1
V roce 1737 se na tři sta padesát českých pobělohorských exulantů se svolením pruského krále Fridricha Viléma I. usazuje v končinách na jihovýchod od Berlína a zakládá tu obec Český Rixdorf. Od té doby tu působí dvě české evangelické církve a česko-moravská jednota bratrská. Germanizace následujících pokolení byla nenásilná a velmi pozvolná, české názvy ulic přetrvaly až do začátku dvacátého století. Jako poslední byla na Kirchgasse přejmenována v roce 1909 původní Malá ulička, někteří Rixdorfané se ale dorozumívali česky údajně ještě v sedmdesátých letech. To už byl bývalý Český Rixdorf (spolu se sousedním Deutsch-Rixdorfem) dávno součástí čtvrti Neukölln a brzy i expandujícího moderního Berlína.
Za to, že je dnes Neukölln jedním ze soudobých epicenter kontinentálního antisemitismu, čeští bratři nemůžou. Němečtí voliči populistické AfD rovněž ne. Po pádu berlínské zdi se etnické složení čtvrti opět proměnilo, podíl arabských přistěhovalců postupně rostl a od počátku dvacátých let našeho století už tu mají přívrženci islámského fundamentalismu převahu. Na podzim roku 2023 zde vyšly do ulic davy lidí, aby halasně a bujaře poděkovali teroristům z Hamásu za masakr na Židech v Izraeli.
2
Lars Henrik Gass, brilantní filmový teoretik, stál dlouho, víc než čtvrt století, v čele nejrenomovanějšího ze světových festivalů krátkých filmů, konkrétně od roku 1997 do loňského roku. V Oberhausenu by šéfoval pravděpodobně ještě i dnes, kdyby dva týdny po zmíněném masakru nevyzval na Facebooku k účasti na solidární proizraelské demonstraci a nepřidal k tomu větu: „Ukažme světu, že Židy nenávidějící kamarádi Hamásu z Neuköllnu jsou v menšině. Přijďte všichni, prosím!“
K novokolínským muslimům dost možná toto provolání vůbec neproniklo, o oberhausenském festivalu asi většina z nich v životě neslyšela a neuslyší. Bouře přišla odjinud. Okamžitě po Gassově „postingu“ se vzedmula mezinárodní kampaň za bojkot Oberhausenu, volalo se po odvolání ředitele, režiséři stahovali své filmy ze soutěže. Naplno se ukázalo schizma uprostřed kulturní komunity, probíhající nikoli mezi levicí a pravicí, ale mezi dvěma levicemi: tou německou a tou „globální“. Antisemitismus se v Německu jednadvacátého století netoleruje, schvalování vraždění Hamásu ze 7. října 2023 nepřipadá v úvahu. Všude mimo Německo je to, jak známo, jiné.
Spisovatelka Herta Müllerová, nositelka Nobelovy ceny za literaturu, komentovala postoj globálního kulturního establishmentu následovně: „Lars Henrik Gass říká zcela správně, že v politickém myšlení zažíváme regresi, jakmile je nahrazováno esoterikou, za níž stojí touha po jednoznačnosti a tlak konformity. Kritizovat izraelskou vládu a jedním dechem se zasazovat o právo Izraele na existenci? V kulturní scéně už se to nepřipouští.“
Lars Henrik Gass: „Intelektuální degenerace politické levice, ideologizace umění a vědy vede k znehybnění občanské společnosti. Na ní jako na celek, nikoli pouze na Židy, útočí levicový antisemitismus. (…) V listopadu 2023 se na internetu objevily dva otevřené dopisy (bez přiznaného autorství), které de facto volaly po mém odvolání a žádaly festival, aby se ode mne distancoval. Podpisů se sešlo asi dva tisíce sedm set.“ Slova dnes už bývalého oberhausenského ředitele, pronesená letos 16. února. V průběhu 75. Berlinale, ale takříkajíc na neutrální půdě. Prostor a možnost k vyjádření dostal „cancelovaný“ intelektuál na hojně navštěvovaném ekumenickém večírku, který během festivalu každoročně pořádají obě hlavní křesťanské církve v zemi.
A oficiální festival? Nové vedení se evidentně upsalo principu přísné vyváženosti: komu by například vadil propalestinský aktivismus laureátky čestného medvěda Tildy Swintonové, toho mohl s klidným svědomím přesměrovat na poctu Claudu Lanzmannovi. Uveden byl film Šoa – a nový celovečerní dokument o jeho vzniku. (Legendární první uvedení Šoa se odehrálo v roce 1986 také tady, zásluhou Ulricha Gregora. Charismatickému zakladateli Fóra je 92 let, v kině ho lze potkat každý večer.)
3
Kolem roku 2000 vyrostl na Postupimském náměstí komplex hypermoderních výškových domů, mezi nimi tak řečené Sony Centrum, nové srdce filmového Berlína, s několika institucemi sdruženými pod jednou střechou. Budova i v roce 2025 dál stojí na svém místě, teď už ovšem jen jako němá výčitka, prostory slouží nebo po renovaci budou sloužit jiným účelům, než kvůli kterým vznikly. Památné dvousálové kino Arsenal v druhém podzemním patře ukončilo oficiální program v polovině prosince, ale pro letošní Berlinale bylo nakonec – na deset dní – ještě jednou zprovozněno. Smutné loučení se tak rozčlenilo na etapy. Teprve při 76. Berlinale v únoru 2026 bude Sony Centrum (nyní: Center am Potsdamer Platz) od-kinematografizované definitivně. Poslední budova, která v těchto končinách festivalu zůstane, je Berlinale Palast, pár kroků jihozápadně odtud, na náměstí Marlene Dietrichové. Po zbytek roku funguje jako muzikálové divadlo a kasino. Na silnici mezi oběma náměstími si lze prohlédnout otisky končetin filmových star s jejich podpisy – připomínka ambicí znovusjednoceného mileniálového Berlína mít svůj vlastní Sunset Boulevard. Žádný turista, absolutně nikdo si těch otisků nevšímá. Sen skončil neslavně.
4
Deutsche Kinemathek, která patří k oněm institucím, které loni musely Potsdamer Platz opustit, nalezla nový domov v bývalé budově elektrické rozvodny v nedaleké Wilhelmstrasse. Během festivalu se zde promítaly snímky retrospektivy, jako vždy připravené ředitelem kinematéky Rainerem Rotherem. Letos si za téma vybral žánrový film sedmdesátých let ve Spolkové republice a v NDR, název lákal na „divokost“, „vychýlenost“ a „krev“. Nesourodá sestava snímků si už před začátkem festivalu vysloužila v tisku jízlivou kritiku Olafa Möllera, gargantuovského archeologa, provádějícího už léta vykopávky v undergroundu německé kinematografie, kam se většina jeho kolegů bojí sfárat. „Je to skandál, že nepřizvali tebe, abys retrospektivu kurátoroval,“ říká kdosi polohlasem Möllerovi před začátkem projekce filmu H. W. Geissendörffera z roku 1969 Jonathan. V něm upíří běsnění podléhá choreografii takřka baletní a je doprovázeno neutuchajícím sborovým zpěvem prokletých duší. Milá, múzická záležitost, rozhodně žádný trash, jakému by asi dal přednost Olaf.
5
K výsadám nových uměleckých ředitelů patří vytváření nových sekcí a rušení těch, které vymyslel jejich předchůdce. Loni vyšachovaný Ital Carlo Chatrian nadělil Berlínu v roce 2020 druhou hlavní soutěžní sekci s názvem Encounters a s libovolně interpretovatelným profilem „inovativnosti“ a „nezávislosti“. Pokaždé se zde našly tituly, které se snímkům z hlavní soutěže vyrovnaly nebo je i předčily: v roce 2022 Nepokoje Cyrila Schäublina, v roce 2023 Samsára Loise Patiña, loni Spaluješ mne Matiase Piñeira. Škrtnutím Encounters se objem zajímavých nových filmů citelně snížil (dovedu si představit, že zbrusu nový film Loise Patiña Ariel by Chatrian nepřenechal konkurenci v Rotterdamu).
Sekce Perspectives, s níž pro změnu přišla nová umělecká ředitelka Berlinale Tricia Tuttleová, je zasvěcena celovečerním debutům; výběr prvního ročníku ani jeden z komentátorů neshledal oslnivým. Mnohem přínosnější by podle mne beztak byla sekce věnovaná filmům posledním (režiséři by se samozřejmě museli místopřísežně zavázat, že už opravdu žádný další film nenatočí). Alexander Kluge, Lana Ghoghoberidzeová, Alain Cavalier, Ken Jacobs, Clint Eastwood… I po odchodu JLG je tu stále dost devadesátníků, přicházejících s „mladšími“ filmy, než jaké natáčejí debutanti roku dvacet pět.
6
Co se týče hlavní soutěže, už při prvním pohledu na nominace se dalo tušit, že nic tak osvěživě vybočujícího, jako bylo loňské Impérium Bruno Dumonta, očekávat nelze. Místo války světů … klid, běžný provoz povolenou rychlostí. Na knihkupeckých pultech zároveň objevuji knihu Objektverlust (Ztráta objektu) a vypisuji si, že v minulém století diváci v kině hledali úžas, znepokojení a iritaci, zkrátka „vyvedení z míry“. Zatímco ti dnešní se mohou spolehnout, že budou díky trigger-varování před každým frontálním nárazem chráněni. (Pokud by silná srážka s realitou vůbec ještě v nějakém filmu hrozila.) Co dostanou namísto toho: „zážitkový materiál pro narcistní společnost“. Kam se poděl film, jak jsme ho znali (a jehož role ve světě jsme si mohli cenit)? – kolem odpovědi na tuto otázku krouží autor s vzácnou důsledností už dlouhá léta. Autor je Lars Henrik Gass.
7
Jako na všech festivalech, i na Berlinale se hostující tvůrci dělí o své reflexe s publikem, ať už se danému formátu říká mistrovská třída, campus nebo – jako zde – Berlinale Talents. Už dávno jsem se vzdal nadějí, že bych se na takovém setkání mohl něco podstatného dozvědět, pro jistotu si ale vždycky projdu anotace. Tentokrát mne zaujal nebo spíš pobavil název campusu Breaking the Rules with Michel Franco. Krátce předtím jsem absolvoval film Sny, zařazený do hlavní soutěže. Děj: bohatá, už ne nejmladší Američanka (Jessica Chastainová) sexploituje nemajetného mladého Mexičana (Isaac Hernández). Stojí to za vidění (jedno), stejně jako většina snímků Michela Franca, ale co v tomto solidně odvyprávěném a odzáběrovaném filmu má společného s „bořením pravidel“? Lukas Foerster na critic.de píše hned v první větě o řeči obrazů, která je: „nevzrušivá, suverenní, ale taky trochu mechanická“. Je ovšem možné, že ten či onen bordwellián shledá na filmu, jako jsou Sny, cosi vybočujícího z norem hollywoodského způsobu vyprávění a že už to mu postačí, aby Francovi vystavil vysvědčení obrazoborce. A pro útlocitné čtenářky a čtenáře přidá nezbytné trigger-varování.
Mário Peixoto v roce 1930, Herbert Vesely a Ferry Radax v padesátých letech, Vlado Kristl a Karel Vachek na počátku šedesátých let, Werner Schroeter, Alexej German a Nagisa Ošima v sedmdesátých – tihle lidé by pro sebe bez uzardění mohli nárokovat hrdý titul breaking the rules. Ale Michel Franco? Haneke? Dolan? Larraín? Zvjagincev? Pawlikowski? Od nich můžete čekat konfekci, často velmi dobrou konfekci, střiženou „áčkovým“ festivalům na míru. Nikdy víc.
8
Méliès ještě neměl co bořit. Když jde o to přiblížit, jak byla kinematografie přelomu devatenáctého a dvacátého století okouzlující, nevinná, troufalá, invenční, bezstarostná, většinou se připomene jeho jméno. Mélièsův krajan Michel Gondry si teď za scenáristku určil vlastní dcerku Mayu a podle jejích pokynů nasbíral věnec rukodělných minifilmů, z nichž pak sestavil jeden celovečerní, Mayo, dej mi název (ještě letos chce uplést druhý). Povedlo se mi vidět Mayu v periferním kině Friedrichshain se správným publikem: dětmi převážně předškolního věku. Godard vzpomínal na „tu pravou“ kinematografii (když za ni sloužíval své zádušní mše – Příběh(y) filmu, Kniha obrazu) jako na dětství umění. Kdo to dětství chce znovu najít, nemusí kvůli tomu upadnout do vlezlé nostalgie, jako všichni ti idioti, kteří nám v 21. století rok co rok chtějí prodat vypiplané falešné němé filmy a vydávají to za poctu kinematografii.
Ani za Mélièsových časů svět nebyl „v pořádku“, ale mnohem líp než mistrova rekonstrukce Dreyfusovy aféry přežila do dnešních časů jeho Cesta do nemožna. I čerstvě zbudované nemožno Michela Gondryho mi dává větší smysl než každý nový Radu Jude – a rumunský autor je přitom jedním z nejbystřejších sarkastiků, co momentálně bezmocně láteří na globální civilizační skládce (Kontinental 25 v hlavní soutěži). Mimo kino si putinismem a trumpismem pohrdejte dle libosti. Ale od konce víry v umění nic dobrého nečekejte.
9
Dlouho byla česká stopa na festivalu trochu upozaděná, ale to se změnilo. V roce 2025 získává Berlinale velmi prominentního nového oficiálního partnera: Staropramen, „pivo číslo jedna z Prahy, jež nadchne i ty nejnáročnější, je garantem nejvyšší kvality a dokonale vyvážené chuti. S Berlinale a světem filmu spojuje Staropramen vášeň a expertiza.“ Konec citátu. Jako nepivař nemohu posoudit, ale rád věřím.
Pokud jde o expertizu letošního Berlinale, je následující.
10
nejlepší na festivalu viděné nové filmy
1. Mayo, dej mi název! (Maya, donne-moi un titre), r. Michel Gondry, sekce Generation Kplus
2. Leibniz – kronika ztraceného obrazu (Leibniz – Chronik eines verschollenen Bildes), r. Edgar Reitz, sekce Berlinale Special
3. Kadet (Cadet) r. Adilchan Jeržanov, sekce Forum
4. Vycházel jsem z ničeho – Lanzmann a jeho Šoa (Je n’avais que le néant – “Shoah” par Lanzmann) r. Guillaume Ribot, sekce Berlinale Special
