„Everybody makes his own hell for himself.“[1]
Rakouský tvůrce, kterého netřeba představovat, čelil policejnímu vyšetřování kvůli průběhu natáčení snímku Sparta. Ti, již od příběhu o pedofilním muži čekají kontroverzní nebo šokující podívanou, budou pravděpodobně zklamáni. Seidlův snímek svým břitkým humorem, syrovou otevřeností a neoblomnou kritikou pokrytecké morálky a falešných hodnot dobře zapadá do série lidských portrétů, kterým se tvůrce hraných filmů a dokumentů věnuje již od devadesátých let. „Ženská trilogie“ Ráj i snímky „mužské série“ Sparta (2022), Rimini (2022) a Böse Spiele: Rimini Sparta (2023) nahlížejí do světa mezilidských vztahů, jež se v Seidlově pojetí řídí obchodním modelem „má dáti, dal“.
Hladoví žraloci
Rakušanka Teresa, hrdinka prvního dílu trilogie Ráj: Láska (Paradies: Liebe, 2012) se pohybuje mezi dvěma světy. Svůj čas se snaží dělit mezi práci a péči o potomka a nemá tak dostatek prostoru následovat svoje touhy. I kdyby měla, provází ji pocit, že si oproti mladším ženám musí lásku zasloužit. Vše se změní, když odjede na dovolenou do Keni. Zatímco v Evropě ji muži přehlíželi, v Africe se mladí prostituti předhánějí v nabídkách lásky a sexu. Nikoho nezajímají její věk ani postava a Teresa se cítí svobodná a chtěná.
Zájem prostituta však trvá pouze tak dlouho, dokud Teresa platí. Z povahy jeho povolání to není nic neočekávaného, on však chce stále víc, nejen pro sebe, ale i pro svou rodinu. Za předstíranou láskou a zájmem se čím dál víc projevuje skutečná tržní povaha vztahu, v němž hrdinka uvízla. Ač vystupuje jako emancipovaná majetná žena ze Západu, zůstává i v Africe závislá na mužské pozornosti a potřebě lásky, což z ní činí snadný objekt vykořisťování. Stává se zbožím, jehož atraktivita se měří podle barvy pleti, která slibuje bohatství.
Teresa paradoxně přestává být obětí, až když roli vykořisťovaného objektu přijme a pochopí, že exploatace je oboustranná, a naučí se z toho těžit. V jejím příběhu se nesetkávají jen žena a muž, ale i dva odlišné kontinenty se společnou koloniální historií. Zatímco Keňané trvají na tom, že Evropané jim mají platit za minulá příkoří a mohou za chudobu v jejich zemi, Teresa si stejně jako mnoho jejích krajanek projektuje do místních mužů koloniální představy. Keňané se stávají komparzem v kýčovité romanci o animálním sexu v exotických kulisách. Pro prostituty je chodící peněženkou, ale i ona sama se k nim chová jako k předmětům, k fetišům, které jsou součástí jejích erotických fantazií a cílem rasistické přezíravosti.
Seidl dostal obě strany vykořisťování do situace, kdy jedna před druhou ztrácí svoje lidství. Místní obyvatelé i turisté využívají aktuálních sociokulturních podmínek k získání výhod. Keňané plní roli animálních milenců a bílé turistky zase přijímají roli obchodnic, které si mohou za peníze koupit iluzi. Za vše mluví poslední záběr na pláži při západu slunce. Zdánlivě idylické prostředí představuje jeviště pro setkání dvou světů, Teresa sklesle a vyžile prochází kolem siluet tří Afričanů, již metají kozelce. Těmito „kousky“ místní obyvatelé vyměňují svoje lidství za peníze, které jim pomáhají přežít, a turisté si zde zase kupují něco, co nikdy nemohou mít. Seidl proti sobě staví dvě sociálně zranitelné skupiny a zkoumá, kam až mohou zajít, aby jedna od druhé dostala to, co potřebuje. Jako by pustil do obřího akvária dva vyhladovělé žraloky a sledoval, zda se napadnou navzájem, nebo zda počkají, až je někdo nakrmí.
Pokroucený příběh o lásce vypráví i druhý díl trilogie Ráj: Víra (Paradies: Glaube, 2012). Teresina sestra Anna-Marie je hluboce věřící křesťanka, která věnuje veškerý svůj čas péči o bližní. Když skončí směnu jako zdravotní sestra, obchází se sochou panny Marie městskou periferii a nabízí prostitutkám, migrantům a nevěřícím vykoupení. Marie Hofstätterová ztvárňuje ústřední roli se stejnou urputností jako v Seidlově hraném debutu Psí dny (Hundstage, 2001), kde coby stopařka obšťastňuje řidiče nekonečným proudem dotěrných otázek. V obou rolích představuje hrdinku, která kolem sebe vystavěla zeď, jež zakrývá nečekanou zranitelnost. Anna-Marie pedantsky udržuje svoji domácnost a s neústupností diktátora vnucuje lidem ze svého okolí odpuštění hříchu. Potřebuje napravovat vnější svět, protože ten její vnitřní je velmi křehký a hroutí se s návratem manžela, egyptského muslima na invalidním vozíku.
Kdyby se nejednalo o Seidla, odmítli bychom tento dějový zvrat jako vykonstruovaný nebo přehnaný. Rakouský tvůrce má však v oblibě spojování extrémních protikladů, čímž chce nejen dosáhnout absurdní situace, ale i hlouběji proniknout do nitra svých postav. Prostřednictvím toho, že je Nabil muslim, stupňuje autor napětí mezi patriarchální tradicí a emancipovanými tendencemi hrdinky vyznávající mariánský kult. Skrze skutečnost, že je Nabil na vozíku, si Seidl pohrává s motivem vykupitelského utrpení, sebemrskačství a křesťanského soucitu. Příběh křesťanky a muslima však překvapivě není o víře, ale o světském problému. Nabil je vzteklý, zrazený muž, který se ocitá v milostném trojúhelníku. Má to však mnohem těžší než jiní nešťastníci, kteří se potýkají s manželčinou nevěrou, protože jeho žena ho podvádí s nehmotným milencem, Ježíšem Kristem.
Sok v lásce zabírá veškerý prostor, visí na krucifixech na stěnách, kouká ze svatých obrázků, zabydlel se v duši Anny-Marie, kde už pro Nabila není místo. Hrdinka se o Ježíše nechce s nikým dělit. Nevidíme ji navštěvovat kostel nebo chodit ke zpovědi. Její pouto je natolik intimní, že nesnese prostředníka. Laská Kristovo tělo na kříži, bičuje se před ním nebo onanuje s krucifixem. Soška je pro Annu-Marii fetiš, totem, předmět obsese a uctívání a každý, kdo se pokusí jí tento předmět vzít, se stává nepřítelem. Vztah s nehmotným nadpozemským milencem naruší nečekaná zrada, Anně se vymstí její soucit. Odmítaný manžel, kterého prosí o odpuštění, se na ni vrhne a zrazená Anna poprvé nezbičuje sebe, ale krucifix. To je v jejím vztahu s nadpozemským milencem průlom. Ježíš už není bytost, která spasí naše životy, je stejný jako lidé z masa a krve, kteří jí ublížili.
Závěrečný díl trilogie Ráj: Naděje (Paradies: Hoffnung, 2013) vypráví o třináctileté Melanii. Dcera Teresy z dílu Láska a neteř Anny-Marie ze snímku Víra právě nastoupila do léčebny pro obézní děti, ale zajímá ji zde něco jiného než její zdraví. Chtěla by prožít první sex a vyrovnat se tak zkušenějším vrstevnicím. Po ruce jsou však jen dva muži. Trenér pro ni není zajímavý, pod záminkou dosažení disciplíny děti ponižuje a trestá. Léčebné středisko vede jako vojenský výcvikový tábor a nastoluje režim, který je odsouzen k nezdaru, stejně jako každý systém, jenž prospívá víc sám sobě než samotným zúčastněným. Přátelský doktor vládne na rozdíl od trenéra jiným druhem autority, která Melanii učaruje.
Dívka doufá, že v soukromí ordinace doktora svede, a vypadá to, že ani on nebude proti. Muž v bílém plášti, kterého přitahuje nezletilá dívka, se však ocitá na hranici zákona. Právě doktorovi klade rakouský tvůrce největší pasti, protože ho ponechává napospas vlastním tužbám. To platí pro postavy mužů v příběhu o Melanii obecně. Trenér i doktor jednají z pozice absolutní moci, která je zneužitelná. Muži pod množstvím záminek vstupují do dívčího pokoje a narušují osobní prostor nezletilých, které mají pod kontrolou.
Zneužitelnosti moci se Seidl ve své filmografii dotkl už mnohokrát. Tentokrát se však na hraně nepohybují jen postavy, ale i on. Rozhodl se natočit snímek o naději, ale pokud by se stejně jako v předchozích dvou dílech přehoupla přitažlivost mezi postavami do podoby vzájemného vykořisťování, taková láska by naději ztratila. Právě to se stalo Terese a Anně-Marii, citově zmrzačeným postavám, které nedokážou dát lásku dceři ani manželovi, hledají ji jinde a tím zraňují sebe i své okolí. V případě Melanie však Seidl naději nezmaří. Nechává hrdinku nevinnou, čímž jí dává šanci zažít méně frustrace a nenaplněných snů, než se poštěstilo předchozí generaci zraněných duší v její rodině.
Nevinnost mladých postav je v závěrečném dílu trilogie krásnou slabinou. Když si pro Melanii na diskotéce přijde mladík, její kamarádka, která dávala na odiv své zkušenosti s chlapci, zůstane na ocet. Z jejího žárlení, zklamání a smutku není těžké pochopit, že její sebevědomí bylo hrané a ona je stejně nejistá jako Melanie a v nové životní fázi si neví rady. Obě dívky se snaží nalézt své já, vstupují do dospělého světa, který se řídí obchodními zájmy. Není v něm nezištná láska, budou hodnoceny a posuzovány, lásku si musejí zasloužit. Jejich největší touhou už není zažít první sex, ale obstát na trhu s city.
Mezigenerační smutek
Po trilogii o ženách se Seidl zaměřil na mužské postavy. Plánovaný snímek o dvou bratrech nakonec rozdělil do diptychu Rimini a Sparta. Mezinárodní filmový festival v Rotterdamu letos uvedl rozšířenou verzi obou snímků – Böse Spiele: Rimini Sparta –, která se zaměřuje i na postavu jejich otce. První díl Rimini se věnuje Richiemu, kdysi populárnímu zpěvákovi zamilovaných šlágrů, jehož kariéra je už dávno za zenitem. Na životní náklady si proto přivydělává sexem se staršími turistkami, které navštěvují přímořské letovisko Rimini. Stejně jako řada jeho kolegů zahajuje své turné mimo sezónu, protože jsou náklady nižší, což uvítají i fanynky, které si jezdí poslechnout Richieho hity, s nimiž zestárly. Jednou z nich by klidně mohla být i Teresa z „ženské trilogie“ Ráj. Právě jí by totiž zpěvák a gigolo mohl nabídnout to, co hledala v Keni – pánskou pozornost, sex a lásku, ze které se někdejší hvězda vyznává v každé své písni.
S keňskými prostituty má Richie společné právě to, že ze sebe dělá objekt, a to nejen v posteli. Na zdech jeho vily v Rimini visí plakáty s jeho osobou v životní velikosti a pro hosty, kterým dům pronajímá, má přichystaná pyžama se svou podobiznou. Richie Bravo je obchodní značka, povrch, iluze, bez které nemá stárnoucí zpěvák vůbec nic. Přespává v hotelovém suterénu, holduje alkoholu a handrkuje se o gáži. Bez publika není nikdo, je prázdný jako opuštěné pláže mimo sezonu. Zimní pusté Rimini odráží jeho osobní život. Je to sklep bez oken, neproudí sem teplo, slunce ani vzduch. Vše je studené, odtažité a bezútěšné.
Pro Richieho je proto pohodlnější, bezpečnější a možná i méně bolestné utíkat do minulosti. Jeho současný život je jako stojatá voda, která se kazí a nedá pít, protože do ní nepřitéká žádná nová. Jednoho dne se na Richieho všechno to bahno vyplaví. Stane se tak ve chvíli, kdy do jeho života vstoupí Tess, dcera, k níž se dvanáct let nehlásil a která chce za všechen ten promarněný čas peníze. Žádá nemožné – aby se Richie vyplatil z nedostatku otcovské lásky, stejně jako chtějí keňští prostituti ve filmu Ráj: Láska, aby Teresa platila za koloniální minulost celého kontinentu.
Seidl i tentokrát dovádí téma vykořisťování v mezilidských vztazích do extrému. Těhotná Tess chce stále víc, požaduje ubytování nejen pro sebe a svého přítele. K otci do vily nastěhuje i své známé, migranty z Afriky. Je to nakonec Richie, který se stává cizím elementem ve svém vlastním domě. Nechtění návštěvníci se celé dny povalují na terase a čas tráví koukáním do mobilů, aniž by za střechu nad hlavou něco nabídli. Představují prvek děsivě cizího a neznámého. Jejich pasivita, kterou lze vyložit jako čekání nebo očekávání, vyvolává napětí. Stávají se nelidmi, předměty, které Richiemu překážejí, děsí ho a obtěžují.
Smutek většiny Seidlových postav plyne ze zneužívání citů, vykořisťování za účelem naplnění vlastních cílů. Je to dědičný proces, který se přenáší z generace na generaci. Není to vidět jen na vztahu mezi Richiem a jeho dcerou Tess, ale i na vztahu Richieho s jeho vlastním otcem. Stařík, kterému se Seidl více věnuje v rozšířené verzi Böse Spiele: Rimini Sparta, je ponořen do minulosti ještě intenzivněji než jeho syn. Uniká však do zcela jiné, šlágrům o lásce vzdálené reality. Seidl nám prezentuje hajlujícího důchodce, který zpívá nacistickou píseň oslavující rozpínavost třetí říše, pláče a volá matku. Působí groteskně, dojemně ztraceně i děsivě. Je to osoba, která už nežije v tomto světě. Režisér přesto chápe jeho pocity i myšlení, do něhož se promítají senilita i zvrhlost doby.
Druhá část diptychu Sparta se věnuje Richieho bratrovi, pedofilnímu Ewaldovi, který na tom v osobním životě není o moc lépe. Seidl odmítá zjednodušující soudy a uchopuje téma pedofilie podobně jako Belgičanka Patricie Toyová v dramatu Lín (Muidhond, 2019) nebo Veronika Lišková v dokumentárním snímku Danielův svět (2014). Nevyobrazuje pedofila jako monstrum, které nemá právo žít mezi lidmi a patří do ústavu nebo za mříže. Více než o téma pedofilie se Seidl zajímá o situaci jedince, který musí bojovat se sebou samým, nemůže před svou přirozeností utéct, nemůže se nikomu svěřit a ani nemůže naplnit své tužby. Hrdina Sparty tak dobře zapadá do portfolia postav, které touží po nemožném – stejně jako Anna-Marie, která by chtěla pohlavní styk s Ježíšem, Teresa, jež hledá lásku u prostituta, nebo Richie, jenž si přeje, aby ho dcera nezištně milovala.
Přesto se Ewald svých snů nevzdává a zakládá v rumunské vesnici dětské komunitní centrum, aby mohl být objektům své touhy nablízku. Rodiče jsou k cizímu muži, který nabízí místní dětem lekce juda zdarma, podezřívaví. Centrum, které se jmenuje Sparta, se však brzy stává místem, kde děti tráví čas raději než doma. Částečně za to ale mohou neutěšené podmínky v některých rodinách. Seidl vyobrazuje rumunskou vesnici jako prostředí přesycené toxickou maskulinitou, v němž jsou děti zanedbávány. Chlapci do komunitního centra utíkají před alkoholickými nebo násilnickými rodiči.
Režisér kritizuje společnost, která se pasuje do role soudce, přitom sama mrzačí svoje děti. Ewald supluje instituce ze sociální oblasti, nabízí dětem program a útočiště. Sám však bojuje se sebou samým a odolává náklonnosti, kterou cítí k jednomu z chlapců. Ocitá se v podobné situaci jako lékař, kterého ve snímku Ráj: Láska svádí třináctiletá Melanie. Chlapec, který nemá kam jít, se u Ewalda ukryje před násilnickým otcem. Volí prostředí, které je pro něj v danou situaci nejméně ohrožující.
Spartu obklopuje mediální kauza, která se však netýká samotného tématu, ale průběhu natáčení. Podle německého týdeníku Der Spiegel byli dětští herci vystaveni situacím, z nichž si mohli odnést trauma. Oficiální vyšetřování ze strany rumunské policie a Rakouského filmového institutu tato obvinění neprokázalo.[2] Seidl považuje obvinění za výsledek manipulativní žurnalistiky a prohlašuje, že od devadesátých let natáčí své filmy s absolutní zodpovědností k lidem, kteří je s ním tvoří. Uvědomuje si však, že obvinění a skandalizace natáčení ublížily přijetí filmu.[3] Filmový festival Toronto v reakci na mediální kauzu odvolal světovou premiéru Sparty, která byla naplánována na 9. září 2022. Snímek se dočkal premiéry až o pár týdnů později v San Sebastianu, s odkazem na presumpci neviny a výsledek oficiálního vyšetřování.[4] Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava zařadil Spartu do programu s vysvětlením, že uvedení díla přispívá k diskusi o etické zodpovědnosti filmařů a filmařek.[5]
Pro rakouského tvůrce je typické, že odmítá zjednodušující společenské soudy. Je to znát jak na trilogii Ráj, tak na snímcích Rimini a Sparta. Postavy se v těchto filmech chovají v rozporu se společenskými normami – stárnoucí žena se oddává sexu s africkými prostituty, křesťanka onanuje s krucifixem a pedofil zakládá dětské komunitní centrum. Seidl však odmítá bulvární přístup ke svým hrdinům a na jejich příkladu vyobrazuje společenské mechanismy, jako jsou kolonialismus, náboženský fundamentalismus nebo vykořisťování. Přesto je společenský kontext spíše doplňkem pronikavých intimních portrétů jedinců, kteří se ocitají v obtížně řešitelné situaci.
Seidl neprohlašuje, co si o postavách myslí, a sleduje jako moucha na stěně, jak si jeho hrdinové se situací poradí. Na jejich příbězích ukazuje obecná lidská témata, jako jsou touha po lásce, přijetí, popularitě či moci. Ženské postavy zatěžuje břímě patriarchální tradice, podle níž je určována jejich společenská hodnota. Výlety postarších Evropanek za sexem do Afriky ve snímku Ráj: Láska jsou o osvobození se, emancipaci. Ženy se však v Seidlových snímcích nemohou od mužů zcela oprostit, stejně jako se nemohou oprostit od závislosti na lásce, kvůli níž jsou snadným terčem vykořisťování. Tento problém však mají i mužské protějšky z filmů Rimini a Sparta, kteří se kvůli svým citům stávají obětí okolí.
Hrdinové Seidlových děl nejsou jen zneužitelní, ale také nemají hranice, což je destruktivní pro ostatní i pro ně samotné a může je to dovést až k problémům se zákonem. Neohraničenost jejich touhy, která je u některých postav vnímána jako společensky nebezpečná, jim způsobuje vnitřní dilema a nutí je jít proti vlastním hodnotám nebo alibisticky propadat sebeklamu. Lékař tak touží po nezletilé, zakladatele komunitního centra přitahují děti a turistka si kupuje lásku od prostituta s vědomím, že muž z jejích peněz živí celou rodinu.
Základem mezilidských vztahů v Seidlových snímcích je vzájemné vykořisťování. City jsou součástí obchodní transakce, lidé se stávají zbožím, předmětem, objektem. Tvůrce se svými postavami zachází trochu jako s fetišem. Stejně jako oni obsesivně prozkoumává jejich nejniternější přání. Vystavuje jejich city ve výkladní skříni jako exponáty v galerii nebo jako motýly připíchnuté špendlíkem na zdi. Některé diváky nepobuřuje ani tak Seidlova přímost ve zpracování tabuizovaných témat jako spíše nekomfortní pohled na lidi, kteří mají daleko ke kánonům krásy či přitažlivosti. Jsou znepokojiví, protože nám neumožňují se eskapisticky ponořit do světa, ve kterém nebudou lidé, jako jsme my.
(Text vyšel ve Filmu a době 2/2023.)
Poznámky:
[1] Karin Schieferová, „I try to use my vision to show things…“. Austrianfilms.com, srpen 2014. Dostupné na <https://www.austrianfilms.com/news/en/i_try_to_use_my_vision_to_show_things_>.
[2] Lars-Olav Beider, Bartholomäus Laffert, Pascale Müller, Delia Marinescu, „Accusations of Child Exploitation Haunt Austrian Filmmaker Ulrich Seidl“. Der Spiegel, 2. 9. 2022. Dostupné na <https://www.spiegel.de/international/zeitgeist/accusations-of-child-exploitation-haunt-austrian-filmmaker-ulrich-seidl-a-348eb7ed-096c-4da8-ab09-c3343cce773b>.
[3] Timon Láska, „Pedofilie je tabu. Skandalizace natáčení filmu ublížila, tvrdí vyšetřovaný režisér Seidl“. irozhlas.cz, 18. 11. 2022. Dostupné na <https://www.irozhlas.cz/kultura/film/ulrich-seidl-rozhovor-sparta-rimini-jihlava_2211181302_afo >.
[4] Manori Ravidran, „Ulrich Seidlʼs ,Spartaʻ Will Premiere at San Sebastian Despite Child Exploitation Allegations“. Variety.com. 10. 9. 2022. Dostupné na <https://variety.com/2022/film/global/ulrich-seidl-sparta-child-exploitation-impropriety-allegations-1235367612/>.
[5]„Šestadvacátá Ji.hlava zve na včely, Dalajlámu i etiku ve filmu“.Dostupné na <https://www.ji-hlava.cz/novinky/sestadvacata-ji-hlava-zve-na-vcely-dalajlamu-i-etiku-ve-filmu?version=classic&version=classic>.
