Pan Nikdo proti Putinovi je silná a osobně laděná výpověď o ruské invazi na Ukrajinu. Krátce po únoru 2022 státní propaganda zintenzivnila kontrolu vzdělávacího systému. Pavel „Paša“ Talankin, školní kameraman bez jakýchkoli heroických ambicí, začal natáčet vše, co se kolem něj odehrávalo. Jeho syrové a citlivé záznamy zachycují postupnou indoktrinaci dětí, jejich podlehnutí represivní ideologii i atmosféru strachu, která prorůstá školním prostředím.
Pavel Talankin, všemi přezdívaný Paša, žije v Karabaši, nejšpinavějším městě na světě. Přesto místní šeď, industriální komíny a socialistické budovy miluje. Ze všeho nejvíce však na tomto místě obdivuje zvědavost a nadšení studentů karabašské základní školy, na které již několikátým rokem působí. Mezi žáky byl vždy velmi oblíbený, poskytoval bezpečné útočiště pankáčům, podivínům a všem, co měli touhu otevřeně mluvit o svobodě. Začátek „speciální vojenské operace“ však náhle změnil atmosféru, prohloubil strach a zpřísnil dosavadní edukační systém.
Nová vlna indoktrinace žáků všech věkových kategorií přivedla Pašu k nápadu tamní dění potají dokumentovat. Natáčel zhruba dva roky a zachytil vše – od ranních nástupů či třídních besídek až po celoškolní akce, které se čím dál víc soustředily na vojensko-vlasteneckou výchovu. Jednoho dne narazil na webu na dokumentární výzvu amerického filmového režiséra Davida Borensteina, jež vybízela ruské obyvatelstvo ke sdílení vlastních zkušeností z probíhající okupace.
Pašovy nahrávky zaznamenávají běžné vyučovací hodiny, které jsou zahajovány vládou stanoveným proslovem propagujícím vlasteneckou hrdost a domnělou hrozbu nepřátel, jimž Rusko dlouhodobě čelí. Důvěra žáků a pedagogů v sílící ideologii je děsivým svědectvím o slepé víře ve vládnoucí autoritářství. Přes prohlubující se osobní odpor vůči změnám probíhajícím na karabašské škole byl Paša schopen propagandistickým praktikám čelit bez otevřených výstupů či odmítavých komentářů. Zdokumentoval skutečnost takovou, jaká je.
Civilnost snímku je podtržena zachycením momentů všednosti zcela oproštěných od vypjaté politiky. Paša zaznamenává své bezcílné procházky po rodném městě, veselení se s přáteli či prostý školní oběd. Rutinní aktivity ve snímku umocňují dojem překvapení, že někdo tak „obyčejný“ jako školní kameraman má odvahu odolávat represivnímu režimu. Blízcí, kteří ho kdysi pro tyto kvality obdivovali, se od něj postupně distancují a podléhají slepé glorifikaci vojenského hrdinství.
V důsledku nedobrovolné izolace využíval Paša natočený materiál jako nástroj k vypořádání se s vlastní úzkostí. V dokumentu odhaluje obavy z narůstající represe, pocity osamělosti a prohlubující se strach z nebezpečí, kterému čelí. I v takto intimních momentech kamera snímá okolí, jen na pozadí zní Pašův zastřený hlas, jeho tvář však zůstává za kamerou. V ojedinělých případech muž namíří kameru proti zrcadlu, aby svou tvář ukázal.
O připravovaném protirežimním projektu a strachu z perzekuce se nesvěřil ani své matce, která je jednou z obětí propagandy a obhájkyní režimu. Nejenže by synovo podvracení vládních praktik nepodporovala, ale i pouhé vědomí o existenci materiálu by ohrozilo její bezpečí. Ostatně od začátku ruské invaze bylo zatčeno nebo úředně stíháno na dvacet tisíc lidí – někteří jen za to, že na protivládní demonstraci zvedli prázdnou bílou ceduli.
Poslední sekvence dokumentují již samotnou přípravu na blížící se exil. Aby Paša zajistil bezpečí sobě i svým blízkým, musí se zbavit všech stop po svém protivládním natáčení. Na cestě z Karabaše mu pomáhal dánsko-český filmařský tým, s nímž svůj nápad realizoval. V současné době pobývá v Česku, kde získal politický azyl.
David Borenstein, autor inspirační výzvy a posléze i spolurežisér snímku, si byl vědom perspektivního materiálu, který měl díky Pašovi k dispozici. Po dlouhém a vyčerpávajícím hledání vhodných editorů získal dokument podporu BBC, která zároveň tvůrčímu týmu nabídla své zkušenosti s natáčením v represivních režimech. Vlivem produkčních zásahů ze strany britské stanice byl snímek osekán o řadu scén, ve kterých Paša otevřeně kritizoval ruský režim.
Na snímku se z velké části podílela i česká produkční společnost Pink v čele s producentem Radovanem Síbrtem. Ve snímku zaznívá řada sovětských budovatelských písní v podání dětského pěveckého sboru Českého rozhlasu. Na původní ruské nahrávky by autoři stěží získali autorskou licenci. Budovatelské písně v dětském podání ilustrují ideologii jako jednu ze základních zbraní současného Ruska – cílenou indoktrinaci těch nejmladších, jejichž názory a osobnosti se teprve utvářejí.
Světovou premiéru měl snímek na festivalu Sundance. V rámci soutěžní sekce World Cinema Documentary si odnesl Zvláštní cenu poroty. V České republice byl poprvé veřejně promítán v rámci Mezinárodního filmového festivalu Jeden Svět 2025. Součástí vybraných projekcí byla také debata, v níž režisérský tým Pavel „Paša“ Talankin a David Borenstein společně s producentem snímku Radovanem Síbrtem a televizní producentou BBC Storyville Lucií Kon vystoupili a otevřeně popsali náročný proces natáčení, Pašovu integraci do české společnosti a neustupující strach o blízké v Karabaši.
Snímek se nepřekvapivě nedostal do ruské distribuce, pronikl ale na pirátské servery a k překvapení režisérů se setkal s velmi vřelým přijetím ze strany tamního obyvatelstva. Tvůrčí tým obdržel zpětné vazby vyzdvihující Pašovu odvahu a kritizující Putinovu autoritářskou vládu. Podle Pašových slov Rusko podobné snímky potřebuje, ale zároveň si je vědom rizika, které diváci podstupují pouhým jejich zhlédnutím.
Podobně jako Pan Nikdo proti Putinovi režim ostře kritizuje také politický dokument Navalnyj Daniela Rohera. Tři roky starý snímek je portrétem opozičního aktivisty, jehož profesní kroky odhalily jedny z nejvyšších vládních korupcí. Navalného kritika ruského establishmentu a státních podvodů vedla k k jeho perzekuci, otrávení a uvěznění. V tomto kontextu stojí za zmínku také dokument Svědkové Putinovi (Svideteli Putina, 2018), jenž mapuje nástup jednoho z nejmocnějších politiků současnosti. Vitalij Manskij, ukrajinský režisér a bývalý prezidentský kameraman, se ohlíží do roku 1999, kdy zvolený Boris Jelcin náhle abdikoval a prezidentský úřad přenechal právě Putinovi. Dokument syrově popisuje manipulativní praktiky novodobého diktátora a zasazuje je do kontextu současného Ruska.
Pan Nikdo proti Putinovi je důležitým svědectvím o indoktrinaci, kterou ruský režim páchá na svém obyvatelstvu. Prostřednictvím propagandy své občany manipuluje a izoluje od okolního světa. Pavel „Paša“ Talankin podává výpověď o obětech, které slepě podlehly režimní propagandě a zasvětily své životy glorifikaci ruského národa. Záznam indoktrinace (nejen) žáků základních škol zachycuje frustrující boj za svobodu projevu a lidskou důstojnost. Dokument je osobní poctou všem „obyčejným“ ruským hrdinům, již se rozhodli vzdorovat prohlubující se represi.
Pan Nikdo proti Putinovi
(Dánsko – Česká republika 2025)
Režie: David Borenstein, Pavel Talankin
Scénář: David Borenstein
Kamera: Pavel Talankin
Hudba: Michal Rataj, Jonas Struck
Délka: 90 min.
Distribuce: Aerofilms
Premiéra: 6. 11. 2025
