Rozlučka s létem se pro všechny cinefily konala již po čtyřiadvacáté na filmovém festivalu v Litoměřicích. Kuriózní znělka režiséra Alberta Hospodářského připomínala teaser na spirituální retreat. Ranní rituál ženy spočívá v relaxaci u šálku čaje. Recept na jeho přípravu je poněkud netradiční. Žena do konvice vymačká rajče, zapálí si doutník, jehož kouř vyfoukne do díry ve zdi, pod kbelíkem s vodou si následně smočí vlasy, které důkladně vyždímá do konvice. Teprve při upřednostnění intuice svého „třetího“ oka před selským rozumem našla žena ten správný recept. Jak nekonvenční může náš svět být, změníme-li úhel pohledu. Právě tuto otázku si kladl také samotný programový výběr festivalu.
Screenlife view
Jeden z uvedených snímků, Profil (r. Timur Bekmambetov, 2018), se věnoval internetovým náborovým praktikám islámského státu. Vychází z reálných zkušeností Francouzky Anny Errelle. Investigativní novinářka (Valene Kane) si zakládá falešný facebookový profil, ve kterém se vydává za muslimskou konvertitku. Krátce po registraci na sociální síti je kontaktována Bilelem (Shazad Latif), jedním z rekrutů ISIS. Po dobu několika týdnů jsou v každodenním virtuálním kontaktu. Reportérka brzy začne podléhat Bilelovu světu, v důsledku čehož porušuje vlastní investigativní pravidla. Rostoucí míru napětí divák s hrdinkou sdílí prostřednictvím screenlife formátu, jehož je režisér Timur Bekmambetov průkopníkem.
Screenlife video zobrazuje pouze činnosti hlavní postavy na ploše počítače či smartphonu (prohlížení souborů, videohovory přes Zoom či Skype, surfování po internetu). Výraz doby, ve které má všechno reálné digitální otisk, umožňuje protagonistku plnohodnotně vykreslit . Prostřednictvím obrazovky se divák dozvídá, že Amy žije v Londýně, má psa a přítele. Zjišťuje, jaký je její finanční stav či jaké internetové servery čte.
Minimalistická forma čelí výzvě udržet divákovu pozornost po celou dobu projekce. Díky zkušenostem režiséra a precizní postprodukci se však filmu daří výzvu překonat a sdílet napětí hlavní hrdinky. Funguje i realistická zápletka, která odhaluje manipulativní praktiky islamistů. Přestože je hrdinka o podstatě radikálního islamismu informována lépe, než kdekdo jiný, podlehne určitým sympatiím.
PTSD jako možnost nového začátku
Listopad 2015, Paříž čelí sérii teroristických útoků. Isaki Vacuesta ve svém sedmém celovečerním snímku Jednoho roku, jedné noci (2022) zpracoval téma přeživších z hudebního klubu Bataclan. Festivalová projekce filmu byla pořádána ve spolupráci s Institutem Cervantes v Praze. Příběh inspirovaný skutečnými událostmi vychází z knižní předlohy Paz, Amor y Death Metal od Ramóna Gonzáleze. Mladý pár, Céline (Noémie Merlant) a Ramón (Nahuel Pérez Biscayart) se po otřesném útoku marně snaží žít své životy jako předtím. S psychickou ujmou se každý vyrovnává po svém. Ramón si neustále rekapituluje každou minutu toho večera, je zoufale posedlý každým detailem. Své trauma potřebuje sdílet, jedině tak se s tím, co prožil, dokáže smířit. Céline zaujímá zcela odlišný postoj, celý zážitek se snaží z mysli vytěsnit. Nikomu se s traumatem nesvěří, stres a bolest zapíjí alkoholem. Jak je možné na prožité trauma nazírat z jiného úhlu pohledu?
Nezasvěcené okolí zahlcuje přeživší zprávami přirovnávající trauma k znovuzrození. Ramón si možnost nového začátku vděčně užívá, Céline udržuje chladný postoj a vše, co se stalo, popírá. Do poslední třetiny snímku se zdá, že je příběh vyprávěn věrohodně a nezaujatě. Divák si však postupem času uvědomuje, že je vystaven subjektivní naraci reflektující Célininy pocity. Pomalé, útržkovité vyprávění autenticky zrcadlí nesnadný návrat traumatizované k sobě i okolnímu dění. Všudypřítomný alkohol, robotická apatie a nelogický souhrn flashbacků jsou výsledkem otřesené mysli, jež se úpěnlivě snaží zapomenout.
Dvouhodinový snímek reflektující hrůzostrašnou listopadovou noc na festivalu uvedl Karel Malimánek, psycholog a psychoterapeut působící na FAMU. Téma duševního zdraví v kontextu snímku nicméně Malimánek pojal jako encyklopedický výklad. Stručně definoval posttraumatické stresové poruchy a vybídl diváky, aby si všímali odlišných přístupu ke zpracování traumatu. Přítomnost specializovaného psychologa by jistě u tak citlivého snímku zasloužila větší prostor, zejména u tématu, které je po prosincových událostech na Filozofické fakultě pro Českou republiku tak aktuální.
Generační střet
Nemáš ani zdání, jak moc tě mám ráda (r. Paweł Łoziński, 2016) je intimní konverzační drama s dokumentaristickými prvky z prostředí psychoterapeutické poradny. Paweł Łoziński staví diváka do pozice svědka bolestného terapeutického procesu opuštěné matky (Ewa Szymczyk) a nepochopené dcery (Hanna Maciąg). Ženy se společně setkávají v ordinaci krakovského terapeuta (Bogdan de Barbaro), aby zapracovaly na svém chladném a komplikovaném vztahu. Prostřednictvím návodných otázek ze strany terapeuta jsou konfrontovány s citlivými momenty společné minulosti. Snímek svou strohou formou diváka vystavuje choulostivé situaci žen.
Dlouhé pasáže, statické záběry ze tří úhlů pohledu nechávají vystoupit palčivý dialog. Vyřčená slova postavy osvobozují, odzbrojují a zraňují. Bez změny úhlů či rámování je obraz po celou dobu soustředěn na naléhavé zpovědi a nonverbální emoce. Jednotlivé sekvence sestávají pouze ze záběrů na tvář jedné z osob. Postavy se na plátně nikdy nestřetnou pohledy. Forma věrohodně zrcadlí dlouho zanedbávané pocity osamocení, nepochopení a odcizení.
Snímek se žánrově nachází na hranici mezi hraným psychodramatem a inscenovaným dokumentem. Jak prozradila moderátorka a dokumentaristka Lenka Karaka při úvodu snímku, polská psychologická komora režisérovi neumožnila pořídit nahrávky z terapeutických sezení. Příběh vznikl bez předem připraveného scénáře a předepsaných dialogů. Prostor pro improvizaci umožnil hercům reagovat na základě svých pocitů, což zvolenému formátu prospělo v zachování autentičnosti. Łoziński je přesvědčen, že žánrová nejednoznačnost snímku dává divákům možnost stát se součástí terapeutického dialogu a zblízka si prožít jeho intenzitu. Třídenní program FIFELI nabídl kromě tuzemských i zahraničních filmů pestrý doprovodný program. Prostory foyer kina Máj a divadla Karla Hynka Máchy zaplnily kromě festivalového stánku s merchem také umělecké výstavy studentů UJEP. Litoměřický „střelečák“ se každý večer proměnil v klubovou scénu pod širým nebem. O sobotní hudební program se postarala Dukla a Midi lidi. Účastníci festivalu se v pauzách mezi filmy navzájem potkávali v centru, na rozdíl od Karlových Varů či Uherského Hradiště se však festivalová atmosféra nepřelévala do víkendového stereotypu města.
