„Čím více je náš svět vykládán v obrazech, tím více toho zůstává nevyjádřeno,“ píše filmová teoretička Laura U. Marks v eseji „Video Haptics and Erotics“, kde promýšlí tzv. haptický obraz. Ten by měl na diváctvo působit jako dotek – současně na povrchu i uvnitř těla. Tím podle Marks otevírá cestu k vyvolání či šíření takových afektů, vjemů a vzpomínek, jež nebylo možné plně zachytit tradičními metodami optické reprezentace, které již od antiky zaujímají v historii západního umění hegemonickou pozici.
Audiovizuální esej Cítit dotek z dálky prozkoumává možnosti haptického obrazu na průsečíku s tématy paměti a formativního diváckého zážitku. Z něj vychází také použitá tvůrčí metoda – jeden z autorské dvojice nejprve sepsal vzpomínku ve formě textu (bez „prozrazení“ konkrétního díla), druhá k ní poté přidala audiovizuální stopáž. Zvolený materiál – záznam taneční show Lord of the Dance (Michael Flatley) z roku 2010 – se nepokouší původní vzpomínku rozluštit, spíše se na ni napojuje skrze podobné afekty z vlastních diváckých prožitků.
Obraz a text se tak ocitají v různých vzájemných polohách – od napětí přes více či méně volné asociační propojení až po synergický účinek. Nehybná sterilita se přelévá ve znepokojující pulzování, konkrétně osobní se protíná se strukturálně politickým.
Stejně tak esej na úrovni materiality obrazu přeskakuje mezi detailem – který považuje za klíč k haptickému právě Marks – a záběrem z hyper-dálky. Vzbuzuje odepření pohledu na přehledný a rozpoznatelný celek potěšení, nebo spíše neklid? Existuje podobnost mezi rozpixelovaným detailem a z dálky nahlíženým objektem? Je možné obraz zbavit zřetelného obsahu a obrátit pozornost k pulzující struktuře neznámých útvarů? Audiovizuální esej se nesnaží na tyto otázky autoritativně odpovídat, nýbrž hlavně podnítit společné uvažování o haptickém obrazu a jeho možnostech i limitech.
