Uprostřed rozlehlé písečné pouště a mohutných marockých hor se odehrává rave party. Zde se ocitá také Luis se svým malým synem a psem. Hledají Mar, svou dceru a sestru, která před několika měsíci zmizela na jiné party. Proplétají se davem raverů, jejichž těla se hypnoticky poddávají pohlcující taneční hudbě. Pátrání však nemá úspěch. Nakonec se přidají k pěti ostříleným raverům, kteří míří na pouštní party do Mauritánie, kde by mohla být také Mar. Cesta za ztracenou dívkou se proměňuje v meditativní putování napříč světem, který se rozpadá. Film Sirat francouzsko-španělského režiséra Olivera Laxeho je vtahující existenciální road movie, v níž režisér vytváří alegorické podobenství světa uprostřed kolapsu.
Poslední roky, poznamenané ztrátou jistot, globálními krizemi, ozbrojenými konflikty a zrychlující se klimatickou krizí, přibližují zdánlivě vzdálené téma zániku. Zánikem jsme však neustále obklopeni, nelze mu uniknout. Oliver Laxe toto často nevyřčené téma zviditelňuje napříč všemi svými dosavadními snímky. V religiózním westernu Mimózy sledujeme nesourodou skupinu poutníků, kteří převážejí tělo zemřelého přes marocké hory do jeho rodného kraje. Otázku kulturního vyhynutí pak Laxe otevírá ve filmu Až přijde oheň. Jeho nejnovější Sirat, oceněný v Cannes, je silně smyslová úvaha o zármutku, kolektivním truchlení a možnostech existence ve světě, jenž směřuje ke svému konci. Laxe zkoumá, jak se v takových podmínkách může zrodit nová forma bytí založená na vzájemnosti bez hierarchií, síle komunity a sdíleném prožitku.
Apokalypsa v rytmu techna
Oliver Laxe v Siratu vykresluje realitu postav, které se vyrovnávají s různými typy ztrát, ať už na mezilidské, anebo společenské úrovni. Ostatně, party v poušti probíhá na pozadí blíže nespecifikované katastrofy, jakéhosi všudypřítomného vojenského konfliktu. Laxe tak prozkoumává, jak lidé prožívají rozkoš, ale také jak trpí. Postavy putují rozlehlou a současně izolovanou krajinou, která působí nadpozemsky a nadčasově. Rozpouští hranice dosud poznaného a je prostorem transformace. Postavy se v tomto prostředí pohybují na hranici mezi životem a smrtí. Ostatně, jak je uvedeno v počátečních titulcích, jedna z významových vrstev filmu rozvíjí islámskou metaforu. Podle ní je Sirat nebezpečným mostem mezi nebem a peklem, po němž kráčejí duše v den Posledního soudu.
Tento tradiční výjev je ve filmu oživen obrazy nákladních aut balancujících na hraně zkázy a v nečekaných scénách násilí. Most Sirat mohou ovšem překonat pouze ti, kteří ve svém jednání dokázali rozpoznat správný směr. V tomto ohledu si Laxe až sadisticky hraje s diváckým očekáváním. Vrcholem je pak hypnotická a šokující scéna, v níž postavy kráčejí nebezpečnou krajinou, přičemž jsou vedeny pouze slepou vírou. Tanec je v tomto kontextu procesem spirituální transformace, v níž se rytmus těla stává projevem duchovní oddanosti.
Vidět víc, slyšet víc, cítit víc
Zásadní vrstvou snímku je tedy tělesnost. Sledujeme rozmanité typy těl, včetně těch s handicapem. Ta jsou integrována do celkového proudu dění, aniž by byla redukována na problém či objekt soucitu. Jejich pohyb je plnohodnotnou součástí rytmu party. Kamera Maura Herceho prožívá prostor spolu s postavami a jejich pohyby. Při tanečních scénách se kamera doslova proplétá mezi ravery, což tvoří silně senzorický prožitek také pro diváctvo. Samotný rave je pak prostředek, jímž se těla rozpouštějí v prostoru a propojují mezi sebou. Představuje možnost vzdát se kontroly a překročit hranice individuální identity. Sledujeme obrazy kolektivního těla, jehož rytmus sjednocuje jednotlivce v celistvý organismus. Těla tak ztrácí svou hierarchii. Význam ravu má ve fikčním světě Siratu spirituální dimenzi. Tělesnost v žádném ohledu není limitem, je především médiem mezi duší, krajinou a technologií.
Nejvíce je tato vztahovost patrná ve zvukové složce snímku. Těla se pohupují do rytmických úderů hypnotické hudby francouzského umělce Kangdinga Raye. V jednotlivých tónech se střetávají pulzující a tísnivé polohy. Také euforické obrazy tančících těl střídají pohledy na zlověstně se tyčící skaliska či pusté plochy písku. Krajina tak není pouhou kulisou či obětí exotizujícího pohledu. Je aktivním spoluaktérem, jenž se neustále proměňuje. Syntéza mezi těmito rovinami vzniká zvukovým designem Laiy Casanovy. Ten proměňuje okolní zvuky pouště ve svébytnou součást soundtracku. Tímto spojením vzniká provázaná techno-organická síť vazeb. Uprostřed rituálu a chaosu, extáze a strachu se v rytmu elektronického techna rodí možnost nového typu propojení a spoluprožívání.
Sirat zrcadlí dobu, v níž se apokalypsa proměnila z proroctví v každodenní přítomnost. Snímek však není pouze kontemplací o světě v rozkladu, je především pátráním po možnostech přežití. Rozpad reality totiž vytváří příležitost k objevování nových forem existence, umožňuje vytvořit nový celek. Oliver Laxe ve své pouštní odysee zdůrazňuje důležitost komunity a sounáležitosti. Když se hranice mezi tělem a duší, mezi člověkem a krajinou, mezi přírodou a technologií rozplynou, vzniká nový způsob bytí. Takový, který není založen na oddělování, ale na rezonanci.
Sirat
(Španělsko – Francie 2025)
Režie: Oliver Laxe
Scénář: Oliver Laxe, Santiago Fillol
Kamera: Mauro Herce
Hudba: Kangding Ray
Hrají: Sergi López, Bruno Núñez, Stefania Gadda, Jade Oukid, Richard Bellamy, Tonin Janvier a další
Délka: 114 min.
Distribuce: Aerofilms
Premiéra: 25. 9. 2025
