„Připravili jsme se na pandemii, ale ne na válku“, říká dvojice nových festivalových ředitelek mezinárodního filmového festivalu Crossing Europe (27. 4. – 2. 5. 2022) v rakouském Linci Sabine Gebetsroither a Katharina Riedler. Do poslední chvíle nevěděly, zda budou moct festival uvést v původním jarním termínu, nebo zda ho budou muset opět posunout do letního období jako vloni. Krátce před Crossing Europe probíhá ve Štýrském Hradci přehlídka domácích rakouských filmů Diagonale, obdoba českého Finále. Oba festivaly spolu intenzivně komunikovaly a radily se o možném vývoji. Nakonec se oběma podařilo realizovat akce ve svých původních termínech.
Aktuální válka v Evropě se do filmů pochopitelně ještě nedostala, ale v samotném Linci péče o ukrajinské uprchlíky vidět byla. U hlavního nádraží je nová Kavárna Kyjev, ve specifických výlohách jsou viditelné informace a kontakty k pomoci Ukrajincům. Stejné informace zmiňujíplakáty po městě. Nemluvě už o různých aktivistech, kteří ve prospěch Ukrajiny po ulicích tančí a zpívají nebo roznášejí letáky.
Filmy ale válce úplně vzdálené nebyly. V soutěžních titulech ze zemí bývalé Jugoslávie jsme mohli vidět pozůstatky bývalé války a jejich permanentní vliv na současný život.Ve světle současného dění na Ukrajině i jen reminiscence na válku v Jugoslávii získávají novou aktuálnost.
Druhá výzva z festivalového plátna byla ještě silnější – v postcovidové době pozor na tvrdou šikanu. Festivalové filmy se letos hodně týkaly vztahů mezi rodiči a dětmi nebo mezi vrstevníky. A to včetně šikany. Jako kdyby covid po dvouleté sociální izolaci zdůraznil potřebu dobře fungující mezigenerační komunikace. Tam, kde bylo rodinné zázemí funkční, se z hrdinů nestávali padlí mizerové, ale vzchopení andělé. Festival v Linci o tom vyprávěl dost intenzivně v téměř 140 filmech během šesti dnů především pro mladé publikum, tvořené hlavně studenty několika lineckých univerzit, kteří se v postcovidové době k velké radosti organizátorů pomalu vracejí do kin.
Se šikanou v zádech
Islandský film Nádherné bytosti (Berdreymi, r. Guðmundur Arnar Guðmundsson, 2022) se soustředí na čtveřici potloukajících se teenagerů. Režisér Guðmundur Arnar Guðmundsson film natočil v koprodukci Islandu, Dánska, Švédska, Nizozemska a Česka. Jeho hrdinové se pohybují na hraně zákona a je jen otázka času, kdy něco špatně skončí. Experimentování s drogami, výstupy na vysoké nechráněné budovy, rvačky do bezvědomí, střety s násilnickými skupinami či hrátky se zbraněmi. A také tvrdá šikana, jejíž oběti končí v nemocnici. Ovšem tím neobyčejný film teprve začíná.
Vypravěčem je jeden z hlavních hrdinů, chlapec Addi. S jeho komentářem vstupujeme do příběhu přes školní hodinu slohu, kde se probírá téma vyprávění, takže poznáváme dalšího hlavního hrdinu, čtrnáctiletého Balliho. Ten žije se svou matkou závislou na drogách a je ve škole šikanován spolužáky. Ale když Balli potká Addiho a jeho kumpány, začne mezi nimi vznikat zvláštní druh přátelství.
Addi z nich má jako jediný relativně normální rodinné zázemí. Ostatní chlapci mají rodiče ve vězení, jsou pod dohledem sociálky, mají nevlastní rodiče nebo ze strachu ani nechtějí chodit domů. Když se v jednom z mnoha riskantních momentů rozhodne Addi v zájmu spravedlivé jednat, dominovým efektem se události navrší a z nevinného plánu se stane hrůzná skutečnost, která ovlivní soudržnost teenagerovské čtveřice. Ochrana před světem násilí a agrese je možná tehdy, když násilí ani agrese nevrostou do buněk, před čímž také chrání dobré rodinné zázemí, jak film v podtónu sděluje.
V belgickém filmu Hřiště (Un Monde, r. Laura Wandel, 2021) jde sedmiletá Nora do první třídy. Bojí se, ale má ve škole bratra, na jehož pomoc spoléhá. Brzy vlšak zjistí, že bratr je obětí šikany starších žáků na školním hřištia role se obrátí. Ona se svým smyslem pro spravedlnost začne bratra před krutou šikanou bránit, jenže to celou situaci ještě zhorší.
Belgická režisérka Laura Wandel ukazuje školu jako úžasné místo vzdělávání, překračování neznámých hranic a poznávání nových věcí, ale i jako svět krutosti, kdy není snadné postavit se právu silnějšího. Nora těžce nese nepozvání na narozeninovou party své spolužačky právě kvůli angažování se v případu šikany. A v rozhovorech s učitelkami poznává, že vstupuje do obtížnější fáze života, než si dovedla představit. Ještě víc ji ale šokuje proměna jejího bratra, který se z šikanovaného stává šikanujícím.
Celý film se odehrává jen v prostoru školy. Navíc s rozostřeným pozadím, což zdůrazňuje Nořin dětský, nedospělý pohled na svět. Hřiště je i metaforou celého složitého světa tam venku, za branami školy. Podobně jako Nádherné bytosti, i Hřiště nápadně sděluje, jak je důležité, co si člověk z dětství přenáší do dospělosti.
Dobré rodinné zázemí zachraňuje před zkázou dospívající Benedettu z italsko-švýcarského filmu Kolotoč (Calcinculo, r. Chiara Bellosi, 2022). Benedetta se tajně cpe sladkostmi a je obézní. Navzdory domluvám svých rodičů nemá nijak velký zájem se své nadváhy zbavit do chvíle, než do města přijede pouť a ona se zamiluje do kolotočáře Amandy.
Je to mladá a sebevědomá trans žena, kterou hraje talentovaný italský herec Andrea Carpenzano. Benedettu ihned vtáhne do svých sociálních kruhů lidí na okraji. Pozve ji do svého karavanu, nechá se jí doprovodit na konkurs na taneční show, vezme ji do klubu a nabídne jí drogy, chrání ji před šikanou. Mladá dívka v ní vidí cestu k útěku od rodiny, kde ji matka „sice miluje, ale kdyby byla hubenější, asi by se jí líbila víc,“ jak zazní v jedné scéně. Proto nepřemýšlí moc o svém útěku a následuje Amandu na její další cestě s kolotočem. Režisérka Chiara Bellosi se ve svém druhém filmu soustředila i na sílu osobního rozhodnutí, když stojíme před skutečnými životními volbami.
Na východě strach z války
Filmová cesta napříč Evropou v Linci nebyla jednotvárná. Z Litvy do Lince přiběhl litevsko-český snímek V běhu (Bégiké, r. Andrius Blazevicius, 2021), jehož hlavní hrdinka Marija se jednoho rána probudí a zjišťuje, že musí zachránit svého přítele Vytase, který po psychickém záchvatu zmizel z bytu.
Sledujeme neklidnou Mariju celý den v poklusu. Ale zároveň se během té doby nenápadně odkrývá tajemství jejich vztahu, které odhaluje témata jako svoboda, zneužívání, manipulace. Jak uvedl režisér Andrius Blaževičius v jednom z rozhovorů, jeho postavy reprezentují i současný pocit Litvy: „Film reflektuje to, co se v naší zemi děje. Politický kontext se v něm objevuje jakoby náhodou. Například že projdou vojáci v ulicích nebo v autobuse běží zprávy nebo reklama na to, abyste šli na vojnu. To je aktuální kontext a ukazuje, jak moc se bojíme války.“ Ne náhodou se hlavní mužský hrdina jmenuje Vytas – pohled do litevské historie prozradí, že nositelé tohoto jména byli významné osobnosti, které se zasloužily o slávu a prosperitu Litvy. Proto má také film pro poučeného diváka i další vrstvy. A jelikož se Litva momentálně nachází v citlivém prostoru vedle ruského agresora, nenápadné politické narážky v tomto filmu začaly, metaforicky řečeno, fosforeskovat.
Filmy ze zemí bývalé Jugoslávie se války dotýkají už jaksi samozřejmě, ale i tady dnes byla jakákoliv zmínka o dopadu války na lidské osudy zvýrazněná. Kosovsko-makedonský film v albánštině může vyznívat jako sud střelného prachu – ale i v malé vesnici v Kosovu mají mladí lidé jiné zájmy, než opravovat zemi zničenou válkou, jak činí generace jejich rodičů. Dospívající Verenu ve filmu Hledá se Verena (Në kërkim të Venerës, r. Norika Sefa, 2021) zajímají chlapci, polibky, večírky, hezké oblečení. Nestojí o patriarchální péči svého otce s válečnou zkušeností, který ví moc dobře, jak můžou muži mladým dívkám ublížit. Nestojí o to podporovat ho v jeho dostavbě polorozbořeného domu, který otec jen těžko dává dohromady. Válka zdecimovala mužskou populaci a ves ponechala s ošklivými stavbami. Žádný internet, žádné mimoškolní aktivity, žádné příjemné prostředí. Hodiny angličtiny s bývalou tlumočnicí pro vojska OSN se ukážou být jako hluché, když není vůbec možnost získané zkušenosti použít. Moderně smýšlející Verena se ještě víc oddálí od vizí svých rodičů, když se sblíží s rebelující kamarádkou Dorinou, jejíž otec zahynul za války. Režisérka Norika Sefa za svůj debut získala ocenění na lednovém festivalu v Rotterdamu a to filmu zaručilo výstřel na oběžnou dráhu festivalů po celý rok.
A jako z jiného světa vypadají vedle Vereny hrdinové filmu Na konci zimy (Poslije zime, r. Ivan Bakrač, 2021) natočeného v koprodukci Černé Hory, Srbska a Chorvatska. Roční příběh pětice hlavních postav začíná v Černé Hoře a rozbíhá se do různých koutů bývalé Jugoslávie. Na rozdíl od filmu Hledá se Verena jde o film typicky městský i s tím, že lidé žijí v opravených budovách a plně využívají moderní výdobytky současného života. Hrdinové filmu jsou také na rozdíl od Vereny odrostlejší, jsou to třicátníci, kteří nemůžou svou dospělost už popírat. Také je ale v podobě různých odkazů a vzpomínek dohání válka. Černohorský režisér Ivan Bakrač natočil příběh svých vrstevníků, kteří spolu navzdory bývalé válce a rozdělené ex-Jugoslávii stále udržují dlouholeté přátelství a společně vplouvají do opravdové dospělosti.
Festival v Linci ukázal, že svět se pomalu vrací do starých kolejí, i když trochu rozhrkaných kvůli dlouhé covidové odstávce nebo současné válce na Ukrajině. Letošní Crossing Europe byl prvním ročníkem, kdy nové vedení převzalo štafetu od zakladatelky festivalu Christine Dollhofer. V bouřlivých pandemických vodách jim neúmyslně předávala chvějící se kormidlo, obě nové ředitelky ho ale drží pevně. Své první Crossing Europe pojaly jako pozvánku k přemýšlení o Evropě a její demokracii, rozmanitosti, otevřenosti a solidaritě, a to i za hranicemi Evropské unie.
