…zde v jednom hotelu bydlí pravidelně rok co rok. Ulice Anhalter vede k náměstí, na němž se nachází ruina Anhalter Bahnhof. Nádraží, jako tolik jiných berlínských budov, vzalo za své na konci minulé války. Vlaky zde jezdily od poloviny devatenáctého století, mimo jiné na lince Berlín–Drážďany–Praha–Vídeň. Před rovnými sto lety, na jaře, došlo právě na tomto místě k historickému setkání dvou – z dnešního pohledu – nejvěhlasnějších modernistů celé střední Evropy. O světovou slávu jak prvního, tak druhého se zasloužil stejný člověk, jistý Max Brod. Je to on, kdo jednoho krásného dne, konkrétně 17. března 1924, představuje moravskému skladateli z Brna svého celoživotního přítele, německy píšícího prozaika z Prahy. Ani jeden z oněch tří občanů mladé československé republiky zrovna ten den nemá u sebe mobil, což je velká chyba, protože k jejich dalšímu setkání už nedojde. Aspoň já si proto dvakrát denně dělám svou imaginární památeční fotku, každé ráno při cestě na Potsdamer Platz a každý večer při návratu na Anhalter Strasse.
2.
Postupimské náměstí také čeká smutná ruinizace, byť neprobíhá válka. Pomalu, ale jistě končí sen o filmem žijící hypermoderní enklávě uprostřed sjednoceného hlavního města. V komplexu architektonicky ctižádostivých budov nalezly kolem milénia – s velkou slávou! – přístřeší vysoká filmová škola DFFB, Německá kinematéka s velkolepě a zároveň inteligentně pojednaným filmovým muzeem, umělecké kino Arsenal, prodejna filmové literatury. Kromě toho dvě multikina, kde během Berlinale vždy probíhaly festivalové projekce – a konečně pýcha festivalu: obří Berlinale-Palast. V roce 2024 už to částečně není pravda: jedno multikino funguje jen nouzově, druhé vůbec, v létě se zavře muzeum, nájemní smlouva se neprodlouží ani s Německou filmovou školou, ani s Arsenalem. Každá z institucí poputuje na jiný konec velkoměsta. Nikdo nedokáže srozumitelně vysvětlit důvody letité nekomunikace mezi osobami z politiky a z kulturní branže, které mají tohle rozparcelování srdce německé filmové kultury na svědomí, všude jen nevěřícný údiv, že k tomu opravdu došlo. Pokud aspoň Berlinale-Palast bude nadále plnit svou dosavadní roli (ani to zatím není stoprocentně jisté), bude najednou, po pětadvaceti letech, stát uprostřed budov, které už s filmem nemají nic společného. Betonwüste, slyším tu běžně říkat: betonová poušť. Těžko si to představit.
3.
Ani Carlo Chatriana už v únoru 2025 na Postupimském náměstí neuvidíme – a mimo centrum taky ne. Jestli se mezi všemi dosavadními uměleckými šéfy Berlinale našel někdo, kdo byl svou předchozí dráhou predestinován dodat festivalu jasný umělecký profil, pak to byl on. Dva z pěti festivalových ročníků mu ale rozmetal Covid-19 a když už se zdálo, že bude moci své plány konečně rozvinout naplno, překazila to politika. Jestliže před šesti lety došlo ke zrušení funkce intendanta festivalu (umělecký ředitel Chatrian fungoval v tandemu s Mariètte Rissenbeekovou jako výkonnou ředitelkou), nyní prosadila ministryně kultury Claudia Rothová její znovuzavedení, čímž Chatriana de facto vyřadila ze hry. Rozhodnutí padlo v předvečer loňského festivalu v Benátkách; Chatrianovi příznivci nelenili a neprodleně zorganizovali podpisovou akci na protest proti podlému a nekompetentnímu jednání paní ministryně. Málokdy jsem viděl seznam obsahující tolik jmen skutečných filmařů: Claire Denisová, Lisandro Alonso, Nadav Lapid, Apichatpong Weerasethakul, Maren Adeová, Miguel Gomes, Martin Scorsese, Lois Patiño… a desítky a desítky dalších. Podpisovou akci a její příčinu obšírně a pohoršeně komentovala média v Německu i jinde. Výsledek: veškerý žádný. Za pár týdnů nato paní Rothová vítězoslavně odtajnila jméno nové intendantky, kterou zřejmě měla od samého začátku vyhlédnutou, byť k jejímu výběru nechala ustavit komisi odborníků (ty samozřejmě určila sama). Tak tedy Tricia Tuttleová. Nelichotivý komentář filmového magazínu artechock: Ministryně potřebovala někoho, kdo ve filmovém světě nic moc neznamená a díky tomu bude politicky tvárný(á). Za rok uvidíme, zda se festival posune směrem k mainstreamu a nablýskanému spektáklu v duchu někdejšího pražského Zlatého Golema a jeho londýnské obdoby, tzv. „diváckého festivalu“, odkud nová umělecká šéfka přichází. Skeptici mezi německými filmovými žurnalisty to prorokují – kéž by se mýlili!
Carlo Chatrianovi zbývalo připravit ještě kolekci 2024, kterou sezvanému tisku představil v lednu s klidnou hrdostí a bez sebemenších známek zatrpklosti. Na festivalu pak působil natolik „smířený s osudem“, až se člověk ptal, k čemuže ta mohutná zářijová akce na jeho podporu vlastně byla.
4.
Kolekce klasických filmů na letošním festivalu mnoho chvály nesklidila. Hlavní retrospektivou byl průřez všemožně „vybočujícími“ snímky natočenými ve Spolkové republice v posledních dekádách před sjednocením. Zdá se, že skutečným kritériem výběru bylo, jaký titul Německá kinematéka za poslední rok digitálně restaurovala a chtěla ho tudíž začerstva představit veřejnosti – to dalo nutně dost nesourodou směs. V prvním roce Chatrianova šéfování se ještě Berlinale zmohlo na velkou přehlídku tvorby Kinga Vidora (vydána byla i skvělá monografie), v následujících letech to vypadalo, že se ambice ředitele kinematéky Rainera Rothera, do jehož gesce retrospektivy spadají, čím dál víc snižují, snižoval se ale prý spíš rozpočet, který měl k dispozici.
Událostí bylo letos uvedení Doby zralosti (Reifezeit, 1975), výborného tlumeného dramatu o prostitutce, jež se v rámci možností snaží žít v „normální“ domácnosti se svým dospívajícím synem, který se chtě nechtě učí brát realitu takovou, jaká je, adaptovat se v bezútěšnu. Po loňském Pořádku(1980) to byl další německý film íránského imigranta Sohrába Šahída Sálesse, u nás prakticky neznámého minimalistického klasika (1944–1998), v programu Berlinale.
5.
Hlavní perlou z oblasti „filmového dědictví“ byl letos dokumentární film Made in England: filmy Powella a Pressburgera. Hlas a tvář Martina Scorseseho, velkého obdivovatele Michaela Powella, s nímž se na sklonku jeho života spřátelil, jsou tu omniprezentní. Jak se dalo čekat, letošní laureát Zlatého medvěda za celoživotní dílo si nenechal ujít příležitost uvést premiéru snímku režiséra Davida Hintona osobně. Revitalizace odkazu P&P proběhla zcela bez zábran: narcis je jaksepatří černý, střevíčky červené, barvy jsou otázkou života a smrti a na smrt je bez milosti odsouzen takřečený realismus. Na sklonku své „kariéry“ nenápadný podivín s nepřípustně prefabrikovanou kamerou nemůže jinak, než přiznat se ke všem svým zločinům, divák pak ke své spoluvině. Once more, please!
Projekce v Delphi, jednom z nejmajestátnějších berlínských kin, zaplněném do posledního místečka, se spolu s Martinem Scorsesem zúčastnila i vdova po Michealu Powellovi, slovutná Thelma Schoonmakerová, střihačka snad všech Scorseseho filmů. Několik dnů na to napíše Frankfurter Rundschau plným právem: „Šťastný je ten, kdo se letos při Berlinale nechal vést Martinem Scorsesem. Co je divákovi po nových filmech v hlavní soutěži, jež se skutečné novosti tak tvrdošíjně vzpírají, když je může vyměnit za ty klasické? I když ty musel hledat daleko od centrálního Postupimského náměstí a i když retrospektivě byla předepsána dieta.“
6.
Znamená to, že poslední soutěžní kolekce v režii Carlo Chatriana byla slabá? Ne, byla dobrá, normální. Jeden jediný mimořádný film v soutěži je normální? Ale ano, je to tak víceméně každý rok a není nutné se nad tím pozastavovat. U dvou nebo tří dalších snímků si pak může divák spokojeně říct, že strávil příjemnou, i když nijak výjimečnou návštěvu u starých známých: na zahradě Oliviera Assayse se po pandemii celkem nic moc nezměnilo (Mimo čas, Hors du temps), doma u Hong Sang-soo beztak ne (Cestovatelské nezbytnosti, Yeohaengjaul pilyo). Ach ano, na Koreu za Hongem zavítala Isabelle Huppertová. Což stačí. Není nutné obtěžovat hvězdu jakýmsi dějem, tuhle premisu vyznávali už Sternberg a Werner Schroeter.
7.
Mimořádný film se v roce 2024 jmenuje Impérium (L´Empire) a natočil ho Bruno Dumont. Vystudovaný a jistou dobu i praktikující filozof se s oblibou zabývá různými podobami víry, aniž by sám jakoukoli sdílel. Přiznaný nihilismus dovedený do krajnosti může vést k nahořklé malomyslnosti… ale nemusí. Dumontovo poslední dílo staví nihilismu nevídaně přepychovou katedrálu, a to doslova! Zatímco u Kubricka vesmírem obvykle pluly kosmické lodě a jen občas i nějaké to obří embryo či komnata z osmnáctého století, u Dumonta proti sobě stojí goticko-onirické monumenty, jejichž architektura nevyjadřuje nic menšího než principy věčného Dobra a Zla. Ultimativní manicheiský souboj nachází, tak jako v Murnauově Faustovi, své „hřiště“ v pozemském hemžení, až na to, že Dumontův člověk, je – to dobře víme už z dřívějška – v prvé řadě idiot. Nakonec nám spoluidiotům ale dává i (pochybnou) útěchu, když ukáže, že nejen pozemsky přízemní potyčky, ale i veškeré dění v impériu čistých idejí není nic než jedna velká potrhlá mela, jež se snad hodí pro vyvolání příslovečného olympského veselí, ale žádný jiný důvod a smysl – překvapivě! – nemá.
Mnohým novinářům, kteří v únoru jezdí do Berlína, aby se zde konfrontovali s palčivými problémy našeho tak nespravedlivě zařízeného světa (Berlinale je hrdé na svou image politického festivalu), není re-kreativní filozofická nonšalance Impéria vůbec po chuti, což demonstrují předčasným opuštěním sálu, následně v recenzích. Pravda je, že většinu snímků z Berlinale by si člověk dokázal představit na festivalu typu Jeden svět (mnohé se tam každý rok skutečně i dostanou). Ten Dumontův určitě ne. Zato je ale… moc krásný.
8.
Nejlepší na festivalu viděné nové filmy:
1. Bruno Dumont: Impérium (L´Empire, hlavní soutěž)
2. Matías Piñeiro: Spaluješ mne (Tú me abrasas, sekce Encounters)
3. Lana Ghoghoberidzeová: Matka a dcera aneb Noc není nikdy úplná (Deda-Švili an rame ar aris arasodes bolomde bnell, sekce Forum Special)
4. André Téchiné: Ti od vedle (Les Gens d´à côté, sekce Panorama)
