1. května
Socialistický svátek práce. Jednu s podob socialismu připomíná DAU Ilji Chržanovského, které bylo zveřejněno na síti. Monstrózní projekt o monstrózní době. Ve své další tvorbě by se mohl autor zaměřit na ideo/patologie současnosti.
2. května
Vyšlo nové číslo Film Commentu. Na obálce záběr z About Endlessness Roye Anderssona. Recenze uvnitř není špatná, ale přesnější je text Zdeny Mejzlíkové z připravovaného čísla FaD: Aktéři se vyskytují jak úplně osamoceni, tak ve svízelné dyádě, anebo obklopeni netečným hloučkem, ochotným toliko okounět, ale ne zasáhnout na obranu slabého a ohroženého. Jedinec je součástí společnosti, jejíž instrumentální racionalita a upachtěný konzumerismus mu neposkytují prožitek sounáležitosti, ale plíživě, nenápadně ho ubíjejí. Anderssonova metoda vylučuje dramatický oblouk a dějovou linku. Jednotlivé diskontinuitní, většinou nepointované miniatury nejsou spojeny kauzálně, ale finálně; střípky se poskládají do mozaiky až s nějakým druhem odstupu. Tragikomičnost našich bídných životů splácaných z náhodných epizod, nad nimiž se neklene útěšný baldachýn jednotícího příběhu, vypovídá o absurditě lidské existence.
6. května
Na Sabzianu vyšlo „dossier“ věnované Hong Sang-soovi s texty od Claire Denisové, Jacquese Aumonta, Jamese Quandta, Jeana-Michela Frodona či samotného Honga.
11. května
V Česku se otevřela kina. Ta v Jižní Koreji zahájila provoz už předchozí týden. Nejnavštěvovanějším filmem víkendu se stal Deštivý den v New Yorku. Korejští diváci naštěstí nejsou zmanipulovaní woke kulturou, řídí se svým instinktem a zajdou si prostě rádi na dobrý film. Uznání ale zaslouží taky distributoři a kinaři, kteří Allena nebojkotovali (a nejspíš je to ani nenapadlo).
O pár dnů později přišla zpráva, že Deštivý den dominuje celosvětové statistice návštěvnosti. Svět je zdá se v pořádku.
Kino Ponrepo se v červnu vrátí k retrospektivě Erica Rohmera, kterou nemohlo odpromítat v dubnu. Na Facebooku to oznámilo slovy: Před čtyřmi lety festival v Torontu komicky zjednodušil odkaz Erica Rohmera světové kinematografii; pravděpodobně v duchu (domnělého) mileniálního vnímání reality. V Ponrepu jsme se tomu pokusili vyhnout. V červnu si připomeneme skromného tvůrce, který jako první dal šanci budoucí hvězdné redakci Cahiers du Cinéma psaním kritik pro La Gazette du Cinéma (Truffaut byl v té době ještě teenagerem), i všestranného vzdělance, který film vnímal jako klasické umění neustále svádějící k teoretické reflexi, protože jeho účinek na diváka vždy do jisté míry překonává původní záměr tvůrce. A hlavně tvůrce vkládajícího krásným lidem do úst božské dialogy!
12. května
Zemřel Michel Piccoli.
S velkým ohlasem se na sociálních sítích setkalo plánované vydání kompletní filmografie Agnès Vardové na Blu-ray (Criterion Collection). Ve všeobecném halasu zanikla zpráva, že bude restaurováno a uvedeno taky všech deset filmů Maurice Pialata (Capricci).
14. května
Setkání komunisty s monarchistou. Film Jeana-Marie Strauba podle eseje Georgese Bernanose Francie proti robotům byl původně zveřejněn online jenom na týden. Nyní je dostupný trvale na blogu Kino Slang.
V českých kinech mají premiéru Kanáři (Corneliu Porumboiu).
15. května
V Guardianu vyšel článek o problematickém obsahu starých disneyovek. Nejhorší je Dumbo s militantním závěrem (ano, USA právě vstoupily do války), nadšeným zpěvem otroků a rasovými stereotypy ve vyobrazení vran. Autorovi taky hodně vadí přehnaná sexualizace v mnoha filmech. Nejpatrnější je to u dívky z Knihy džunglí:
Je typické, že Guardian se pohoršuje nad scénou natočenou uprostřed sexuální revoluce šedesátých let, která ovšem vypadá naprosto krotce ve srovnání s dnešní obscénní „drag queen“ kampaní na školách, kterou tento deník jinak otevřeně podporuje.
18. května
Přestaly vycházet Literární noviny.
20. května
Na YouTube měl premiéru nový krátký film Davida Lynche Požár.
21. května
Do českých kin uvedena Vysoká dívka (Kantěmir Balagov).
22. května
Dokumentarista Tomáš Bojar napsal článek Někdy je lépe mlčet, ve kterém se zamýšlí nad tím, „proč umělci tak rádi vstupují do veřejné debaty“. Vychází přitom z Michaela Oakeshotta, který mimo jiné napsal: Politická činnost s sebou nese deformaci vědomí, před níž je společnost třeba neustále chránit. Žádat básníka a umělce, aby vytvořili program pro politickou nebo jinou sociální akci či aby takovou akci podnítili nebo inspirovali, znamená žádat, aby se zpronevěřili vlastnímu géniu, a připravit zároveň společnost o nutnou službu. To, co tvoří básník a umělec, je akce sama, ale v jiné a hlubší sféře vědomí. Jejich úkolem není předložit politický lék na politické neduhy, nýbrž poskytnout skutečný lék na hlubší neduhy tím, že společnost přimějí, aby si uvědomila svůj vlastní charakter. Emocionální a intelektuální integrita a vhled, charakterizující básníka a umělce, jsou něčím, co je politickému světu cizí, a cizí nejen fakticky, nýbrž samou svou podstatou.
Pro některé umělce – obzvláště ty české – je ovšem pokušení být „svědomím národa“ natolik silné, že budou raději rozmělňovat svůj talent v politických projevech, přičemž jejich tvorba zůstane dál jalová.
25. května
V Praze otevřelo první butikové kino. „Výjimečný kulturní zážitek – bar, kino, obojí najednou a něco navíc,“ stojí na webu Přítomnosti. Co je tím tajemným „něco navíc“, těžko říct. Snad pocit, že jsem taky u toho, že mi neujel vlak, že jsem trendy a in. Umím přece ocenit dobrou architekturu, moderní design a kvalitní drink. Multiplexy nejsou pro mě a „koncept“ starých artkin se vyčerpal. Budoucnost je v butiku. Sledovat ho budu na Instagramu.
27. května
Do Rady ČT zvolena Hana Lipovská.
29. května
Zahájen online globální festival We Are One – chabá náhražka skutečného festivalu co do způsobu prezentace filmů i celkové dramaturgie.
