Šest intenzivních dní plných Evropy ve filmech z celé Evropy – to byl mezinárodní filmový festival Crossing Europe, jehož jubilejní dvacátý ročník proběhl ve dnech 26. 4. až 1. 5. 2023 v rakouském Linci. Festival své jubileum oslavil v atmosféře příznivé pro film. Po třech náročných letech ovlivněných pandemií se konečně vrátil do svého normálu s plnými kiny a bez omezení. Jen ta Evropa se poněkud změnila.
Festival byl založen v roce 2004, kdy se Evropská unie rozšířila o velký počet členů, především z řad zemí bývalého východního bloku včetně Česka. Festival evropských filmů byl zamýšlen také jako oslava evropské pospolitosti a prosperity i jako posílení demokracie a kulturní výměny. „Teď jsme ale konfrontováni s válkou, politickými konflikty na evropské půdě a antidemokratickými tendencemi napříč Evropou,“ konstatovali k jubilejnímu ročníku ředitelky festivalu Sabine Gebetsroitherová a Katharina Riedlerová s tím, že festival je jedna z možností, jak skrze filmy mluvit o bolestivých místech v Evropě.
V Linci se letos představil velice rozmanitý obraz Evropy. Festival promítl téměř 140 filmů ze 45 zemí. Zaměřuje se především na sociálně-politické filmy, které nabízejí originální pohledy mladých i zkušených filmařů napříč kontinentem. A jaký obrázek tedy letos Evropa na filmových linkách ukázala?
Tranzice ze západu
Na západě, například ve Španělsku, hned v několika filmech řešili změnu pohlaví. Třeba film Moje prázdnota a já (Mi vacío y yo, r. Adrián Silvestre, 2022) ukazuje proces tranzice. Hlavní postavou je Raphi, narodila se v chlapeckém těle, ale cítí se být dívkou. Na začátku filmu se s ní ocitáme u psychologa, kde se dozví, že její diagnóza se nazývá genderová dysforie. S postavou procházíme celý proces proměny v dívku či ženu, ale sledujeme zároveň její běžný život.
Hlavní roli hraje herečka Raphaëlle Perezová, původem z Francie. Moje prázdnota a já je jejím druhým scénářem, který byl napsán na základě zkušeností různých členů LGBT+ komunity. Ona sama své příběhy performuje na literárních queer představeních. Film natočil španělský režisér Adrián Silvestre, o němž kritika mluví jako o talentu současné mladé španělské kinematografie.
20 000 druhů včel (20 000 Especies de abejas, r. Estibaliz Urresolová, 2023) je další španělský film, který se zaobírá tématem hledání genderové identity. Zatímco Moje prázdnota a já se soustředila pouze na jednu postavu, 20 000 druhů včel má širší záběr – v centru pozornosti je osmileté dítě, kterému není příjemné chlapecké oslovování a začne inklinovat k dívčímu světu. Jeho matka proměnu přijímá, pro babičku je to ale rozmazlené a neposlušné dítě. K dalším konfliktům dochází ve vesnici, kam rodina s dítětem přijíždí. Klid přináší návštěva u staré tety, zkušené včelařky. Stejně jako množství včel zajišťuje rozmanitost a harmonii přírody, i ženské postavy kolem hlavní dětské hrdinky ukazují rozmanité způsoby, jakými lze být ženou.
Válka na východě
Z východu přichází několik filmů o válce na Ukrajině. Z dokumentární soutěžní sekce byl v Linci oceněn film Nezhasneme (My ne zgasnemo, r. Alisa Kovalenková, 2023) natočený na Ukrajině v koprodukci Ukrajiny, Polska, Francie a USA. Mladá režisérka Alisa Kovalenková zaznamenává pět teenagerů z ukrajinského venkova na Donbasu, kteří sní o lepším životě. Od roku 2014 už je Donbas pod ruskou palbou, proto v záběrech za nimi často vidíme vojenské vozy nebo rozbité domy. Tito mladí lidé neztrácení své sny ani navzdory prostředí, kde žijí a z něhož chtějí odejít. Svým způsobem jim jejich sny pomůže splnit cestovatel, který je vezme s sebou do Himalájí.
V porotě pro dokumenty zasedal v Linci známý režisér Vitalij Manskij, jehož nový film z Ukrajiny Východní fronta (Shidniy Front, 2023) byl vyroben i v koprodukci s Českou republikou. Dokument s ním natočil také Jevgen Titarenko, který se objevuje ve filmu i jako průvodce – natáčení startuje v srpnu 2022, půl roku po napadení Ukrajiny Ruskem. Začíná obrazem vyhořelého ruského tanku na ukrajinské ulici a režisér Titarenko v emotivním projevu vysvětluje, že válka trvá už od roku 2014, ale že teprve teď ji bere vážně celý svět. Přidal se k dobrovolnému zdravotnickému praporu „Hospitalers“ a vydal se s ním točit na východní frontu na bojiště. Vidíme obrazy zkázy – zničené ukrajinské domy a paneláky, postřelené vojáky a snahu dostat je co nejrychleji do nemocnic, zasaženou farmu, kde v bahně po výbuchu munice umírají krávy. Tvůrci ale točili také v zázemí na západě Ukrajiny. Posloucháme debaty o umělém oplodnění a zmrazení spermií nebo dialogy o tom, jak je generace ukrajinských seniorů poznamenána ruskou propagandou.
I litevský film Devátý krok (9-tas Žingsnis, r. Irma Puzauskaiteová, 2022) řeší jakoby mimochodem pocit permanentního ohrožení státu, i když hlavním tématem je tady sbližování otce a dcery – léčeného alkoholika a vzdorovité, talentované puberťačky. Ievě je sedmnáct a po přestupku řešeném policií a sociálním úřadem musí do plnoletosti žít s jedním z rozvedených rodičů. Vybere si otce, protože na rozdíl od matky žije v Litvě. Film vykresluje, jak je jejich křehký vztah ohrožován i zvenčí. Jako by byl metaforou pocitu celé Litvy, která se cítí být neustále ohrožována svým velkým ruským sousedem. Jak sama režisérka přiznala, scénář byl napsán ještě před napadením Ukrajiny, pak ale dostal jiný rozměr.
Migranti ve středu
Vítězný film festivalu Chléb a sůl (Chleb i sól, r. Damian Kocur, 2022) řeší migranty, a ne zrovna moc šťastně. Natočil ho polský režisér Damian Kocur podle skutečných událostí. Hlavní postavou je Tymek, nadaný student hudby, který přijíždí domů na letní prázdniny, po nichž má pokračovat ve studiu na prestižní hudební škole v Německu. S mladším bratrem, který podle něj utápí svůj talent v provinčním městě, a se skupinou teenagerů, zevlují po sídlišti, kde se centrem jejich setkání stává nové kebabové bistro. A tato skupina polské mládeže se dostává do konfliktů s arabskými prodavači. Film klade otázku, kde končí vtip a kde začíná šikana a rasismus.
Tymek vidí, že je něco špatně, ale v davu nemá sílu se ozvat. Přitom víme, že i on dokáže být tvrdý v názoru – ale jen ve svém poli, v hudbě, kterou zná a kde se cítí jistý v kramflecích. Stává se proto společně strůjcem neštěstí, ale také jeho obětí. A tím film také dává odpověď na svou otázku – když vidíme náznaky bezpráví či chování za hranou, je třeba se ozvat. Odhodit svůj strach, odhodit příslušnost ke skupině a vystoupit proti zlu. Nebo se obrátí proti nám.
Obraz světa, jak ho vidí filmaři z Česka, v Linci letos v hlavní soutěži prezentoval film Běžná selhání (2022) od režisérky Cristiny Groșanové a scenáristky Kláry Vlasákové. Metaforu hroutící se společnosti před blížící se přírodní katastrofou doplnila Zkouška umění (r. Tomáš Bojar, Adéla Komrzý, 2022) o přijímacích zkouškách na AVU. V Linci rezonovala i díky tomu, že je to univerzitní město s mnoha mladými diváky. Pro kompletní výčet české prezentace je třeba ještě zmínit nový dokument Návštěvníci (2022) od režisérky Věry Liškové.
Festival Crossing Europe si letos coby pomyslný podtitul vzal slova „Evropo, musíme si promluvit“. To proto, že se Evropa nenachází v kondici, v jaké by tvůrci i diváci zajímající se o vstřícný kulturní dialog předpokládali. Promlouvat k Evropě se v příznivé festivalové atmosféře dařilo výborně.
