„Užijte si apokalypsu” je hláška, která nezazní ani v jednom ze dvou sestřihů – o zhruba čtvrt hodiny kratší kinoverzi a delším canneském – Southland Tales (r. Richard Kelly, 2006), které v limitované dvoudiskové edici na Blu-rayi vydal koncem ledna tohoto roku britský label Arrow. Přitom v původní kinoverzi, která měla omezené nasazení v kinech ve Spojených státech a která u nás vyšla pouze na DVD pod atraktivním, ale mylná očekávání vyvolávajícín názvem Apokalypsa, daná věta přítomna je. Ze stejné – závěrečné – části filmu chybí i „nikdo neosedlá ptáka jako Krysta Now“. Dohady (nepotvrzené tvůrcem, pouze labelem) jsou, že Richard Kelly se rozhodl pro dodatečné odstranění inkriminovaných dvou vět z obou sestřihů, protože svou nadsazeností narušovaly vážnější tón vyvrcholení.
Stejně tak si lze zdůvodnit posun u obrazu: změnu formátu i barevného podání. Na DVD i na Blu-rayi, vydaných roku 2008 společností Sony, byly Southland Tales přepsány v 2.39:1, které více odpovídaly původnímu formátu 2.40:1. Na discích od Arrow je poměr stran ve 2.35:1. Změna je to ale téměř nepostřehnutelná; až při důkladném srovnání vychází najevo, že dřívější vydání má více informací po pravé straně, zatímco nové o něco málo více v horní části obrazu. Nový přepis oproti předchozímu potlačuje teplou barevnou paletu, a tak vysává pozitivní barvy (a tlumí počáteční satirický osten), což se k apokalyptickému vyprávění hodí o něco více. Na ostrý, detailní, přitom zrno zachovávající přepis, který střídá a evokuje několik různých zdrojů (35 mm, záběry z digitálních kamer, záznamových kamer…), dohlížel Richard Kelly spolu s kameramanem Stevenem Posterem.
Dodatečné změny (vypuštění vět, jiný formát i reprodukce barev) značí přinejmenším dvě věci. Jednak jsou Southland Tales nehotovým dílem, u kterého jeho tvůrce využil možnosti alespoň malých úprav. (Z důvodu nedostatku financí nemůže realizovat dlouho vysněnou dvoudílnou – dohromady promítanou – variantu. První část by se sestávala ze zfilmovaných grafických románů, které filmu předcházejí a byly vydány před jeho uvedením, druhá by pak rozšiřovala existující snímek a doplňovala ho o dotočené pasáže z prorockého scénáře napsaného postavou ze světa příběhu.) Jednak jsou Southland Tales díky nehotovosti a existenci několika sestřihů dílem kultovním, z kterého se dají citovat, ale i odstraňovat nejenom výše uvedené hlášky, nýbrž i konkrétní scény a další věci.
„Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my.“ – Jan 17,11
Snaha o tonální jednotu, jež pravděpodobně stojí za uvedenými zásahy, se může zdát jako nemístná. Vždyť jde o tak multižánrovou, náladu často střídající podívanou, ve které splývá/zmnožuje se identita postav, odvisle od toho se proměňuje i herectví zúčastněných, a to ze scény na scénu! Žánrový výčet by zahrnoval neonoir, parťácký akční film, politický thriller, muzikál, sci-fi (cestování v čase, post/apokalyptické), reality show, biblické podobenství, postválečné drama o traumatu, soap operu, videoklip, reklamu, infotainmentový dokument, krimi s únosem, komedii záměn, příběh se záhadou, satiru a metafikci. A to pravděpodobně není zahrnuto úplně vše, přičemž se liší i to, které žánry dominují. (Zastřešující je záhada, od metafikce se dochází ke sci-fi podobenství.) Soudržnosti nepomáhá ani to, že ve snímku je dobře třicet postav zasahujících do dění. Přináleží k frakcím (republikánské, neomarxistické, hvězdné, vojenské, vědecké), ovšem afilace některých se mění.
Southland Tales navzdory uvedenému – nedokončenost, několik střihových verzí, žánrová eklektičnost, množství postav, trilogie grafických románů předcházejících dění – jsou soudržným a smysluplným dílem. Akorát filmu v době uvedení nebylo porozuměno, čehož dokladem je vypískání na premiérovém uvedení na festivalu v Cannes a zdrcující kritická odezva (průměrné hodnocení 1.1 z 5 ve festivalové tabulce). Následovalo zkrácení o dobře čtvrthodinu, přidání prologu shrnujícího dění z komiksů, přeuspořádání některých scén, odstranění části Mobyho skladeb a přidání trikových sekvencí. Vše na žádost studia Sony, které snímek v této verzi nakonec z kin pro nezájem stáhlo, a tak celosvětové tržby nedosáhly ani čtyř set tisíc dolarů.
Zapadlému počinu byla připisována koherentnost a komplexnost skrz různé interpretace, které shrnovaly zápletku a poukazovaly na paralely s biblickou knihou Zjevení, nabízely výklady skrz identitární politiku a filozofické koncepty (existencialismus, pojetí času), srovnávaly dění světa příběhu se skutečným světem tehdy a teď, nebo s těmito výklady polemizovaly. Vykládat Southland Tales prostřednictvím knihy Zjevení, když tato je v komentáři mimo obraz vypravěčem citována, se nabízí příliš snadno. Přicházet s interpretacemi reflexe mediální přesaturovanosti, kritiky kultury celebrit a nahrazování skutečných obrazů mediálními, vyzdvihovat jízlivé provázání médií, politiky a armády i vyobrazení pokrytectví znepřátelených frakcí, dopady radikálního feminismu… něco takového nevyžaduje velké intelektuální úsilií, navíc Kellyho počin čerpá ze starých děl, které nepřímo reflektují podobné problémy, a tak interpretace spíš svědčí o cykličnosti historie.
Odkazování se na jiná díla spolu s mícháním vysokého a nízkého i otevřenost jsou jedny ze znaků postmoderny, k níž Southland Tales nepochybně patří. Jako každá zdařilá postmoderna (například jako Lynchovy filmy, k nimž je přímo referováno na konci výstupem zpěvačky Rebekah Del Riové) vypráví modernistický příběh o hledání a nalézání sebe sama ve světě, který je – z důvodu narušení časoprostorového kontinua – nestabilní. Neznamená to, že samotné vyprávění je postmoderně roztříštěné a epizodické, byť je rozdělené mezi grafické romány a film. Komiksy jsou rozčlenény do tří kapitol (I-III), které představují svět příběhu, jeho zákonnitosti i mnohé postavy a pokládají ústřední otázku ohledně těla v poušti. Snímek je zase rozdělen do tří kapitol (IV-VI), kdy až v poslední je zodpovězena záhada týkající se zmizení/objevení se těla v poušti, a tak jsou sjednocena obě média jako jeden narativ. Zcelení dopomáhá i řada motivů napříč oběma médii, protože například vybrané věty („nikdo neosedlá ptáka jako Krysta Now”, „viděli jsme stíny ranního slunce…”, píseň All These Things That I’ve Done původně od Killers) jsou v obou opakovány i přesazovány do různých kontextů, a tak nabývají nových významů.
Každé médium má přitom vlastní strukturu. Komiks začne osvětlením pozadí světa příběhu (policejní stát, USIDent, prezidentské volby), následně se dominantně soustřeďuje na výraznou postavu a tajemství spojené s ní (v prvním Boxer Santaros, v druhém Roland Taverner, přičemž oba mají amnézii), zatímco se postupně zmnožují linie odvisle od představených postav a na ně navázaných dalších protagonistů. Vyprávění je následně přerušeno ukázkami z prorockého scénáře napsaného jednou z postav a čteného vždy jinou. Končí se cliffhangerem nastiňujícím intrikaření mezi skupinami. Důraz se klade na paralely (zejména mezi prorockým fiktivním scénářem a jeho ne/vědomým uskutečňováním ostatními), což je postup přenesený i do filmu (Boxer jedoucí autem s Balduccim v prvním komiksu, Roland s Charmichaelsovou v druhém, Boxer a Roland ve snímku). Film zcela nekompromisně počítá se znalostí komiksů. Bez nich je třeba berkeleyovské muzikálové číslo Abilena (hraného pop zpěvákem Justinem Timberlakem), který otvírá ústa na rockovou píseň od Killers, vyložitelné leda jako kritika válečného intervencionalismu, plná popkulturních aluzí (na arkádové hry, kultovní komiksy, válečné pin-up girls ad.). Jako součást vypravěčské skládačky je uchopitelné až díky poslednímu prequelovému komiksu, protože v něm se jednak dozvídáme, že spolu Roland s Abilenem sloužili a při jedné společné misi s tragickou nehodou jeden z nich poslouchal právě tuto skladbu – a prolínání tehdy a teď v muzikálovém čísle je motivováno požitím drogy, díky níž se dá nahlížet skrz čas, což je osvětleno v druhém komiksu.
Tzv. transmediální narací, kdy je jeden příběz rozprostřen do několika médií a spojen až v mysli recipientů znalých všeho, se Southland Tales odlišují od jiných vyprávění s velkým množstvím postav, situovaných do jasně vymezeného časového období a převážně jednoho místa. Film – navzdory své žánrové, tonální i inspirační eklektičnosti – drží pohromadě díky tomu, že se spoléhá na konvence osvědčené třeba u Roberta Altmana anebo Paula Thomase Andersona. Orientaci napomáhá obsazení známých tváří, které je však podvratné, protože část neomarxistů je hrána komiky a komičkami ze Saturday Night Live (Nora Dunnová, Cheri Oteriová, Amy Poehlerová, Jon Lovitz), ostatní si pohrávají se svou mediální image a jsou přitom sloučením několika skutečných osob (Dwayne Johnson jako ne úplně rodinná akční hvězda s napojením na republikánskou stranu, Sarah Michelle Gellarová kapitalizující svou oblíbenost mezi mládeží, dezorinetovaný Seann William Scott snažící se přehrát do vážnějších rolí atd.). Postavy se potkávají, protože Los Angeles není až tak velké, či do sebe náhodně narážejí až vrážejí (závěrečná bouračka). Předtím o sobě ví díky tomu, že část z nich působí v médiích, případně jedna skupina sleduje ostatní, přihlížející se o důležitých incidentech dozvídají ze zpráv a netu. V oběhu jsou i dvě média (video s vraždou, pornonahrávka), prostřednictvím nichž jedna skupina chce vydírat druhou, samozřejmě dochází k zábavné záměně a omylům. Postupně jsou značně nadsazeně, vůči této konvenci až výsměšně inscenovány odhalení skrývaných vazeb partnerských, rodinných a ideologických. Zdaleka nejopojnější jsou montážní sekvence na různé písně (Wave of Mutilation od Pixies, Blackout od Muse, Howl od Black Rebel Motorcycle Club a The Star Spangled Banner nazpívaná Rebekah Del Riovou), spojující hned několik linií a postav, k čemuž zejména ve druhé polovině slouží i omezení do několika výrazných prostor (Venice Beach, Zeppelin).
Jistě, Altman, Anderson anebo Tarantino ve svých síťových vyprávěních nepřicházelí pod vlivem Orwella, Dicka, Huxleyho či Pynchona s retrofuturistickou vizí budoucnosti. Akorát postupy převzaté od těchto autorů – hierarchizace společnosti a fízlování, dvojníci a zmnožování i vymazávání identit v alternativní historii, prazvláštní pojmenování postav i McGuffinů – ve výsledku slouží větší provázanosti. Sci-fi prvky a postupy zde zesilují a ozvláštňují, co je příznačné pro síťové vyprávění, a tak místo bratrů máme zdvojenou identita jednoho člověka v různých časech… Vše komplikuje metafikční rozměr provázaný se sci-fi zápletkou: Země se zpomaluje, následkem toho lidi hloupnou a věří, že jsou postavami z prorockého scénáře napsaného zdrogovanou pornohvězdou. Co taky očekávat od reinterpretace knihy Zjevení, vycházející z teorie, že apoštol Jan napsal Apokalypsu zhoubičkovaný.
„Nakopnout posvátnou krávu.” – Satanská bible
Důvod, proč jsou Southland Tales plné až přeplněné postavami, (pod)zápletkami, motivy i tématy pomůže osvětlit nový, více než padesátiminutový film o filmu It’s a Madcap World: The Making of an Unfinished Film. Stejně jako film i komiksy je dokument rozdělen do tří samostatných kapitol (předprodukcí se zabývající Through the Looking Glass, produkci mapující This is the Way the World Ends a za recepcí, doděláváním a změnami se ohlížející Have a Nice Apocalypse), které se nedají přehrát dohromady. Kelly jako jedna z mluvících hlav, natočených zjevně v pandemickém roce přes Zoom a poté nápaditě začleněných do USIDent sítě obrazovek, prozradí, že původně mělo jít o únosovou komedii. Z námětu o skupině neúspěšných herců, kteří chtějí prorazit, a tak unesou známou osobnost, se po jedenáctém září stalo něco mnohem epičtějšího, snažícího se vystihnout zeitgeist. Bohužel i kvůli uvedení v době stávky scenáristů, kdy snímek nemohl být náležitě propagován v různých talk show a dalších pořadech, z toho vzešel další Kellyho propadák.
V novém filmu o filmu se vyjadřují pouze lidé, kteří jinak zůstávají za kamerou (režisér a scenárista, kamaraman, producent, člověk zodpovědný za výpravu). V dobovém dokumentu USIDent TV: Surveilling the Southland, ve kterém je taktéž použita hypertextová platforma USIDent pro přechody mezi mluvčími a tématy, je vedle osob za kamerou i řádka hvězdných osobností před ní. Ve více než třiceti minutách je ukázáno natáčení několika klíčových scén (useknutí ruky, zastřelení, srážka autem, muzikálová sekvence…), i díky přítomnosti kostýmní návrhářky a člověka zodpovědného za výpravu doceníme budování rozsáhlého a rozmanitého světa příběhu skrz předkamerový prostor, zejména kostýmy a rekvizity.
Naopak zklamáním je devítiminutový animovaný kraťas This is the Way the World Ends, který má rozšiřovat vyprávění Southland Tales, ale krom jiné perspektivy – podmořských zvířat – toho moc nepřináší. Naopak přínosný je audiokomentář Richarda Kellyho ke kinoverzi, protože vedle některých inspiračních zdrojů a odkrytí vzniku scén osvětluje postavy, jejich motivace, provázanost, pozadí nastíněné v komiksech… O to víc zamrzí, že trojice grafických románů na edici od Arrow – pravděpodobně z důvodu práv – není, zatímco na starším Blu-rayi od Sony ano. Arrow sice má galerii více než sto padesáti obrázků, ale jde pouze o fotosky a reklamní portréty herců a hereček. Bonusy zakončuje upoutávka. Vedle absence komiksů zamrzí, že nevznikla hutná videoesej či nejsou vystřižené, prodloužené a alternativní scény zpřístupněny i samostatně s dodatečným komentářem.
Hlavním přídavkem a důvodem k zakoupení pro mnohé tak je canneský sestřih, který je vůbec poprvé zpřístupněn na Blu-rayi. (Předtím byl k vidění akorát v Cannes a na některých evropských kabelových televizích, šířil se po netu v bootlegových verzích.) Kellyho druhé verze filmů bývají horší (doslovnější režisérský sestřih Donnieho Darka je toho dokladem). Nejinak tomu je i u Southland Tales, protože v Cannes uvedená verze (s nedokončenými triky, které zůstávají stále nedodělané, např. blikající orb anebo vybuchující Zeppelin) je z dostupných nejlepší. Ne proto, že má víc atmosferické Mobyho hudby (Water Pistol v prologu, Ceanograph a Hotel Intro v závěru), a tak cokoliv obsahující více Mobyho je automaticky lepší. Ale proto, že je rytmicky vyrovnanější (chybí zpomalující expoziční úvod), co do vytváření provázaností srozumitelnější (Boxer volající Fortuniovi, vyděračská podzápletka), jasnější co do motivací některých postav (Serpentine, v kinoverzi skoro chybějící generálka Teena MacArthur), reorganizací a prodloužením písňových pasáží tonálně vyrovnanější… a působivější. Zcela jinak vyznívá, když je v kinoverzi předčasně utnuta píseň Blackout od Muse, a když se v canneské rozezní naplno a text „This life could be the last / And we are too young to see” doprovází záběry rakví s padlými vojáky. To samé platí pro španělsko-anglicky zpívanou hymnu Spojených států, kterou v kinoverzi ironicky doprovází krádež peněz z bankomatu, zatímco v canneském sestřihu pasáž „The bombs bursting in air / That our flag was still there” zní k sebeuvědomění ex-vojáka, který při misi poranil nejlepšího kamaráda.
Canneská verze je lepší i po stránce zvukového mixu, který ovšem vyvolal kontroverzní reakce. Zatímco předchozí Blu-ray od Sony byl pouze v Dolby TrueHD 5.1, kinoverze i canneská od Arrow je v DTS-HD MA 5.1, ale někteří posluchači a posluchačky si zejména u kinoverze všimli, že ve výrazných hudebních pasážích je rušivý efekt v podobě jakoby bzučení, které zastírá skladby. Vzhledem k systematičnosti a tomu, že až na jednu výjimku – píseň Teen Horniness is Not a Crime – písně představují i stavy změněného vědomí, jde nejspíš o Kellyho záměr. Stejně jako v případě absence hlášky „užijte si apokalypsu” přitom návod na užití si Apokalypsy je snadný: přečtení si grafických románů, následované puštěním si filmu v canneském sestřihu, obojí doplněné o zhlédnutí a vyslechnutí archivního i nového bonusového materiálu z limitované edice, ke které je přiložen i booklet s dvěma krátkými eseji (o problémech druhých filmů, o vzpomínkách na původní internetovou stránku). A nadcházející apokalypsu si lze nejlépe užít v alternativním vesmíru, ve kterém Kelly realizoval v novém filmu o filmu zmiňovaný scénář Bessie o geneticky vyšlechtěné krávě, která zešílí a uspořádá tažení proti lidstvu.
Richard Kelly: Southland Tales (Německo/USA/Francie, 2006). Blu-ray, DTS-HD 5.1 a LPCM 2.0 stereo anglicky; anglické titulky; 145/158 minut.
