Novou děkankou FAMU se stala Andrea Slováková, jež převzala školu po poměrně bouřlivém období svého předchůdce Zdeňka Holého. Na co se chce soustředit, co pro ni FAMU znamená a co má FAMU znamenat pro českou společnost a film? V obsáhlém rozhovoru jsme se věnovali všem základním otázkám. Vznikal od února a původně měl vyjít k jejímu nástupu, v této komplikované době ale okolnosti vedly ke zdržení jeho přípravy. Neboť vychází s odstupem, mohla čerstvá děkanka připojit k několika odpovědím dodatky a aktualizace.
Proč jste se rozhodla stát děkankou FAMU? To asi není pozice, o jakou člověk usiluje prostě s vidinou dobře placené pozice. Musí za tím být nějaká další, osobnější potřeba.
Moje motivace má dvě roviny. Jedna se týká samotné FAMU, druhá společnosti. Celý můj produktivní život mě baví rozvíjení institucí, dlouho pracuji například s jihlavským festivalem a byla jsem u toho, když vyrostl v úspěšnou mezinárodní akci. Na zelené louce jsem taky založila nakladatelství Nová beseda, což pro mě bylo velmi uspokojivé – zkrátka mě pracovně naplňuje proces, kdy něco vzniká, rozrůstá a rozvíjí se. Do děkanských voleb jsem se rozhodla vstoupit, když jsem si dala v hlavě dohromady všechny jednotlivosti, které jsem o FAMU věděla. Díky mému někdejšímu studiu a také působení v Nakladatelství AMU mi vyvstal obraz směru, kterým by se škola mohla ubrat. Jak by se daly stabilizovat ty prvky, jež fungují, a kdy zvolit progresi. Jakmile jsem nabyla přesvědčení, že mohu různorodé aspekty toho velkého mechanismu pojmout a nabídnout se jako jeho správce, mohla jsem kladně zareagovat na výzvu členek a členů akademické obce, abych kandidovala.
A onen společenský aspekt?
Vždycky jsem se pracovně pohybovala v neziskovém a veřejném prostoru a věřím, že v něm je mé místo – v něm můžu pracovat na tvoření společenských, uměleckých i akademických hodnot. Ale jde o víc než osobní naplnění. Tento sektor považuji za naprosto klíčový pro zdravé fungování demokratické společnosti. Obrana jednotlivých jeho institucí je nezbytná. A FAMU je instituce nepochybně důležitá z hlediska kulturního života naší společnosti jak uvnitř, tak pro její kontakt se zahraničím.
Potřebuje být FAMU „bráněna“ před nějakou hrozbou? Děje se snad něco, co vyžaduje její „záchranu“?
Neřekla bych, že FAMU potřebuje být před něčím „zachráněna“, spíš, že potřebuje být „chráněna“, zkrátka potřebuje soustavnou péči. Napadají mě dva důležité body: Umělecké školství v České republice je brutálně podfinancované. A to přesto, že mu byla přiznána odlišná pozice v systému financování vysokých škol – umělecké VŠ nejsou financovány takzvaně „per capita“, tedy podle počtu studentů, ale podle vlastních kritérií. Jde o nezbytné opatření vzhledem ke specifiku těchto oborů, jež z principu nemohou navyšovat počet studentů, aniž by devalvovaly hodnotu a smysl výuky. Tato výjimka však, krom toho, že je sama o sobě v permanentním potenciálním ohrožení, stále nepřináší zdaleka tolik financí, kolik by bylo potřeba. Na FAMU najdeme profesory, kteří mají základní mzdu nižší než pokladní v supermarketu, což dlouhodobě i krátkodobě ohrožuje výuku. Velmi se tím zužuje počet pedagogů, kteří mohou být angažováni nejen kvůli neochotě, ale vůbec existenciální nemožnosti pracovat za tak málo peněz. V dialogu s dalšími školami a ministerstvem školství je nezbytné se tomu věnovat. Základní rovinu představuje usilování o různé granty, jejichž hodnotu nechci podceňovat. Taková jednorázová řešení konkrétních situací ale nemohou stačit – potřebujeme systémovou změnu. Nemůže ji však zařídit FAMU, hlavní zodpovědnost spočívá na bedrech ministerstva a také celé sítě českých uměleckých škol. FAMU se může pokusit tuto změnu iniciovat či podpořit.
Druhá nutná obrana spočívá v ochraně vnitřních institucí jednotlivých škol. Když probíhal na FAMU spor části fakulty s minulým děkanem Holým, akademický senát ho jednohlasně odvolal. Na to mohou panovat různé názory, ale onen akt odvolání byl jednoznačný. Když se rektor rozhodl výsledky hlasování nerespektovat, vyslal tím určitý signál. S takovým postupem se nemůžu ztotožnit, snižovat takto autoritu univerzitní samosprávy považuji za z principu nevhodné. Mluvíme tu o podstatné a těžko vybojované akademické svobodě a demokratickém mechanismu, na který bychom měli být hrdí.
Ke krizi na FAMU se ale nemusíme vracet, šlo o velmi nepříjemný konflikt, který bohužel brzy přešel z faktické na emocionální rovinu. Také komunikace té situace nebyla dobrá – akademický senát pouze reagoval na to, jak nešťastně se situace vyvíjela, když do konfliktu vstupovala některá média se značně jednostrannými výstupy. Veřejnost by v takovou chvíli neměla být takto vtahována a neměla by být tlačena k vytvoření názoru, který jde v takovém sporu jen stěží zaujmout bez detailního osobního obeznámení s celou záležitostí.
Dodatek, srpen: Po nástupu se mi téměř denně zpřítomňuje, co mi mnoho lidí ještě před volbami a pak před nástupem popisovalo jako nesmírnou únavu ze způsobů vnitřní komunikace. Možná si podobnými fázemi prochází každá větší instituce, ale čelím záplavě hromadných emailů, kdy jsou do konverzací o úzce specifických problémech zatahovány desítky lidí, kteří nemají k řešené věci relevantní informace. Jsou v nich manipulativně mobilizovány emoce či vytvářeny zveličované konstrukce, které vedou k obavám, jejichž neopodstatněnost je zastírána rétorikou. Jde o nesmírně nekonstruktivní, toxický a pro velké množství lidí vyčerpávající princip. Cítím také tlak vnímat některé lidi na fakultě jako „nedotknutelné“ – lidi, na něž jako by nemohla být směřována kritika. Snažím se prosadit, aby přirozeným chováním v případě konfliktu bylo ustoupení o krok a kompromis, v případě chyby pak sebereflexe a omluva či náprava. Zajímavé k pozorování je, že toto není vzorec, který by byl v současnosti v tomto prostředí běžný, což však přikládám spíš vyhrocené atmosféře posledních tří let, než že by to byla nějaká nepřekonatelná věc. Ty převládající komunikace v podobě manipulativních anebo pomlouvačných hromadných emailů a provokování výbušných emocí jsem řešila i s jinými institucemi a dvěma psychology, abych našla cestu, jak tuto zjitřenou a vyhrocenou atmosféru uklidňovat a jak ulevit unaveným kolegyním a kolegům. Díky více konstruktivním lidem na fakultě a některým orgánům, které vnáší do chodu školy věcný tón, se snad začíná dařit směřovat soustředění na řešení závažných problémů, které aktuálně školu sužují, a debatu s argumenty bez emocí.
Co dalšího plánujete?
Velmi důležité je pro mě zvýšení otevřenosti a propustnosti školy, navýšení živého kontaktu s českou kulturou a společností. Jednou z prvotních ideí tímto směrem, kterou jsem v minulosti iniciovala, bylo vydávání klauzurní knihy, pro niž jsou oslovovány různé osobnosti z kinematografie a kulturní sféry, aby reflektovaly studentské filmy prezentované vždy na konci akademického roku. Na jiných fakultách AMU panovaly kolem tohoto způsobu vnější reflexe obavy, některé katedry se bránily dialogu s vnějším prostředím. Já však věřím, že je to naopak podstatná cesta k otevřenosti a jako veřejná VŠ bychom k ní měli směřovat. Během roku by škola měla fungovat jako do jisté míry chráněné, uzavřené prostředí, kde v klidu probíhá výukový proces, ale jednou do roka by mělo dojít k otevření bran a veřejnému předvedení i reflektování výsledků práce. Klauzurní kniha je součástí toho procesu.
Také je pro mě důležité, aby šla FAMU vzorem v zodpovědném vztahu ke klimatické změně. Ráda bych se zaměřila na to, jak tato instituce funguje s ohledem k životnímu prostředí, klidně i tak konkrétně jako podívat se důsledně na správu jednotlivých budov. A především bych chtěla přispět k zavedení postupů udržitelné filmové výroby v Česku. Nepřicházím tu s ničím novým, v zahraničí jde o prozkoumané možnosti a je na čase na ně reagovat.
Vím, že „otevřenost“ a „propustnost“ jsou vágní a nekonkrétní pojmy, ale musím u nich ještě zůstat. Studenti by měli být v kontaktu s pracujícími štáby, měli by docházet na plac. Nejen režiséři, ale všechny profese. Zvukaři do audio-studií, střihači do střižen. Protože točit film ve školním prostředí je jiné než být součástí standardního natáčení a potřebujeme, aby si to studenti co nejdřív vyzkoušeli. Vidět při práci profesionální štáb, nejlépe s výrazným světovým tvůrcem v čele, by bylo užitečnou součástí takové průpravy. K tomuto směřuje mnou vyvíjený mentoringový program.
Jeho další podobou bude, že student za tímto filmařem, ať už režisérem, zvukařem, kameramanem, střihačem třikrát během přípravy svého vlastního filmu dojede a bude ho s ním konzultovat v různých produkčních fázích. Třetí podobou mentoringu bude dvoutýdenní workshop filmaře pro pět studentů zde na škole. Především u té první podoby půjde o finančně a organizačně náročnou část a ze začátku budeme rádi, když se ty výjezdy podaří domluvit pro jednoho či dva studenty ročně. Otevřít se světu je však skutečně něco, co budu na FAMU prosazovat.
Dodatek, srpen: Doplním aktuálně dva interní plány. Mohou vyznít jako marginálie, ale pro to, jak škola slouží studentům a studentkám, jsou klíčové. Studenti jsou, zdá se, do jisté míry přetížení výukou a zůstává jim málo času na tvorbu. Analýzy studijních plánů a zátěže studentů i pedagogů ještě probíhají a nebudou uzavřeny dřív než za půl roku, avšak již teď se jeví, že naše škola má v mnoha směrech hodně předmětů za nízký obnos kreditů, které neodpovídají tomu, jakou reálnou zátěž, i v oblasti nepřímé výuky (plnění zadaných úkolů, příprava), vyžadují. A když se ještě vrátím ke klauzurám, tedy prezentacím ročníkových a závěrečných cvičení a filmů, představte si, že když je společné cvičení, na němž se ve štábu podílí studenti z více kateder, promítá se takové dílo na každé katedře zvlášť a studenti tedy neslyší reflexi jiných kateder. Je však nesmírně užitečné slyšet zpětnou vazbu z hlediska jednotlivých profesí, přispívá to k prohloubení znalosti a také respektu vůči těm profesím, proto chystáme (ovšem až když nebudou hrozit omezení počtu účastníků na hromadných akcích kvůli koroně) společná promítání těchto filmů.
To si kladete velký úkol. Otevřenost ke světu si nemusí ujasnit jen FAMU, ale celá česká kinematografie, která si snad až fetišizuje áčkové festivaly jako Cannes, ale přitom neprodukuje moc věcí, které by je oslovovaly. Jak si tedy ujasnit hodnotu lokálního a mezinárodního zacílení?
V první řadě musíme zdůraznit, že když mluvíme o důležitosti úspěchu mimo Česko, nestavíme tím na nižší pozici tvorbu, která si takové ambice neklade. Nemůže být naším cílem točit výhradně „univerzální“ festivalová dramata odpovídající mezinárodnímu vkusu. Možná právě tehdy, když si uvědomíme hodnotu filmů věnujících se lokálním tématům a mluvících vědomě k jasně definovanému publiku, si taky uděláme větší jasno ve vztahu k zahraničním trhu a vkusu.
Když mluvím o kontaktu se světem, jako první mi vyvstane na mysli samotná obeznámenost studentů i učitelů s mezinárodní tvorbou. Opravdu potřebujeme, aby byl ve výuce víc přítomný současný světový film, aby co nejvíc studentů vyjíždělo na festivaly po celém světě a mohli sledovat, jak vypadají progresivní postupy v době, kdy jsou zcela čerstvé. Ne proto, abychom je kopírovali, ale abychom pochopili už samotný proces proměny. To může napomoct jak k nalezení univerzality, tak i unikátnosti a hodnoty vlastního jazyka. Abychom našli ve světě svou pozici, musíme mu nejdřív trochu porozumět. Získané vědomosti můžeme variovat, vymezovat se vůči nim, kombinovat je – v první řadě si jich ale musíme být vědomi. Filmař se nemůže spoléhat, že za ním zbytek světa přijede, jsme malý trh, jemuž se mnoho titulů vyhne – je tedy potřeba vyrazit za ostatními.
Jak si vlastně český film podle vás stojí? Jsou pravdivé negativní výklady o jeho fatálním selhávání? Měli jsme teď Dceru nominovanou na Oscara, Nabarvené ptáče přijali v Benátkách. Třeba to s tím neúspěchem jen přeháníme.
Sám jste zmínil, jak moc se upínáme k zahraničním festivalům. Národní kinematografii ale nejde legitimizovat jen skrze to, jak na ni reagují áčkové přehlídky. Obzvlášť na školní filmy není dobré vytvářet tlak, jenž by ve studentech evokoval, že nepřítomnost na festivalech znehodnocuje jejich snahu a talent. Některé hodnoty a kvality musíme umět pojmenovat sami, bez záštity vnější nebo mezinárodní autority. Nezapomínejme, že studentské filmy mají primárně pedagogickou hodnotu a měly by tedy být posuzovány podle vlastních měřítek – především podle toho, nakolik rozvíjí schopnosti tvůrce v zadaném aspektu, ale i v nalézání sebe sama a svého výrazu.
Nechápejte mě špatně, viditelnost na festivalech je velmi důležitá. Že svět může vidět práci studentů a reagovat na ni, musí být všemožně podporováno. Nesmíme být ale zcela posedlí soutěživostí a bezradní v případě odmítnutí.
Po tomhle úvodu se můžu vrátit k vaší otázce. Je česká kinematografie úspěšná? Dokumentární filmy jsou přítomné na festivalech, prodávají se do televizí a občas dokonce i do zahraniční kinodistribuce. Animace zažívá famózní rozkvět. Některé úžeji tematicky zaměřené filmy mají úspěšnou eventovou distribuci. Když se tedy podíváme na tyhle formy úspěchu, najdeme tituly a tvůrce a tvůrkyně, kteří ho bezesporu dosáhli.
Když mluvíme o dokumentech, katedra dokumentaristiky má na FAMU velkou tradici a váhu. Před měsícem mě ale Karel Vachek překvapil tvrzením, že kdyby bylo po jeho „druhá katedra režie“, jak dokument vnímá, by byla zrušena už s jeho nástupem, protože to dokument nesmyslně odděluje od jiného typu filmů. Přijímá ji především z historických důvodů a také proto, aby byla menší pravděpodobnost, že na FAMU všichni najednou „zblbnou“. Je pravda, že na mnoha filmových školách katedru dokumentu nenajdeme. Jaký je tedy váš postoj k vyčlenění dokumentu?
Jde o zcela pádnou otázku. Ne nutně proto, že katedra dokumentaristiky je na jiných školách spíše výjimkou – nabízet něco unikátního je přece pozitivum. Uvažování o filmu se ale už poměrně dlouho víc a víc soustředí na narušení tradičních druhových i žánrových hranic. Z tohoto hlediska pak může být označení a vyjmutí dokumentu vnímáno jako problematické. Čistě hypoteticky si tedy umím představit argumenty pro sloučení hrané režie a dokumentu. Nicméně na druhou stranu vidím v tuto chvíli závažnější důvody pro přetrvání obou. I když odmítneme hranice mezi dokumentem a fikčním filmem, nemůžeme popřít dva jasně viditelné odlišné přístupy, které se na obou těchto katedrách v praxi zastávají. Dokud si zachovávají tuto svou jedinečnost, mají smysl, i když bychom přijali, že jde nakonec opravdu o „dvě katedry režie“, jak říká Karel Vachek. Svým způsobem nám dvě natolik rozdílné katedry režie odhalují, jak odlišné přístupy k realitě a její reprezentaci může filmař zaujmout. Student sice nenavštěvuje obě najednou, je si existence té druhé vědom, může se její výuky v nějaké míře účastnit a tím si uvědomit vlastní možnosti a tříbit vlastní hlediska.
Proto si myslím, že by tyto dvě katedry spolu měly výrazněji komunikovat. Ne proto, aby splynuly, ale aby jejich dynamika a rozdílnost mohly být maximálně zužitkovány. Už nyní studenti režie dělají v druháku dokument a studenti dokumentu mají za úkol vytvořit hranou ateliérovku, ale mohlo by to možná být ještě organičtější. Diskurzivní podhoubí, kterým se obě katedry vyznačují, mi ale přijde tak plodné, nosné a inspirativní, že je argumentem pro jejich existenci samo o sobě.
Mluvíte o vývoji a plánech, což je pochopitelné. Co ale čekáte, že půjde jen načrtnout, a co budete moct opravdu realizovat?
Měsíce před nastoupením do funkce jsem strávila diskusemi s lidmi z prostředí FAMU, abych co nejpřesněji zmapovala aktuální situaci a vstoupila s vědomím toho, jaký bude můj výchozí bod. Jak už jsem zmiňovala, zásadní je udělat si jasno ve věcech, co fungují, a na ně navázat. Ale samozřejmě, že mám i velké plány na změny. A zatím nevyvstalo nic, co by naznačilo, že bych měla svá velká očekávání snižovat.
Dodatek, červen: Dost masivně FAMU zasáhla koronakrize. Rozpočet přišel a pravděpodobně přijde celkově o minimálně čtvrtinu svých příjmů, kvůli neuskutečňování velké části výuky pro zahraniční studenty, kteří nemohou přijet. Nastoupila jsem 20. května do rozpočtového provizoria a po období, kdy se na dva a půl měsíce na fakultě zpomalily či zastavily mnohé činnosti, takže místo těch krásných rozvojových plánů jsem se i s proděkanským týmem ihned po nástupu musela věnovat nové finanční realitě – vyčíslení odhadovaných úbytků v příjmech a také v nákladech ukázalo na nutnost milionových úsporných opatření, které jsme hned museli začít dizajnovat a zavádět. A nečekané aktivity zdaleka nejsou u konce – stále pracujeme na organizaci nadcházejícího akademického roku, což se typicky dělá v dubnu či květnu . Také se připravujeme na případnou druhou vlnu koronakrize. S podobnými změnami plánů se určitě potýkají téměř všechny organizace. Naštěstí díky mírnějšímu začátku léta, co se týče šíření koronaviru a nutných opatření, bylo možné, abych zrealizovala svůj plán, který jsem pokládala za klíčový pro ponor do fungování fakulty, a to byly rozhovory se všemi zaměstnankyněmi a zaměstnanci. 199 setkání a nesmírně podnětných rozhovorů tedy proběhlo, což zásadně pomáhá při dalším plánování.
Když zmiňujete propustnost, nikdy mi nebylo jasné, proč jsou běžné veřejnosti nedostupné studentské filmy. Jako novinář si asi můžu zažádat o konkrétní screenery a bude mi pravděpodobně vyhověno, proč ale neexistuje nějaký server, kde je celá videotéka volně dostupná? Písecká filmová škola zpřístupňuje všechny studentské filmy na Youtube. Kdyby byly klauzurní filmy FAMU online, nakoukávám je pravidelně.
Naprosto souhlasím, že zorganizování jednotné online filmotéky je něco nezbytného. Musím si ještě pečlivě nastudovat, proč tomu tak není, protože oba víme, že prakticky všechny studentské filmy existují v digitální podobě už jen kvůli komunikaci s festivaly. Jde o jednu z věcí, na kterou jsem se nemohla připravit dopředu, protože až po nástupu do funkce budu mít přístup ke všem logistickým a právním detailům, na nichž prozatímní řešení stálo. Nejsem si jistá, jestli lze očekávat přímo veřejné zpřístupnění všech filmů . I kdyby ale existovalo sjednocené místo zamčené jedním heslem, kde by čekala celá knihovna, šlo by o zásadní pokrok. Považuji to za něco, co by mělo být samozřejmé a co budeme muset vyřešit.
Dodatek, červen: Nejdřív vás pozvu na klauzury, které jsou samozřejmě, jelikož jsme veřejná vysoká škola, veřejné – projekce různých kateder budou probíhat od 1. do 23. září vlastně každý den, rozvrh najdete na webu a budeme na projekce upozorňovat i na sociálních sítích. Zjistila jsem rovněž, že projekt FAMU VOD, kde budou filmy k dispozici veřejnosti, byl zahájený, zatím tedy v rovině prvního nápadu a zjišťování právních a ekonomických kontextů. U některých školních cvičení jsou právní překážky jejich zveřejnění, týká se to ale spíš menší části. Teď jsme ve fáze koncepčního rozpracování podoby, jak filmy online přístupné budou, očekávám v pilotním provozu od letošního podzimu.
Před začátkem rozhovoru jste zmínila, že si chcete procvičit češtinu, a skutečně mluvíte celou dobu česky. Jde o vaši osobní volbu, nebo cítíte nějaký tlak k odsunutí svého slovenského původu?
Kladu si za povinnost, že když mám reprezentovat takto důležitou kulturní instituci, měla bych mluvit jazykem její kultury. Česky jsem se naučila už na žurnalistice, což byla má první škola, takže to pro mě není problém. Jde o jazyk, který mám ráda. Samozřejmě mám přízvuk a občas použiji slovenské slovo, každý tedy pozná, že jsem Slovenka. Ostatně není mým cílem to skrývat. Beru ale jako adekvátní a samozřejmé gesto dát najevo, že si uvědomuji roli FAMU jako zásadní součásti české kultury.
Víc než váš národní původ možná někomu vadí váš původ kariérní. Například Ivo Mathé si nedávno v rozhovoru posteskl, se FAMU řídí už hodně dlouho teoretici, „a podle toho to pak vypadá“.
Funkce děkana FAMU zahrnuje tak komplexní povinnosti a zodpovědnosti, že bych si vůbec netroufla říct, že teoretik je oproti praktikovi horší, nebo lepší, protože toto samotné dělení nám neukazuje, jestli má potřebné schopnosti na tuto specifickou funkci. Já jsem vedle filmové vědy vystudovala i katedru dokumentu. Přestože jsem vnímána častěji jako teoretička, filmy točím. A přestože jde o krátkometrážní a leckdy experimentální snímky, vždy vznikají za spoluautorství štábu. Těžiště mé dosavadní práce bylo v programové dramaturgii a snad nebude nikdo zpochybňovat, že i toto je na poli audiovize praktická profese.
Bylo by podle vás ideální, aby na FAMU vznikl jakýsi „rukopis českého filmu“ – nějaká jednotná tendence, jako když si značně zidealizovaně připomínáme novou vlnu? Nebo je podle vás lepší, aby každý filmař pěstoval svůj unikátní individuální styl?
Způsob, jakým hledíme na šedesátá léta v kinematografii, je zidealizovaný natolik, že si nejsem jistá, jestli je tento mýtus fakticky udržitelný. V podstatě si to období zužujeme na několik nejvýraznějších osobností, mezi nimiž leckdy násilně hledáme spojnice. Nakolik je takto vzniklý vzorek reprezentativní k celkové produkci a nakolik má smysl o něm vůbec mluvit, není jednoduché zodpovědět už proto, jak málo toho víme o dalších tehdejších filmech. V Jihlavě jsme jednou dělali program tehdejších dokumentaristů, kteří po natočení svých leckdy velmi zajímavých studentských filmů zmizeli ze světa kinematografie. V tomto ohledu je ještě třeba ve spolupráci s Národním filmovým archivem podniknout důsledný výzkum historických studentských filmů, abychom si konečně udělali jasnější a méně romantickou představu o skutečné podobě československého filmu na FAMU šedesátých let.
Vy se ale ptáte na vliv mýtu, a ten nepochybně existuje nehledě na to, jak budeme dekonstruovat jeho faktický základ. Osobně považuji spíš za negativní a neproduktivní pátrat po nějakém „národním filmu“. Za prioritní považuji práci na osobním stylu, vlastním hlase. Za povinnost FAMU považuji vedle dovedností v jednotlivých profesích předat studentům poznání o světě, zkrátka vzdělání, a také způsob, jak s ním naložit, jak se jeho prostřednictvím umělecky definovat. Můžeme se také pokoušet v lidech vzbuzovat základní pocit společenské odpovědnosti, není ale naším posláním být střediskem nějakého jednotného stylu.
Jaký by podle vás měl být vztah FAMU a České televize?
Existence nezávislých veřejnoprávních médií je pro českou společnost naprosto zásadní. Jde o další instituci, kterou je třeba bránit proti případnému ohrožení. Považuji sice za pravděpodobné, že role a vliv tradičního lineárního vysílání se bude v blízké budoucnosti zmenšovat, to ale neznamená, že ona instituce se nemůže adaptovat a plnit svou funkci novým způsobem. S nelineárními typy vysílání už ostatně pracuje, nabízí hned několik služeb na internetu. Měli bychom tedy přemýšlet nejen o tom, jak přispět České televizi v jejím současném stavu, můžeme být i partnery během nevyhnutelné transformace.
Studenti by měli televizním formátům věnovat pozornost. Soustředit se na seriály, nebo třeba na Reality TV – existuje mnoho žánrů, na něž by si měli vytvořit názor a ovlivnit je způsobem, jaký jim přijde aktuální. Audiovize je komplexní prostor, a pokud se v něm chceme pohybovat, musíme umět reagovat na to, co se v něm děje.
Týká se to nejen televize, ale třeba i virtuální reality. Její vývoj je nejen technologicky, ale i esteticky závratný. BBC mimochodem patří ke stanicím, které to chápou a snaží se na tento fenomén reagovat. Oklikou se vracím k tomu, že televize je nyní médiem v transformaci a spolupráce FAMU a ČT by se tedy podle mě měla nést v oboustranném uvědomění tohoto procesu.
Jak je na tom katedra videoherního designu? Zdeněk Holý o ní mluvil jako o hotové věci, která „začne od příštího roku“. To ale říkal už před čtyřmi lety.
Helena Bendová, která vznik tohoto oboru iniciovala, dala dohromady velmi kvalitní tým sdružující jak akademiky, tak lidi z praxe. Jde o obor bytostně interdisciplinární, z kateder FAMU se jeho zájmy prolínají přinejmenším s kamerou, zvukem, animací, scenáristikou, produkcí, ale nakonec vlastně se všemi, což ho dělá zajímavou platformou. S tímto na mysli byl vytvořen kompletní výukový plán, podle mě velmi kvalitní. Vedení fakulty se ale zatím nepodařilo schválit jeho uvedení v život na umělecké radě. Bez toho se nemůžeme pohnout dál, i když na papíře je víc než rok doslova vše hotovo. Máme lidi, máme skvělé kurikulum a já tedy věřím, že se mi podaří tento obor otevřít.
Co umělecké radě brání ve schválení?
Ze zápisů jejich jednání vyplývá, že jde o univerzální pochyby, zda tento obor na FAMU patří. Byly ale i konkrétní připomínky. Například že není dostatek vyučujících s vysokými akademickými tituly. Což je ale podle mě nefér výtka vůči oboru, který má ambici v kontextu českého vysokého školství založit novou tradici, a tedy logicky nemůže mít zatím dost odborníků, kteří by měli šanci získat nejvyšší tituly. Naopak se musíme soustředit právě na mladé akademiky, kteří mohou vybudovat něco, co zatím nemá silný precedent. Mezi ně patří třeba Jaroslav Švelch, jemuž nedávno k tématu vyšla kniha v MIT Press a patří ke světové špičce game studies. U vyučujících v oboru s tak silnou návazností na praxi považuji navíc za nejen dostatečné, ale přímo žádoucí, že absenci vysokého titulu nahrazují mnohaletou zkušeností z praxe. Dejme oboru šanci si z nich akademické elity vychovat.
Druhou výtkou byla absence adiktologických předmětů, což je však z hlediska vědeckého diskurzu značně anachronický pohled. Vědecké studie z posledních dvou dekád videohrám nepřiřkly výrazně větší potenciál vyvolat závislost než srovnatelným činnostem. Závislostí jsou ohroženy asi tři procenta hráčů, ovšem tito lidé mají ke vzniku závislosti predispozice a nic neukazuje k tomu, že by hraní her pro ně bylo nadstandardním stimulem. Většina závislých, kdyby nepropadla jim, propadne něčemu jinému.
Došlo ale ke změnám kurikula, jež na připomínky umělecké rady reagují v nejvyšší míře, v jaké to považujeme za možné, a doufám, že projekt bude schválený.
Dodatek, srpen: Mám velkou radost, že umělecká rada akreditaci oboru herní design schválila. Po dlouhé a intelektuálně i prakticky obohacující debatě 10 hlasy z 11. Členky a členové UR vnímají progresivnost oboru a jeho profesní přínos pro studentky a studenty FAMU. Je jasné, že ne všichni na fakultě jsou s herním designem ztotožnění – zakládání oborů, a zvlášť takových, které zavádí značné inovace, se vždy a všude potýkají s obtížemi, diskusemi, rezistencí vůči změnám. Když se ale podíváme do minulosti, kdysi třeba neexistovala samostatná katedra zvuku anebo animované tvorby, či katedra, na které se pracuje s pohyblivým obrazem třeba i pro galerie, anebo se s filmem experimentuje (Centrum audiovizuálních studií), a když se dnes podíváte na výstupy a přínos těchto kateder pro studentstvo a pro českou audiovizi, jsou úžasné. Těší mě taky, že se jedná jednak o obor, který je bytostně interdisciplinární, a výuka na něm bude propojena s katedrami animace, zvuku, scenáristiky či produkce, jednak také to, že na prestižních zahraničních filmových školách (britská National Film & Television School, dánská filmová škola, NYU…) a také třeba ve visegradském prostoru (Polsko, Slovensko) je obor herního designu již několik let jejich standardní součástí, a tak konečně i my v ČR, kde jsou herní tvorba, umění i průmysl výrazné a silné, budeme moct (společně s techničtěji zaměřenými katedrami na jiných českých školách) vychovávat profesionály v této oblasti audiovize.
Když už se bavíme o institucích, jaký očekáváte vztah s Fondem?
FAMU má s fondem dobrou zkušenost a je skvělé, že studenti ho dokážou využívat neustále efektivněji. Absolventské filmy často vznikající jako koprodukce, žádají o podporu už i ve fázích vývoje, což navyšuje standard jejich vzniku. Při pohledu na žádosti vidíme, jak se za ty roky zlepšují, což je velmi pozitivní nejen proto, že se zvyšuje šance k udělení podpory, prokazuje to i rostoucí schopnost mladých filmařů komunikovat s institucemi, a nakonec i udělat si jasno v tom, co vlastně dělají, proč a jak.
Souhlasila byste s producentem Jiřím Konečným, který mi jednou řekl, že systém podpory a financování je v Česku nastavený tak, že každý filmový projekt může být realizován, pokud jeho tvůrci adekvátně komunikují s institucemi? Jsou dveře otevřeny komukoliv bez rozdílu a krom kvality samotného projektu nehraje roli žádný další vnější faktor?
Rozhodně jsme takovému stavu výrazně blíž než před rokem 2012, kdy byl Fond reformován do své současné podoby. Oceňuji i různorodost filmů, které se dočkají podpory, současný stav považuji v tomto ohledu za funkční. Najdeme několik okrajových titulů, které pro svou vyhraněnost podporu nezískaly, nebo se rozhodly o ni ani neusilovat – existuje určitá hranice univerzality, kterou systém hlasující komise z principu staví. Přesto bych chtěla vyznít především pozitivně. Pokud si na seznam podpořených filmů stěžujeme, nehledala bych nutně chybu v systému udělování podpor, v první řadě musíme být sebekritičtější a podívat se na samotné filmaře. Jestli se vám do rukou dostane pár žádostí, budete v šoku například z toho, jak málo jich popisuje styl. Mluví se o příběhu, o tématech, případně postavách, ale filmový styl, podoba audiovizuálního ztvárnění, je zmíněn okrajově, pokud vůbec. Opravdu není nezvyklé, aby v režijní explikaci nepadla ani zmínka o režijní metodě. Už jsme naznačili, že při kontaktu s institucemi se autor mimo jiné učí co nejkomplexněji pojmenovat a pochopit svůj vlastní plán. A pokud v tomto pojmenování chybí představa o stylu, dostáváme se možná většímu problému, než se zdá. Máme tu další úkol pro FAMU.
Buďme tedy dál sebekritičtí. Když se podíváte na strukturu FAMU, na rozložení oborů, jste spokojená?
Nevím, jestli bych mohla říct, že je v tomto ohledu vše perfektní. Považuji ale za funkční a ve světovém kontextu vzácné, že vychováváme jednotlivé profese od prvního ročníku. Častěji se na zahraničních školách bakaláři vychovávají jako „univerzální filmaři“ a ke specializaci dochází až později. Díky naší variantě se však mohou velmi důsledně vychovávat špičkoví představitelé filmařských profesí. Důležité je samozřejmě zajistit, aby i při brzkém rozhodnutí pro vybranou profesi měli všichni studenti základní povědomí o těch ostatních, na což výuka myslí a již v prvním ročníku studenty vede k tomu, aby ze svých škatulek vycházeli.
Na FAMU chybí herecké obory. Stačí vám divadelní herci?
Jde jistě o velkou otázku. Absenci filmového herectví často v kině cítíme víc než cokoliv jiného. Jde o to, jestli by to opravdu změnilo zavedení oboru filmového herectví na FAMU. Filmaři na každý pád potřebují spolupracovat s herci a naopak herci si musí zvyknout na specifika filmového natáčení. V tuto chvíli si ale nemyslím, že by měla FAMU založit přímo obor filmové herectví, i když je to k vážné úvaze, spíš se domnívám, že by se jeho principy měly začít soustavněji vyučovat na DAMU. Obě fakulty o tom budou muset vést obsáhlý dialog.
Budu se muset zeptat, i když vás tím asi pobavím, na už trochu karikovaný konflikt, o němž si člověk myslí, že už ho nikdo nebere vážně, tedy dokud ho někdo se vší seriózností jednou za čas nevytáhne: Jak je to s „umění versus řemeslo“?
Asi o tom opravdu musíme mluvit, už jen abychom ten stereotyp jednou provždy poslali k ledu. Jde o nesnesitelný slogan, u kterého skončíme vždy, když je medializován nějaký často nesouvisející konflikt. Asi není jiné východisko, než při těžko pochopitelném sporu na filmové škole místo nuancí představit tenhle absurdní antagonismus. Bavili jsme se už o tom, jak neproduktivní je, když se akademické dohady vynesou před veřejnost, po níž je vyžadováno, aby se postavila na „správnou stranu“ na základě emocionálního rozhodnutí. Každý, kdo má základní povědomí o tom, co je film, ví, že umění a řemeslo jsou dvě provázané veličiny, které nemohou být odříznuty od sebe, aby se jedna učila na úkor druhé. Opravdu bych chtěla, aby někdo, kdo vytáhne tezi, že na FAMU se učí „umění na úkor řemesla“, tímhle prohlášením neskončil a polopaticky mi vysvětlil, co to podle něj znamená. Jaká hranice, kde a kým je mezi uměním a řemeslem vytvořena? Existuje zkrátka skupina řemeslných dovedností vyplývajících ze znalosti postupů, vlastností média a fungování institucí, a tyto dovednosti musí získat všichni studenti FAMU. Jejich prostřednictvím se pak mohou projevit tvůrčím způsobem, ať už zvolí žánrový film, divný hybrid, autorský film, galerijní instalaci nebo komunitní snímek. Každé z těchto děl vyžaduje různé a důsledné užití technických postupů, všechny na nich závisí. Kameramani, zvukaři, střihači, ti všichni dělají ve škole jedno praktické cvičení za druhým.
Zmínila jste pojem „autorský film“. To je něco celkem typického pro českou kinematografii. Záliba ve slově „autorský“. Nejčastěji, když se v titulcích objevuje třeba „autorský dokument“. Týká se to ale i fikčních filmů, nedávno jsem viděl plakát upozorňující na „autorský horor“. Nevybavuju si, že bych někde jinde na světě viděl totéž. Proč jsme tím slovem tak posedlí?
Jde o další vyčleňování, které nepřesně evokuje rozdíl mezi diváckými či žánrovými filmy a „uměním“. Myslím, že užívání slova „autorský“ vyplývá z celkového kontextu Česka, kde na rozdíl od některých větších trhů není převládajícím modelem studiový producentský film. Hlavou štábu je u nás stále režisér a přídomkem „autorský“ to chce dát najevo. Nemyslím si, že to plyne z nějakého tlaku, který by studenti mohli cítit na FAMU. Ano, škola si klade za cíl vytvářet prostor, kde spolu pracují individuální tvůrčí hlasy, výsledkem ale může být velmi různorodý způsob vyjádření.
Není nikdo, kdo by studentům vnucoval pojem „autorství“, a u klauzur rozhodně nebude znevýhodněn nikdo, kdo zvolí exhibici v nějakém žánru. Chápu ale, že zvlášť pro mladé filmaře zůstává to slovo čímsi atraktivním a chtějí dát jeho prostřednictvím najevo, že našli svůj hlas.
Jaká je pro vás hodnota filmového plátna v době přesunu mnoha prominentních produkcí na monitory a zakládání online distribučních kanálů?
Jakkoliv je třeba podporovat nové druhy distribuce, role plátna je pro mě zcela zásadní a nenahraditelná. Když se řekne „film“, stále se mi jako první vybaví tma kinosálu, jakkoli staromilsky to může znít. Filmová projekce pro mě zůstává jádrem divácké zkušenosti.
Rád bych otevřel jedno z komplikovaných téma: pozici žen na FAMU. I když z rozhovoru, který jste poskytla Jindřišce Bláhové v Respektu, se mi zdálo, že pro vás není snadné to otevřít. Nerad bych vyvolával tlak, že to musí být „vaše věc“ proto, že jste žena, přesto nemůžu přejít, že jsem v minulosti slyšel hned několik studentek svěřovat se, že se na FAMU občas cítily marginalizovány a ze strany některých vyučujících cítily šovinistický přístup. Musím to připomenout jako jednu z výzev, která před vámi stojí.
Co do důvodů, proč se zdráhám o některých komunikačních návycích či nepřijatelném chování veřejně mluvit, se můžeme ještě jednou vrátit k nebezpečnosti a nekonstruktivnosti vtažení veřejnosti do komplikovaného problému a přenesení diskuze na emocionální úroveň. Veřejná komunikace konkrétních případů by mohla paradoxně poškodit oběti ještě více. Na druhou stranu chápu, že pro samotné ženy, pokud někdy cítily takový tlak, jde o emocionální zátěž a rozhodně bych žádnou z nich nenaváděla k tomu, aby o tom mlčela. Ze své pozice však cítím potřebu spíš zachovat chladnou hlavu a hledat cestu k řešení podobných věcí uvnitř instituce. Nejsem si jistá, jak pomůže řešit to vně školy, natož v médiích. Bála bych se dokonce, že pak studentky budou tím spíš váhat promluvit a vystavit ohrožení svůj soukromý život.
Rozhodně potřebujeme, aby byla FAMU bezpečným místem, kde se člověk nebude cítit v nevýhodě kvůli svému pohlaví, sexuální orientaci či původu. Sama jsem během let vyslechla řadu příběhů, jak se někdy může projevit člověk v mocenském postavení, zvlášť když jde o muže vůči ženě, byť ne výhradně. Cestu k řešení si představuji tak, že budou studentky a studenti komunikovat se školou skrz k tomu určené spolupracovnice a spolupracovníky, a vedení na to bude adekvátně reagovat a nevhodné chování či verbální projevy netolerovat. Jde samozřejmě o problém přesahující naše hranice, na celé české společnosti můžeme vidět, že proměna dlouho zažitých vzorců chování je těžká. To však jistě neznamená, že bychom se o ni neměli pokoušet.
Mohli bychom se ostatně bavit i o tom, jak tristně jsou tyto věci často zobrazovány v českých filmech a seriálech.
Ano, i to ostatně s FAMU úzce souvisí. Čelíme nejen výzvě tyto problémy v naší instituci vyřešit ve prospěch našich studentů a studentek, navíc je potřebujeme naučit citlivému vnímání, aby mohli tyto otázky produktivně reflektovat ve své práci, pokud se pro to rozhodnou. Tím důležitější je, aby právě FAMU byla v tomto ohledu „zdravá“. Protože způsob, jímž se k tomu postavíme, se stane součástí formativní zkušenosti mladých lidí a ovlivní je jako umělce a tvůrce. Krom toho, že musíme všechny studenty ochránit, pro ně musíme být vzory, aby pak oni mohli být vzory svým divákům.
Nepředstírám, že mám připravený jednoznačný recept. Považuji ale za nutné, aby byl na škole člověk, jemuž se bude moct svěřit každá žena či muž, všichni studenti i pedagogové. Ale to samozřejmě není všelék. Málokdo by šel vyhledat pomoc, protože byl terčem nějakého jednoho vtípku v běžné konverzaci. Jenže takto malé věci se sčítají a budují prostředí, v němž je pak jasně rozdělena pozice těch, kdo se vysmívají, a těch, co jsou terčem posměchu či jiného typu dominance. Většinou je těžké určit jeden prohřešek jako dost velký, aby mohl být řešen institucionálním zásahem. Je tedy nutné pracovat na tom, abychom se my všichni zlepšili a uvědomovali si váhu našich slov. Pak bude i snadnější izolovat jednotlivé problémy. Řekne se to ale snáz, než udělá.
Dodatek, srpen: Sexuální obtěžování anebo nevhodné (například verbální) chování, typicky v situacích mezi dvěma lidmi, kteří jsou v nerovnovážné mocenské pozici, je, přiznám se, nelehké řešit, jak už vidím i prakticky, ale přišli jsme, i po vyslechnutí konkrétních příběhů, s kolegy/němi na následující model, který se jeví být účelným pro možnost skutečných a dostatečně rychlých reakcí, když se ty situace dějí. Od září bude na škole vedle fakultní psycholožky, která poskytuje emocionální podporu a pomoc s obnovením vnitřních sil, také ombudsman či ombudsmanka, jemuž/jíž se budou moct studentky a studenti, ale také pracovnice či pracovníci svěřit se svojí zkušeností a probrat možné následné organizační kroky, které budou vést k řešení případu.
Jak vnímáte problematiku nepoměru žen v některých filmařských profesích, konkrétně v režii? Na druhou stranu máme mnoho dokumentaristek – často jsem se ale setkal s vysvětlením, že filmařky volí dokument proto, že pro ženu je jednodušší se v něm prosadit oproti všem ostatním možnostem a nezbývá jim tedy jiná volba. Což ten pozitivně vyhlížející fenomén výrazných dokumentaristek trochu kalí.
Nerada mluvím bez jasných dat, ale intuitivně se zdá jasné, že režisérek, a ještě výrazněji třeba kameramanek či zvukařek je stále výrazně méně oproti mužům. Za svůj cíl si kladu ženy aktivně podporovat a dávat jim najevo, že se v oboru budou moct uplatnit, a také je podporovat v tom, aby se ucházely o vyšší akademické tituly. V neposlední řadě je třeba projevovat vstřícnost vůči jejich budoucímu nebo stávajícímu mateřství. Ale tady si FAMU nevystačí sama, tyto podmínky musí rozvíjet celý filmový průmysl.
Bavili jsme se o FAMU jako o součásti české kultury. Jak vnímáte FAMU International?
Institucionálně a ekonomicky se k ní zatím nemohu jednoznačně vyjádřit, protože mnoho zásadních informací není veřejných a nebylo tedy možné, abych se na ně připravila před svým nástupem. Z principu ale FAMU International považuji za zcela přirozenou až samozřejmou součást fakulty. Stejně jako chceme, aby naši studenti jezdili do zahraničí, chápu touhu zahraničních studentů navštívit Česko a považuji za naši povinnost takovou možnost poskytovat. Za velmi slabou stránku však považuji nedostatečnou propagaci těchto programů. Získat zahraniční talenty samozřejmě není charita, je to atraktivní i pro nás. Pokud chceme českou kinematografii zasadit do evropského a světového kontextu, tohle je jedna ze složek. Není to vždy snadné, zvlášť když uchazeče čeká placení školného. Ať už ho platí oni sami, nebo jejich domovská škola, musíme být schopni tím spíš jmenovat důvody, proč se k nám přidat.
Jedním z velkých témat, okolo nějž už jsme obcházeli, je uplatnitelnost studentů v praxi. Jaký je zde váš plán?
První bod jsme už zmínili, jde o onu propustnost FAMU a její komunikaci s dalšími filmovými institucemi a především s praxí, a to v mezinárodním kontextu. Student musí v době ukončení studia přesně chápat, jak probíhá filmové natáčení i jak funguje kinematografie jako infrastruktura. Dalším bodem je pak neustálá reflexe publika a zvoleného distribučního kanálu, k níž musí být studenti vedeni. Ráda bych také zavedla předměty dávající studentům pedagogické minimum, aby mohli případně vyučovat filmovou výchovu, a také bych ráda nabídla předměty věnující se filmovému kurátorství a dramaturgii, což by nabídlo další druhy uplatnění. Kdyby magistři z FAMU mohli učit na základních a středních školách, přispělo by to navíc k zvýšení filmové gramotnosti u širší veřejnosti, protože na kvalitní filmovou výchovu většinou chybí školám právě kvalifikovaný pedagog. To jsou ale spíše doplňkové věci, primární je samozřejmě, aby filmaři točili.
Dodatek, srpen: Doplním čerstvou zkušenost z analýz žádostí z výjimečné výzvy na vývoj, kterou vyhlásil Státní fond kinematografie. I když po nástupu na FAMU již nemám tolik času věnovat se expertním analýzám pro fond, velmi oceňuji, děkuji a podporuji, že fond vyhlásil tři speciální výzvy na podporu různých segmentů kinematografie, které postihla koronakrize. Psala jsem tedy několik analýz na projekty filmů i seriálů a opět v mnoha z nich vůbec nebyl pojednán zamýšlený styl. Ke zlepšení toho, aby autorka či autor už od fáze vývoje promýšleli i způsob audiovizuálního ztvárnění a práce s výrazovými prostředky, musíme pěstovat už my na FAMU se studenty a studentkami. Musí vědět nejen, o čem chtějí točit, co chtějí sdělit a jakým příběhem, ale také jakým způsobem vyprávění, jakou režijní metodou, jakým přístupem k vizualitě, zvuku, rytmu atd. Když se bavíme o klíčových kompetencích pro budoucí uplatnění našich absolventek a absolventek: toto jsou ony!
Titulní fotografie: (c) Karel Cudlín, Nová beseda
