Snímek Decasia: The State of Decay (2002) Billa Morrisona sestává z archivních záběrů na poškozeném nitrátovém materiálu. Jak se ovšem naše vnímání těchto obrazů-ruin proměňuje, když je sledujeme na digitální obrazovce laptopu? Představují pixely oproti analogovému filmovému materiálu nestárnoucí, nehmotný nosič, anebo je takové zdání pouze příznakem „melancholie antropocénu“, jak o ni píše Jennifer Fayová v knize Inhospitable World: Cinema in the Time of the Anthropocene?
Video-esej se pokouší dekonstruovat opozici analogové a digitální materiality právě skrze pojem antropocénu, tedy epochy, kdy se lidstvo stává dominantní hybnou silou planetárního ekosystému a stále pevněji zarůstá a otiskuje se do ne-lidského světa. Každým rokem nás víc a víc zaplavují obrazy těchto environmentálních proměn – a to možná až do té míry, že samotné pixely na našich zařízeních začínáme vnímat jako nestárnoucí lidskou strukturu, usazující se na organických obrazech světa…
Takové pojetí nás nutí přemýšlet o materialitě obrazu jako o fenoménu, jehož estetika neexistuje v bezčasí, ale naopak je podmíněna hlubinnými historickými souvislostmi a vždy v sobě nese „ducha“ zašlé minulosti nebo očekávané budoucnosti. Pojem hauntologie v myšlení Marka Fishera odkazuje k současné kulturní krizi imaginace, v níž jako bychom ztratili schopnost představit si radikálně odlišnou budoucnost, což nás vede ke kompulzivním návratům k estetikám minulých dekád. Náš nostalgický obdiv k analogovým obrazům můžeme chápat jako zvláštní formu projevu této „ztráty budoucnosti“ – ztráty vize soužití s ne-lidským světem.
Pozn.
Zrcadla digitálních krajin se objevila se výběru nejlepších video-esejí uplynulého roku časopisu Sight & Sound. Nominovala je filmová kritička Irina Trocan.
