Loňský rok se na festivalovém okruhu odehrál průlom japonského tvůrce Rjúsuke Hamagučiho mezi světovou elitu. Nejdřív za svůj film Kolo štěstí a fantazie (Guzen to sozo ) získal Velkou cenu poroty na Berlinale a v Cannes následně jeho snímek Drive My Car (Doraibu mai kâ) obdržel cenu za scénář. Dalšími vavříny a úspěšnou distribucí ve Spojených státech si Drive My Car připravil půdu ke čtyřem oscarovým nominacím a nyní se po premiéře na karlovarském filmovém festivalu dostává také do české kinodistribuce. Ohlas Hamagučiho filmů chci na následujících řádcích přičíst kontinuálnímu rozvíjení metody a autorské vize filmu jako kreativního prostředku, který je bezmála terapeutickým způsobem schopen zrcadlit mezilidské porozumění. A zároveň je Hamagučiho úspěch dán tím, že vychází vstříc jisté potřebě naděje, kterou současní diváci (patrně nejen) v západním světě v době politických, pandemických a jiných krizí mají. Jeho filmy totiž zobrazují postavy a světy po otřesech, ze kterých je těžké se vzpamatovat.
Země se otřásla
Rjúsuke Hamaguči a Ko Sakai spolu v letech 2011–2013 jako režijní dvojice natočili dokumentární Trilogii Tohoku, nazvanou podle oblasti na ostrově Honšú, kde se odehrálo nejsilnější zemětřesení v dějinách Japonska. Ve filmech Nami no oto (Zvuk vln, 2012), Storytellers (Vypravěči, 2013) a Nami no koe (Hlasy z vln, 2013; tento film má dva díly, celková stopáž trilogie je 474 minut) jsou zachyceny rozhovory s lidmi, kteří přežili zemětřesení, jejich vzpomínky, zážitky, traumata a myšlenky. Stejná událost rezonuje také Hamagučiho hraným filmem Happî awâ (Happy Hour, 2015), který byl oceněn na festivalu v Locarnu za herecké výkony a znamenal první režisérův mezinárodní úspěch. Snímek se sice odehrává v přístavní metropoli Kóbe, ale Rjúsuke Hamaguči v něm na ploše více než pěti hodin vypráví o čtveřici žen, dlouholetých kamarádek, které se potýkají se ztrátou perspektivy ve svých vztazích s muži. Hledají, jak redefinovat své přátelství, čelit vyčerpaným vztahům s partnery, rozvodům nebo hořkosti. Jednou z klíčových událostí v průběhu jejich zlomového konce léta je setkání s konceptuálním umělcem Ukaiem. Ten proslul instalacemi, v nichž trosky v Tohoku narovnával do poloh, kde balancovaly v rovnováze. Hamaguči snímek natočil podle scénáře, jenž vzešel z tvůrčí skupiny „Hatano Koubou“ a vypráví o tom, jak se hlavní hrdinky potýkají se svými životními problémy a úsilím najít ztracenou rovnováhu. Svět, který se otřásl, je paralelou otřesů v životech rázné zdravotní sestry Akari, nesmělé a posmutnělé Sakurako, rozvádějící se Jun a uzavřené Fumi.
Snímkem Asako I a II režisér v roce 2018 vstoupil do programu prestižní canneské hlavní soutěže. Adaptace literární předlohy o ženě, jejíž muž zmizí, a ona po mnoha letech potkává někoho fyzicky identického, nakonec zůstal trochu ve stínu jiných dálněvýchodních autorských osobností, jakými jsou krajan Hirokazu Koreeda (Po bouři [Umi jori mo mada fukaku, 2016]) či Korejec Hong Sang-soo (Teď správně, potom špatně [Ji-geum-eun-mat-go-geu-ddae-neun-teul-li-da, 2015]), a jejich poetik.
V Kole štěstí a fantazie vycházíHamaguči z vlastního individuálního scénáře, tří povídek o třech mimořádných setkáních. Hlavními hrdinkami jsou ženy. Dívka v první povídce se z rozhovoru se svou kamarádkou dozví, že se přítelkyně zamilovala do jejího expřítele, s nímž stále může emočně manipulovat. Mladá žena v druhé povídce chce na radu svého milence svést univerzitního profesora, celou záležitost natočit a profesora tak zostudit. Dvě ženy ve třetí kapitole se minou na eskalátorech a mylně se považují za své někdejší spolužačky ze školy. Jejich příběh se odehrává ve světě vzpamatovávajícím se z „pandemie“ blíže nespecifikovaného počítačového viru. Všechno, co si postavy naplánují, nakonec proběhne úplně jinak, než předpokládaly. Jednoduše, civilně působící, ale scenáristicky velmi důmyslné Kolo štěstí a fantazie vypovídá o bolesti zůstávající po promarněných příležitostech a starých křivdách, ale vyznívá pozitivně až hojivě.
Z Tokia do Hirošimy
Drive My Car na jmenované příklady z Hamagučiho filmografie plynule navazuje. Jde o adaptaci povídky Haruki Murakamiho, publikované v souboru Muži, kteří nemají ženy. Necelých čtyřicet stran ovšem Hamaguči rozvinul, významně rozpracoval některé motivy, které jeho režii pojí s murakamiovskou poetikou, a posílil tematickou linii umělecké tvorby nebo význam jazyka pro film. Výsledné dílo tak má necelé tři hodiny, obsahuje v sobě propojený text Antona Pavloviče Čechova, Haruki Murakamiho i Rjúsuke Hamagučiho.
Hlavního hrdinu Júsuke Kafukua (oblíbený Murakamiho odkaz k Franzi Kafkovi) zaskočí několik životních událostí. Nejprve odhalí nevěru své ženy, která jinak nejeví žádné známky nespokojenosti z jejich vztahu, naopak. Manželé překonali smrt své dcery a fungují jako pár na fyzické, partnerské i pracovní rovině. Júsuke (Hidetoši Nišijima) je herec a divadelní režisér, specializovaný na specifická vícejazyčná představení, jeho žena Oto pracuje jako televizní scenáristka. Během společného sexu Oto často fantazíruje o příbězích, kterým později dává podobu scénářů. Důležitým motivem v nich je míjení a (tajné) milování někoho nepřítomného. Júsuke se tím, že o nevěře ví, sice trápí, ale nikdy se nikomu nesvěří. Oto ale náhle zemře na krvácení do mozku. Júsuke zůstává opuštěný, s otázkou po povaze vztahu, ve kterém žil. Po dvou letech dostává nabídku realizovat velkou divadelní produkci v Hirošimě. Vydává se tam ve svém milovaném červeném saabu. Řídit auto, poslouchat kazetovou nahrávku Čechovova Strýčka Váni, kterou mu kdysi nahrála jeho žena, a odpovídat jí svými replikami mu působí posmutnělé potěšení.
Teprve v tomto momentě, po čtyřiceti minutách filmu, mimochodem přicházejí na řadu úvodní titulky. Expozice, poskytující vhled do předcházejícího života hlavní postavy (v Murakamiho povídce jde o obsáhlý flashback ve druhé polovině textu), ospravedlňuje svou délku budováním očekávání kolem některých lehce bizarních okolností a neprůhlednosti zasmušilého hlavního hrdiny. Díky svému rozsahu a důrazu na obsáhlé sekvence některých událostí také nepůsobí navzdory mnoha emočním událostem (setkání v nemocnici, pohřeb, nevěra, cestování atd.) jako telenovela. Podezření z laciných zvratů se vkrádalo například do podstatně strnulejšího výpravného historického filmu Kjóši Kurosawy Špiónova žena (Supai no tsuma, 2020), na kterém Hamaguči jako scenárista spolupracoval.
Záhady, (melo)dramata a nepoznatelnost
Ke Kafukuově překvapení má hirošimské divadlo podmínku, že rezidenční tvůrci nesmějí sami řídit. Na herce čeká mladá řidička Misaki Watari (Tóko Miuraová), která má na čtvrt roku převzít klíčky od jeho auta. Hlavní hrdina to jen velmi nerad akceptuje a pustí se do příprav multilingvního Strýčka Váni. Kafuku se brání tomu, aby byl sám titulní postavou, a obsadí vznětlivého japonského herce, který byl patrně milencem jeho ženy. „Trp, strýčku Váňo, trp. Snášej to,“ slyší dále během konkurzu repliky pronášené nikoli slovy, ale tělesně – korejským znakovým jazykem. Scénář ve druhé třetině mistrovsky pracuje s dialogy z Čechovovy hry, vybranými tak, aby omezily statkářské a jiné ruské reálie a soustředily se na emotivní momenty. Rezonují s pnutím postav během zkoušek, které Kafuku (v návaznosti na Hamagučiho metody) vyžaduje na čtených zkouškách opakovat stále dokola – zcela bez emocí. Zároveň ale postupně rozpoznává tragédie lidí kolem sebe. Potrat, domácí násilí ve vztahu se schizofrenní matkou nebo nezvladatelná emotivní nátura sahající až k vraždě vyplouvají na povrch jednak díky síle spojení s Čechovovým textem, díky setkávání. Bolest byla v každém domě.
Po práci usedá Kafuku do auta a pomalu buduje vztah s málomluvnou řidičkou. Ta odpovídá na jeho uzavřenost svou uzavřeností. Sedí u volantu, Júsuke Kafuku na zadním sedadle, oba v malém prostoru třídveřového auta, které představuje Kafukuův osobní prostor. Jsou oddělení, osamělí a zatížení minulostí, ale pomalu směřují k vyslovení svého traumatu a ke katarzi. Tou je ve shodě s Čechovovým Strýčkem Váňou promluva Soni o tom, že je třeba žít, trpělivě snášet, co osud přichystá, tiše zemřít a za životem se pak s radostí ohlédnout. Jde o jedinou repliku, kde je výslovně přítomen Bůh, Hamagučiho filmu lze jinak rozumět zcela bez spirituálních autorit tradičních církví.
Hamaguči pracuje s melodramatickými tóny, zlomenými charaktery postav a touhou vycházející z rozpadlých vztahů. Nitra postav odhaluje skrze dialogy, které vykazují jistou návaznost nejen na čechovovskou, ale také rohmerovskou tradici a jsou konverzační podstatou jeho děl. V Drive My Car tato stránka dosahuje vrcholu jako svébytné, reflektované téma. Konverzace s někým nepřítomným a mrtvým nebo konverzace s někým, kdo nepoužívá mou „sadu jazykových prostředků“ – ať už jde o cizince, nebo neslyšícího –, se stává zásadní novou vrstvou celku filmu. Drive My Car se vyjadřuje ve prospěch naslouchání a porozumění na základě osobní historie emocí. Navzdory faktu, že druzí nám zůstávají ve své komplexnosti nepoznatelní. Už postavy předcházejících filmů v čele s Happî awâ si mimochodem kladly otázku, zda něco blízkým lidem neříkat neznamená lhát nebo zda se lze se nesdílením některých informací z kruhu důvěry odcizovat.
Hamaguči má v oblibě záhadné momenty, jimiž jsou například v Kole štěstí a fantazie virus, který změnil svět, v Happî awâ zmizelá žena a umělecko-psychoterapeutický workshop Ukaie, utíkajícího z formulky umělce. V Drive My Car je Kafukuovi záhadou jeho milovaná žena, jisté znaky enigmatičnosti v sobě nesou jeho inscenace založené na společné interpretaci bez vzájemného porozumění, resp. bez porozumění na běžné verbální úrovni. Záhadou je po značnou dobu i Misaki, se kterou se hlavní hrdina ocitne vynuceně ve sdíleném intimním prostoru a se kterou zakrátko sdílí naladění v mnoha věcech, od řízení až po nenaplněné úsilí o vyrovnání se s traumatickou ztrátou. Důležitým motivem je také přelomová změna prostoru. Jako příležitost pro restart funguje stěhování z Ósaky do Tokia v Asako I a II nebo v Drive My Car mimo jiné cesta z Tokia do Hirošimy, tedy do města, které se v dějinách naší civilizace tragicky a traumaticky otřáslo jako snad žádné jiné.
Postupné budování sympatií s postavami není samo o sobě důvodem k dlouhé stopáži Hamagučiho snímků, ale hraje roli v intenzitě prožitku ve smyslu společně stráveného času v lineárně vyprávěných filmech. V rozhovoru pro časopis Time se režisér zmínil o „domino efektu interakcí“, což je pro jeho přístup skutečně signifikantní. Drive My Car je scenáristicky oslňující a emočně silnou podívanou na téma překročení bolesti a faktu nepoznatelnosti druhých lidí. Ve šťastných – často zprvu nahodile se vyskytujících – momentech života dokážeme negativní emoci překročit směrem ke vzájemnému porozumění a k přijetí této nepoznatelnosti. Málokdo si v současném světě může stěžovat na nedostatek otřesů svých existenčních jistot i globálního dění, do kterého mimochodem snímek konkrétněji zasazuje závěrečná sekvence s respirátorem. A proto Hamagučiho filmy o možnostech vzájemnosti v těchto dnech maximálně rezonují.
Drive My Car
(Doraibu mai kâ, Japonsko 2021)
Režie: Rjúsuke Hamaguči
Scénář: Rjúsuke Hamaguči, Takamasa Óe
Kamera: Hidetoši Šinomija
Hudba: Eiko Išibašiová
Hrají: Hidetoši Nišidžima, Tóko Miuraová, Masaki Okada, Reika Kirišimaová, Perry Dizon a další
Délka: 179 min.
Distribuce: Aerofilms
Premiéra: 24. 3. 2021
