Britský režisér Christopher Nolan má v Hollywoodu už minimálně dekádu velmi specifické postavení. Od té doby, co roku 2012 uzavřel svoji trilogii o Batmanovi, v níž byl přes svoji osobitou vizi vázán určitými hranicemi slavné značky, vstoupil na své tvůrčí cestě do nové kapitoly. V poměrně pravidelných intervalech natáčí ambiciózní velkofilmy, na nichž je zároveň patrný silný tvůrčí otisk. Nolanovy snímky jsou dlouhé, drahé, spektakulární a plné zvučných hereckých jmen; zároveň ale oplývají pevným auteurským uchopením, manifestujícím se silným scénářem, odvážnými vyprávěcími postupy a jasnou režijní vizí. Tato postbatmanovská díla, jež ale vyrostla právě na Nolanových zkušenostech získaných prací na velkolepých komiksových podívaných, jsou současně technicky dokonalá. Nolanův perfekcionismus se projevuje nejen řemeslnou precizností, ale i fascinací formátem IMAX nebo vyhýbáním se vizuálním efektům a maximálním lpěním na realističnosti.
Novější filmy třiapadesátiletého režiséra jsou proto jak oslňujícími blockbustery, tak svébytnými autorskými díly, jež mají příznivé kritické ohlasy. Důležité je, že každý jeho nový počin rovněž přiláká do kin množství diváků včetně početné fanouškovské základny, kterou si tvůrce stačil vybudovat, což z Nolanových snímků zároveň dělá komerčně úspěšné tituly. Tato zvláštní hybridnost vede k tomu, že producenti neváhají Nolanovi svěřit značné množství finančních prostředků; rozpočty jeho filmů často přesahují 150 milionů dolarů. Nejnovější Oppenheimer je vrcholem režisérovy dosavadní kreativní dráhy, přesto v duchu jeho tvůrčí nejednoznačnosti její stávající konstanty nabourává – a současně zachovává.
Faktor Nolan
Oppenheimer je prvním snímkem od roku 2000, který Nolan nenatočil pod záštitou studia Warner Bros., s nímž se ve zlém rozešel kvůli jeho distribuční politice během covidové pandemie. Je příznačné, že nový domov pro svoji tvorbu našel Nolan právě s Oppenheimerem, který je jakousi kulminací jeho výsadního stylu. Příběh o zrodu atomové bomby a jejím vynálezci, titulárním fyzikovi J. Robertu Oppenheimerovi je se svou tříhodinovou stopáží a kontroverzním, po všech stránkách náročným tématem papírovým aspirantem na kasovní pohromu. Opět je ale třeba brát v potaz „faktor Nolan“, na nějž nelze aplikovat zažité tržební poučky. Tvůrčí originalita je okořeněna i něčím navíc, což z každého Nolanova nového filmu činí událost vyvolávající zdání zážitku, který si v kině nikdo nemůže nechat ujít. Tato aura pak logicky generuje i tučné zisky.
Oppenheimer, jehož hlavní inspirací byla Pulitzerovou cenou oceněná kniha American Prometheus od Kaie Birda a Martina J. Sherwina, však představuje určitý útok na zažité pořádky. V kontextu filmových životopisů jde o otřes očekávaný, v rámci Nolanovy tvorby však přeci jen překvapivý. Snímek přitom již od začátku představuje jeden z typických atributů Nolanova vyprávění, a sice nelineární syžet a střídání několika časových rovin. V první z nich jsme v dynamickém sledu svědky Oppenheimerových akademických počátků, prvních vědeckých a výzkumných úspěchů i zrodu jeho velmi komplikovaného soukromého života. V další rovině se přesouváme už za konec druhé světové války a sledujeme jeho život poté, co se stal „Smrtí, ničitelem světů“. Třetí rovina míří ještě dál do budoucnosti a soustředí se, zatím sporadicky, na vyšetřování Oppenheimera pro podezření z protistátního jednání.
Vyprávění ale postupně zvolní a film se zaměří na vývoj atomové bomby. Popořadě a metodicky, přesto svižně vypráví Nolan o vzniku projektu Manhattan, výstavbě vědeckého komplexu v Los Alamos a vývoji zkušební bomby, k jejímuž testu vše směřuje. Na rozdíl od hrdinů má divák dějinnou výhodu a ví, zda snažení skupiny největších mozků doby dopadne zdarem. Cesta za odpověďmi na otázky, při jejichž kladení vědci musejí počítat i s nenulovou možností zničení světa, je přesto strhující.
Netečný Ničitel
Od Oppenheimera mohli diváci znalí Nolanova díla sotva očekávat tradiční životopis, přesto jej první dvě hodiny snímku připomínají ze všeho nejvíce. Vyprávění příležitostně zabrousí do jiných časových rovin a režisér mu vtiskává svoji suverénní vizi, a to i za přispění oslavovaného kameramana Hoyteho van Hoytemy, který ji realizuje prostřednictvím dechberoucích obrazů. Přesto jde především o příběh Oppenheimera (Cillian Murphy), jenž je středobodem atomové mise – podobně jako ve skutečnosti.
Nolanovi bývá někdy vytýkán jistý odosobněný chlad, s nímž přistupuje ke svým postavám. Jako by nešlo o skutečné charaktery, ale o pouhé figurky v jeho mistrovské partii, v níž odvážné atrakce a průkopnické pojetí převyšují práci s postavami a emocemi. V režisérově předešlém snímku Tenet (2020), který zůstává jeho nejkomplikovanějším dílem, je tento problém velmi zřetelný a nelze o něm příliš polemizovat. Ostatně Nolan jako by šel svým kritikům na ruku, když ústřední postavu označuje pouze jako Protagonistu a divák se nikdy nedozví její jméno. Pokud ale přijmeme tezi, že Oppenheimer není klasickým životopisem (a vlastně ani klasickou nolanovkou, ale o tom později), jeho práce s charakterem vynálezce atomové bomby je v tomto ohledu zvláštně dvojznačná.
Člověk, který vyvinul a sestrojil nejmasovější zbraň hromadného ničení, sotva může být vnímán jako konvenční hrdina, byť šlo o brilantního vědce a jeho pohnutky byly v zájmu vyššího dobra. Snad i proto je Oppenheimer zprvu figurou, do jejíhož nitra příliš nevidíme. Muž poháněný svou misí se žene za jejím naplněním a v důsledku toho se stává postavou odtažitou až nesympatickou kvůli svým osobním pokleskům (například nezvládá výchovu syna nebo udržuje nemanželský poměr). Navzdory zarputilosti a dominanci jako by Oppenheimer netečně spočíval uprostřed vyprávění, zatímco kolem něj víří další postavy jako elektrony kolem atomového jádra – více či méně známí vědci, vojáci, politici i obyčejní smrtelníci, ztvárňovaní bezprecedentní plejádou známých herců a hereček.
Od protagonistů k postavám
Biograficko-dějepisný exkurz, podaný jako intenzivní závod s časem typicky nolanovského zarputilého hrdiny, vyvrcholí úspěšným testem atomové bomby Trinity; o pouhé tři týdny později Američané svrhli pumu na Hirošimu. Zlomová scéna první nukleární exploze v dějinách, natočená bez pomoci vizuálních efektů, a tedy obrazově obzvláště působivá, otřese ve svých důsledcích nejen celým světem, ale i dosavadním vyprávěním. Děj se přesouvá do budoucnosti a v poválečných vyšetřováních a senátních slyšeních se film žánrově usazuje jako konverzační soudní drama. Faktograficky hutné, náročné na pozornost, přesto nadále těkavé, nervní a svým zvláštním způsobem znovu napínavé. Podstatnou změnou ale je poměrně prudký emocionální otřes, kterým fyzik prochází. Póza sebejistého vědce se bortí a za maskou akademického odstupu se začíná odehrávat vnitřní boj se svědomím. Výčitkami sužovaný Oppenheimer se snaží omezit pokračování vývoje nukleárních zbraní i vodíkové bomby a zabránit dalšímu použití smrtící síly. Jakmile ale novodobý Prométheus jednou vzal oheň bohům a dal jej člověku, již není cesty zpět; lidé se takového mocného daru stěží vzdají.
Nečekané hnutí svědomí a polidštění dosud nečitelného hrdiny jsou jedním z náznaků, že Christopher Nolan, povaze látky navzdory, s Oppenheimerem nejspíše vstupuje na nové území. Porovnáme-li prokreslenost Murphyho postavy se zmiňovaným Protagonistou, jde o citelný posun. I díky této skutečnosti můžeme pozorovat značný rozpor. Co do délky, tématu a jeho faktografické šíře, hereckého ansámblu i posouvání praktických trikových možností je Oppenheimer nejspíše nejambicióznějším dílem Nolanovy dosavadní kariéry. Přesto je filmem, který se jeho obvyklým atributům vymyká.
Jde již o třetí snímek, který si Nolan napsal zcela sám, bez pomoci svého bratra Jonathana, jenž se scenáristicky podílel na většině jeho filmů. Tato změna se projevila vzrůstající ambiciózností a překvapivou variabilitou, která svědčí o vývoji výjimečného filmaře. Zatímco Dunkerk (Dunkirk, 2017) byl poměrně komorním válečným dramatem, v Tenetu se zhmotnila prakticky bondovská podívaná, opulentní a kladoucí extrémní nároky na divákovu pozornost a ochotu přistoupit na komplikovaná pravidla fikčního světa. Jde o kompilát prvků, jimž by šlo bez váhání dát přízvisko „nolanovské“, a jejich prodloužení až na únosnou mez. Možná i proto nastává nyní s Oppenheimerem, vzdor jeho těžkotonážnosti, prudký obrat a zlom, kdy publikum není štěpeno vedví jako u Tenetu, ale naopak znovu dochází k fúzi spokojenosti diváků i kritiků, což je pro Nolana typické.
Očistný plamen filmařské reputace
Důkazem „změny struktur“ budiž i dosavadní komerční úspěch filmu. Anglické sloveso to bomb označuje mimo jiné i selhání a ve filmové publicistice se často používá ve spojení s kasovními neúspěchy. U Oppenheimera bychom se ale stylově mohli uchýlit k jeho původnímu významu, jenž asi netřeba překládat; film, který překonal očekávání analytiků a udržuje si momentum i několik týdnů od premiéry, jako by svým atomovým žárem kina spíše smetl. Tato skutečnost může být rozhodujícím činitelem, který by Nolanovi mohl přinést i přízeň asociací udělujících filmová ocenění – především americké Akademie. Oscaroví porotci si diváckého zájmu cení a mnohdy jde o rozhodující atribut při udělování cen. Životopisy jsou navíc vděčným žánrem a příběh velkého amerického muže a oslavovaného mírotvůrce se jeví jako ideální. Oppenheimer může pro Akademii představovat signál, aby Nolana přeřadila z kolonky technického režiséra a začala jej brát jako vyzrálého vypravěče, který opustil své manýry, jež se pomalu začaly vyčerpávat, a naplno ukázal svůj potenciál.
Oppenheimer je proto zřejmě nejméně nolanovským dílem ve filmografii svébytného režiséra. Rozmáchlost a technicistní pozlátko maskují historické drama klasického rázu, natočené tak akorát osobitě, aby imponovalo kritikům a akademikům, a přitom neodradilo řadové diváky, kteří se nerekrutují z fanouškovské základny obdivovatelů britského tvůrce. V důsledku ale ještě více než kdy jindy vyniká Nolanova schopnost konvenovat příznivcům spektáklu i přemýšlivějších autorských filmů (pokud pomineme úspěchy batmanovských filmů a budeme se soustředit na jeho „neznačkové“ filmy). Umělecké kvality, fascinující komerční sukces i příslib konečně zvýšené pozornosti asociací rozdávajících výroční ceny tak nakonec z Oppenheimera činí paradoxně nejčistší a nejnázornější nolanovku. Skoro jako by Christopher Nolan svým dvanáctým celovečerním filmem nevystavěl pouze důmyslný (nikoliv nekritický) pomník jednomu z největších vědců historie, ale i sám sobě, respektive své tvůrčí vizi. Je třaskavý a oslňující, ale zároveň jemný a promyšlený do posledního atomu.
(Text vyšel ve Filmu a době 3/2023.)
Oppenheimer
(USA – Velká Británie 2023)
Scénář a režie: Christopher Nolan
Kamera: Hoyte van Hoytema
Hudba: Ludwig Göransson
Hrají: Cillian Murphy, Matt Damon, Robert Downey Jr., Emily Blunt, Florence Pugh, Josh Hartnett, Casey Affleck a další
Délka: 180 min.
Distribuce: CinemArt
Premiéra: 20. 7. 2023
