Po pandemickém narušení festivalového kalendáře v roce 2020 se velké evropské festivaly vrátily na scénu, každý ovšem stále v pozměněné podobě. Berlinale filmy v kinech ukázalo divákům až v červnu, kdy už všichni znali výsledky jeho soutěže. Cannes se přesunulo do červencového horka a čelilo stížnostem na to, jak nedbá na ochranná hygienická opatření. A Benátky stejně jako loni mohly do sálů pustit jen polovinu obecenstva, které si muselo rezervovat místo v ne zcela spolehlivém on-line sytému. Některé změny, jako právě on-line rezervace sedadla zabraňující několikahodinovým frontám a umožňující lepší časovou organizaci návštěvníka festivalu, by měly zůstat natrvalo – což velkým akcím zaměřeným především na filmové profesionály jen prospěje.
Českým divákům už některé tituly z programu největších evropských filmových akcí ukázal karlovarský festival v srpnu, nyní další várku představuje přehlídka Be2Can, akce největšího tuzemského nákupce snímků z velkých festivalů, distribuční společnosti Film Europe. Název Be2Can napovídá, že do Česka se snímky dostávají v pořadí: loňské Benátky, letošní Berlín a Cannes. Až nyní tedy můžeme na Be2Can hloubat nad metaforami Małgorzaty Szumowské v Sněžit už nikdy nebude (Śniegu już nigdy nie będzie, 2020) nebo v kinech prožívat genocidu v Srebrenici s dramatem Quo vadis, Aida? (r. Jasmila Žbanićová, 2020), představenými na 77. Bienále. Filmy z letošních zářijových Benátek zatím jen poměrně v tichosti promítlo plzeňské Finále. Přehlídka českého filmu zahrála na konci září koprodukční polský titul Nezanechat stopy, který se dobře uvedl v soutěži o Zlatého lva, a snímek Petera Kerekese 107 matek (pod slovenským názvem Cenzorka), který vyhrál lva za scénář v sekci Orizzonti.
Dvojí název slovensko-česko-ukrajinské novinky, na jejímž scénáři se podílel i Ivan Ostrochovský, mapuje její vznik. Původně mělo jít o portrét cenzorky v ženské věznici, nakonec se tvůrci vydali víc směrem k ženám, které na Ukrajině ve zvláštním vězení pro matky pobývají. Výsledek zkoumá málo vnímané podoby ženství a mateřství i roli emocí a vášně v životech a rozmazává hranici mezi dokumentem a fikcí. Některé postavy jsou reálné, jiné hrají herečky, např. cenzorka, která ve filmu zůstala, nám ukazuje svůj skutečný život uvězněný v stereotypu práce, její matka už je však role hraná…
Drama Nezanechat stopy (Żeby nie było śladów), s nímž se po úspěchu Poslední rodiny (Ostatnia rodzina, 2016) vrací na scénu režisér Jan P. Matuszyński, také vychází ze skutečnosti. Případ ubití osmnáctiletého studenta Grzegorze Przemyka varšavskou policií v květnu 1983 je v Polsku známou kauzou, film ji nicméně překládá velmi detailně a uceleně i těm, kteří o ní dosud neslyšeli. Klasická narace o boji hrstky spravedlivých se zkorumpovaným systémem tu má východoevropskou podobu, v níž se hrdinové chovají mnohem méně heroicky, než jsme zvyklí z amerických filmů, a nemohou dospět k vítězství, které by diváka utvrdilo v jeho víře v demokracii. Film podrobně ukazuje sílu státní mašinérie, která ve snaze vyhnout se zodpovědnosti využívá řady nátlakových prostředků, včetně manipulace rodičů jediného svědka případu, kamaráda zabitého Jurka ve velmi dobrém podání Tomasze Zięteka. Matuszyńského rekonstrukce je nejsilnější na začátku a na konci, kdy dává prostor právě Jurkovi a jeho emotivnímu stavu. Prostřední, procedurální část nejdelšího snímku soutěže ztrácí tempo a někdy i srozumitelnost v množství postav a dialogu. I bez ceny z Benátek by však snímek, který se stal polským kandidátem na Oscara, měl čekat výrazný festivalový život.
Do krutých kapitol komunistické historie se vydalo i další soutěžní drama, Kapitan Volkonogov bezhal (Kapitán Volkonogov utekl). Dvojice režisérů Nataša Merkulová a Alexej Čupov se v něm vrátila do roku 1938 a na postavě jednoho z členů tajné policie, který má být zlikvidován v rámci probíhající stranické čistky, zkoumá otázku viny a jejího odčinění. Titulní kapitán se vydává na cestu po pozůstalých svých obětí, aby od nich získal alespoň jedno odpuštění, a film zdařile přiměje diváka, aby přemýšlel o tom, jaký konec je morálně správný a jaký si vlastně přeje. Dynamicky natočený snímek s živelným výkonem Jurije Borisova v hlavní roli (herce známého i z canneského úspěchu Kupé č. 6) ovšem dost odhaluje svou strukturu přesně vypočítanou k tomu, aby udělila poučnou lekci. Tím se oslabuje jeho působivost jako napínavého, rusky epického dramatu velkých emocí.
Kapitán Volkonogov využíval i stylistické prvky postmoderního thrilleru a v benátské soutěži nebyl jediný, kdo se vydával blíž žánru a mainstreamovému diváckému vkusu. Třetí film íránsko-americké autorky Any Lily Amirpourové Mona Lisa and the Blood Moon (Mona Lisa a krvavý měsíc) je fantasy o dívce s nadpřirozenými schopnostmi sugesce, která po úniku z blázince nedaleko New Orleans poznává ty nejhorší i ty nejlepší lidské vlastnosti. Pobaví víc než režisérčiny předchozí snímky Sama nocí tmou (A Girl Walks Home Alone at Night, 2014) a The Bad Batch (2016), i díky zpracování by se však hodil spíš mezi tzv. půlnoční filmy. Ještě víc mimo v soutěži působila italská variace na Avengers Freaks Out, bombastická a povrchní akční fantasty o cirkusových „zrůdách“, které si uvědomují vlastní cenu a výjimečnost během krvavého boje o život v Itálii okupované nacisty, zastupované jinou zrůdou v podání Franze Rogowského.
Italských filmů bylo do hlavní sekce letos přijato víc než obvykle, kromě Freaks Out se tu ukázal i životopis polozapomenutého divadelního principála ze začátku 20. století Eduarda Scarpetty Qui rido io (Kde se směju já), chronologicky sledující výsek z jeho života obsahující soudní spor o autorská práva a o povahu frašky. Premiéru na Lidu měla i novinka bratrů D’Innocenzových, kteří po podmanivých Zlovolných historkách z předměstí (Favolacce, 2020) oceněných za scénář na 70. Berlinale zklamali filmem, jehož scénář naopak smysl skoro nedával. America Latina se noří do narušené psyché úspěšného zubaře, který jednou ve sklepě svého domu najde svázanou dívku. Režiséři opět umí zaujmout svými obrazy, jejich absurdní horor ale zůstává směšně prázdný a patetický. Dva z pětice italských kandidátů u poroty vedené jihokorejským oscarovým vítězem Bongem Joon-hoem bodovali. Nejartovější film ze soutěže Il Buco o výpravě do hlubin neprozkoumané kalábrijské jeskyně v 60. letech získal Zvláštní cenu poroty. A osobní vzpomínka Paola Sorrentina na své dospívání, dobu, kdy přišel o rodiče a kdy miloval Diega Maradonu, Boží ruka (È stata la mano di Dio) získala Velkou cenu poroty. K radosti Netflixu, kde se snímek objeví v prosinci.
Povolení netflixovských produkcí v soutěži, které stále nedovoluje Cannes, umožnilo Benátkám „ulovit“ do programu novinku Jane Campionové, kterou do letoška jediná ženská vítězka Zlaté palmy natočila po dvanáctileté filmové pauze (v níž se věnovala seriálu Na jezeře). I její Sílu psa (The Power of the Dog) uvidíme na Netflixu v prosinci, kdy možná výkon Benedicta Cumberbatche bude vzbuzovat oscarová očekávání. Charismatický britský herec si tu zahrál amerického rančera, který se nechce smířit s manželstvím svého bratra. Jeho až okatý machismus má ovšem různé skryté stránky, stejně jako je má zdánlivá slabost jeho nevlastního synovce. Svým přesunem pozornosti mezi různé postavy a nevyrovnaným tempem film prozrazuje, že vychází z knihy. Jako variace na western zkoumá tradiční témata z nezvyklého pohledu, který odhaluje nečekaná tajemství a psychologické vrstvy hlavních charakterů. Porota Campionové udělila cenu za režii.
Cenu za scénář dostala další anglicky mluvená adaptace, která patří Netflixu. Italské knihy Eleny Ferranteové Temná dcera (The Lost Daughter) se chopila americká herečka Maggie Gyllenhaalová. Do své režijní prvotiny získala řadu známých kolegů v čele s Olivií Colmanovou. Příběh učitelky, kterou na dovolené přepadají vzpomínky na dávné rodinné trauma, ovšem Gyllenhaalová dramatizuje tak přehnaně, že nakonec vyznívá banálně, a postavy vykresluje tak zkratkovitě, že o ně divák ztrácí zájem. Lekci, jak adaptovat knihu, v Benátkách udělil Xavier Giannoli ve své dokonale uspokojivé verzi Balzacových Ztracených iluzí (Illusions perdues). Rozsáhlý román dokázal zkondenzovat do filmového tvaru, aby nepůsobil uspěchaně nebo nesrozumitelně, klasický příběh o vzestupu a pádu zkorumpovaného idealisty z první poloviny 19. století oživil o zřetelné současné souvislosti (nejen ohledně výroby fake news), k satiře přidal i dost citu. Jeho klasické vyprávění má šmrnc a vybízí k přečtení Balzacova díla.
Z Francie v Benátkách soutěžily tři filmy, dvojnásobné zastoupení mělo Mexiko. Michel Franco po loňské výhře Velké ceny poroty za Nový řád (Nuevo orden, 2020) představil Sundown (Západ slunce), příběh muže, jenž mění svůj život, a jeho kamarád Lorenzo Vigas drama La Caja (Krabice), v němž sleduje kluka poznávajícího svého odcizeného otce. Vigas Zlatého lva vyhrál v roce 2015 se svým celovečerním debutem Zdaleka (Desde allá), které natočil v rodné Venezuele. V Mexiku dlouhodobě žije a jeho novinka připomíná řadu jiných dramat z nebezpečných mexických hranic, které se hrají na světových festivalech. Film soucítí s hlavním hrdinou, jeho kruté vystřízlivění z představ o rodině přesto nepřekvapí, spíš mírně unaví přehlídkou řady tragédií, v nichž se zmítá mexická společnost. Podobně zasloužilý americký scenárista a režisér Paul Schrader v novince The Card Counter (Počitadlo karet) představil jen další variace na totéž, existenciální drama osamělého muže, jenž násilím řeší neřešitelná zla společnosti.
Z Jižní Ameriky pochází také Pablo Larraín, který od úspěchu snímků No (2012) a Klub (El Club, 2015) točí filmy i mimo Chile. Také jeho druhý anglicky mluvený film je portrétem ikonické ženy během jednoho krátkého, zato přelomového úseku jejího života. Po Jackie (2016) totiž přišla Spencer, jiný pohled na princeznu Dianu jako na ženu, jejíž zoufalství, nespokojenost a nejistota dosahuje bodu vrcholu, jenž se pro ni stává i bodem obratu. Štáb filmu je plný prověřených jmen – za kamerou stála Claire Mathonová, hudbu složil Jonny Greenwood, kostýmy navrhla Jacqueline Durranová, scénář napsal Steven Knight. Talent tvůrčího týmu je vidět. Jen Dianiny představy o Anně Boleynové a několik křiklavých symbolů (jako perlový náhrdelník) vystupují z křehce lyrického tónu studie ženy hledající svou identitu mezi svírajícími pravidly. Tato převrácená pohádka o princezně, která se chtěla stát obyčejnou dívkou, se nesnižuje k rozdělování rolí na hodné a zlé. Kristen Stewartová se v hlavní roli neuchýlila jako Natalie Portmanová v Jackie k chladně dokonalé nápodobě, ale vtiskuje Dianě svou nervózní křehkost. I její výkon by se mohl připomínat během oscarové sezóny, aby tak Benátky potvrdily svůj status startovací rampy oscarových kandidátů, který jim v posledních letech pomáhá s účastí slavných jmen.
Přestože letošní benátský ročník nabídl lepší filmy než ten loňský covidový a soutěž měla celkově slušnou úroveň, oproti červencovým Cannes působil program přece jen méně nabitě. Shodou okolností však i tady vyhrál film francouzské režisérky – ačkoliv drama L’Événement (Událost) je dost jiné než canneský divoký Titan (Titane, 2021). Jako několik jiných benátských filmů, také L’Événement vychází z knihy a zároveň ze skutečnosti. I autorka románu Annie Ernauxová totiž v 60. letech nechtěně otěhotněla a hledala způsob, jak se dostat k potratu v zemi, kde byl tento zákrok nelegální a hrozilo za něj vězení. Režisérka Audrey Diwanová tu s empatií, bez soudu a velkých proklamací sleduje hlavní hrdinku (podmanivá Anamaria Vartolomeiová), které se pod stresem z těhotenství hroutí její život nadějné studentky literatury. Film postupně hromadí zoufalství dívky snažící se zbavit plodu až k závěru, který vyvolává fyzickou reakci. Na první pohled snímek působí jako klasicky natočené drama o starém problému. Dění kolem zákazu potratů v Texasu a situace v jiných zemích světa nicméně filmu dodává aktuálnost a rozhodnutí režisérky držet se velmi blízko hrdinky a soustředit se i na její fyzické prožitky má svůj účinek. L’Événement je film, který se nedá rychle setřást, a jeho vítězství je od poroty složené ze tří mužů a čtyř žen gestem politickým i uměleckým. Jury zvolila totiž asi to nejsilnější z benátských soutěžních děl, do kterého se i přes jeho retro zasazení otiskuje dění současného světa a jenž chce samo zanechat stopu ve svých divácích. U nás snímek uvidíme pravděpodobně na příštím Be2Can.
