou a Gabriela sedí u klavíru a hraje a hraje…
Z naznačeného obsahu je zjevné, že problémy, kterými se tvůrce zaobírá, nemusí být na první pohled plně patrné, a je tak vyžadována maximální divácká vstřícnost, až spoluúčast. Spíše než odvyprávěním souvislého příběhu je výsledkem citlivý ponor do světa hlavní hrdinky, v rámci něhož se nakonec můžeme dopracovat k vlastní emocionální odezvě.
Nekonvenční pojetí je patrné okamžitě. Po úvodních titulcích se nestává dominantním smyslem diváka zrak, jak bychom jistě očekávali, nýbrž sluch. Po obligátních zahajovacích logách produkčních společností a názvu filmu, pod kterými již slyšíme diegetické zvuky číhosi zasedání ke klavíru a následné první tóny, nepřichází obraz, ale dalších téměř dvacet vteřin černé, podkreslované hranou skladbou. Hudba bude zastupovat důležitou roli, na její význam jako by bylo tímto upozorňováno. Půjde o neoddělitelnou součást sledovaného světa, což je následně stvrzeno i „vytouženým“ prvním záběrem. Ten trvá téměř tři a půl minuty, z čehož se celé tři jedná o statický celek, zabírající hlavní hrdinku, otočenou k nám zády, hrající na klavír ve svém pokoji. Dostáváme se tak téměř do roviny jakéhosi dokumentárního záznamu, v němž je nám předkládána nepřikrášlená (pro oko nepříliš atraktivní) realita.
Poté, co Gabriela dohrává, přichází „šok“. „Jsi v pořádku?“ ozývá se cizí hlas z prostoru mimo rám. Kdosi byl celou dobu přítomen, hrdinka se otáčí. (S trochou nadsázky lze moment přirovnat k odzbrojujícímu zjevení mrožů v Haulout.) Postupné dávkování informací spolu s pomalým rozjezdem vyprávění a minimalizovanou formou přichystalo půdu pro překvapení. Gabriela vstává a míří k nahému partnerovi ležícímu na gauči; kamera s ní po třech minutách statického záběru švenkuje. Dokud hrála, byla sama ve svém „extatickém“ světě, jakmile však tóny dozněly, je zde prostor i pro ostatní a tuto změnu reflektuje právě i pohyb kamery. Od úvodních vteřin je tak exponován filmový svět především jako nelehce proniknutelný vnitřní – s hudbou spjatý – prostor hlavní hrdinky, na nějž se musí divák poctivě naladit.
Gabriela muži vypráví svůj sen o matce a jejím tichém domě, dále pak upřesňuje, že zítra půjde o den prvního výročí její smrti. Stále jde tedy pravděpodobně o nezacelenou ránu. Zmínka o snu má vzhledem k následnému dění funkci legitimizace „posunutých“ výjevů v rámci vyprávění; nejasnost hranic je ve filmu jakýmsi jednotícím prvkem. Závěrem rozhovoru se dozvídáme i o blížícím se klavírním vystoupení a strachu z neúspěchu. Nad těmito rozdanými kartami – hudba, matka, sen a blížící se koncert (k němuž už v rámci syžetu nedochází) – je následně bez jasného vyznění preludováno; jednotlivé vrstvy, emoce a scény se vrství přes sebe a my se spolu s hrdinkou ocitáme ve zvláštním, subjektivním čase.
Sama se sebou
V další scéně se svět sice vnějškově rozšiřuje, hrdinku sledujeme při výuce klavíru, vyzněním je však opětovné zacyklení do sebe sama a podtržení předchozího. Jednak opakujícím se formálním pojetím – vidíme Gabrielu, dohlížející na hrajícího chlapce, v „plochém“ celku zezadu, tedy obdobně jako v minulém obraze; a následně pak i obsahově – poté, co žák skladbu dokončí, se oba dva podívají mimo rám. Tam byl i tentokrát po celou dobu kdosi přítomen, a sice chlapcova matka, skrz kterou tak dochází k připomenutí zemřelé matky Gabriely. Oproti všem předchozím, často i desítky vteřin trvajícím záběrům, je tento velice krátký, a působí více znakově – zpřítomnění Mateřství.
Následuje noční scéna, v níž hrdinka plave sama v bazénu. Rytmus pokračuje v proměně – i toto dění sledujeme v krátkém záběru, a můžeme tak nabývat tušení přelomu v celkově konvenčnější vyprávění. Jako by čas mimo hru na klavír plynul „normálně“. Ribeiro však tentokrát diváka znejišťuje jiným, nečekaným způsobem: Hrdinka vylézá z vody a hledí kamsi na druhou stranu bazénu. Následuje její hlediskový záběr, v němž vidíme záhadnou černošku s pohledem upřeným jejím směrem. To vše za doprovodu nediegetického hučivého zvuku, který spolu se záhadností výjevu generuje hororové pnutí (obdobně jako v Haulout před zjevením mrožů). Tajemná žena už se navíc nikdy znovu neobjeví. Divák zůstává sám se svou nejistotou a musí si klást otázky po smyslu viděného. Šlo o představu? Má žena cokoliv společného se zemřelou matkou? Záhrobní atmosféra výjevu by tomu odpovídala.
Rozostřenost vyprávění je následně umocněna prolínačkou (umožňující trochu staromilsky interpretovat následné dění jako sen) a přechodem do ještě nejasnější scény. Jsme v potemnělé místnosti, kde Gabriela zasedá ke klavíru a začíná hrát. Záběr je – jak jinak než – dlouhý, mající přes tři minuty a statický. Poté, co hrdinka dohrává, přichází její pohled mimo rám. Postup z reality se opakuje i ve snu. Tentokrát byla přítomná starší černošská dáma (jiná než ve scéně předchozí), která se bez sebemenší reakce s přísným pohledem zvedá a opouští sál. Ostatní židle jsou prázdné.
Doplňme si sami
Vzhledem k informacím, které (ne)máme k dispozici, nám ani tentokrát nezbývá než se pokusit vniknout do scény rozumově a přijít s vlastní interpretací. Jde o hrdinčinu ve snu zhmotněnou úzkost z blížícího se vystoupení? Je žena, která opustila místnost, její matka, jíž se Gabriela nikdy nemohla zavděčit, ačkoliv bylo její hraní dokonalé (tak jako nám právě předvedla)? Přivedla ji ke hraní matka? Věnuje se hudbě kvůli ní, myslí na ni u klavíru pokaždé, i když je už rok po smrti? Zatleskala jí matka někdy?
Zaplňování prázdných míst má za následek větší divácký ponor – samozřejmě za předpokladu, že na danou hru přistoupíme. Ne všichni budou mít o podobný proces zájem. Touto neustálou nutností doplňovat a interpretovat, neboť nic jiného nám nezbývá (nejedná se o dílo, které by uchvátilo nablýskaným zevnějškem či akčností děje), se pak chtě nechtě stáváme součástí dění, ocitáme se v Gabrielině kůži.
Druhý den – na výročí matčiny smrti – přijíždí hrdinka do klidného přímořského městečka. Po procházce ulicemi přichází k jednomu z domů, bere klíče z květináče, odemyká a vstupuje. Prochází prostorem, po chvíli se zastavuje a kouká do další z místností. V následném hlediskovém záběru vidíme u stolku malou holčičku, která už se po zbytek stopáže znovu neobjeví. Jedná se o rodný dům, který byl zmíněn v úvodu jako součást snu? Je holčičkou sama Gabriela?
Hrdinka pak přichází ke starým klávesám a začíná hrát. Oproti předchozímu statickému snímání v širších záběrech sledujeme nyní detail její tváře. Prožitek a bytí ve svém vlastním světě proto tentokrát působí naléhavěji. Když hrdinka končí, na základě předchozích zkušeností očekáváme, že i zde bude kdosi vyčkávat mimo rám. Gabriela poslouchá doznívající tóny a zahledí se vzhůru do světla, dopadajícího na její tvář oknem. Dívá se do nebes na matku? Zvládne ono velké blížící se vystoupení bez její podpory? Zatímco scéna „noční můry“ s přísnou ženou, odcházející ze sálu, naznačovala možnou nezdravost vztahu, z posledního záběru sálá spíše smířlivost, vděk a pozitivní emoce.
Film na žádnou z otázek neodpovídá, je otevřeným tvarem provokujícím diváka k zamyšlení. Vzhledem k tomuto téměř matematicky působícímu motivu (dlouhé hraní a následné odkouknutí mimo rám) může Sunday Morning fungovat i jako jakýsi prázdný vzorec k dosazení vlastních hodnot, čímž dá připomenout např. filmy Roberta Bressona.Hudba může s matčiným odchodem souviset na mnoho způsobů. Neuspokojivost, co se nakládání s informacemi týká, je tak trochu paradoxně největší předností snímku, neboť diváka „zapojuje do hry“, nutí ho vstoupit do hrdinčina stavu na pomezí reality a snu, a probouzí tak i jeho vlastní empatii.
Styčné plochy s Haulout
Skrze „close-reading“ obou – značně odlišných – kraťasů, které mě na letošním Berlinale zaujaly nejvíce, jsem byl schopen odhalit styčné plochy, čímž (pro sebe) zároveň odkrývám i důvody vlastní fascinace. Mimo konkrétních podobností v textu již zmíněných (moment překvapení, hororový výjev umocňující subjektivní prožitek hlavní postavy), můžeme dále mluvit i o pomalém temporytmu, postupném a ne vždy uspokojivém dávkování informací či o dokumentárních pasážích (zde objektivně zaznamenané hraní celých skladeb). Toto vše však směřuje k ústřednímu bodu obou filmů – k hlavní postavě a především k umožnění soustředěného ponoru do její situace.
Co se týká Haulout, jde o ponor více „primární“, založený na všeobecně srozumitelných prožitcích (izolovanost, základní lidské potřeby), u Sunday Morning musíme pracovat jaksi naopak, mnohé si domýšlíme, pátráme po dění za obrazy a z nejasných rozumových stimulů konstruujeme mozaiku hrdinčina stavu. Intenzivním zaměřením na jednu hlavní postavu jsou nám ale v obou případech zprostředkovány silné emoce, ať už skrze přímo viděné nebo vlastní empatii. Pro tuto schopnost nenechat diváka chladným jsou v mých očích obě díla krátkými velkofilmy.
Text vznikl v rámci workshopu projektu Kritický pařník. Podpořeno Fondy EHP a Norska.
