41. WFF 2025
Varšavský filmový festival (10. – 19. 10. 2025) se v letošním roce 2025 odehrával ve znamení inovací v kombinaci s udržením tradice. Jak uvedl nový umělecký ředitel festivalu Bartek Pulcyn, jeho cílem je vrhat světlo na to cenné v kinematografii. Na uplynulém 41. ročníku festivalu ve Varšavě se mu podařilo festivalovými filmy vrhat světlo na aktuální problémy dnešní doby. Jednu z hlavních cen získal také slovenský herec Milan Ondrík za svůj emotivní výkon v hlavní roli ve slovensko-česko-polském koprodukčním filmu Otec režisérky Terezy Nvotové.
Prvek digitální doby zasadil Bartek Pulcyn už do inovovaného loga festivalu. Číslovku 41 v něm nechal psát s tečkou mezi číslicemi, tedy 4.1. Nepůsobilo to ve spojení s modernizovaným festivalovým kaštanovým listem nepatřičně, naopak to naznačovalo nové cesty tradičního festivalu. Pulzyn nastoupil po více jak třicetiletém šéfování Stefana Laudyny, který festival proměnil v devadesátých letech z Varšavského filmového týdne na respektovanou akci mezinárodního rozměru. Po Laudynově odchodu do důchodu se loni na rok ujal funkce uměleckého ředitele Gustav Kolanowski. Od letošního roku nový umělecký ředitel Bartek Pulcyn má nakročeno k úspěšnému prohlubování i transformaci tradiční filmové značky v polském hlavním městě.
Hlavní cena pro mysl vzhůru nohama
Vedle oceněného filmu Otec, který se promítal v hlavní soutěži, nabídl varšavský festival i další české snímky. V sekci prvních a druhých filmů soutěžily Karavan od Zuzany Kirchnerové a Sbormistr Ondřeje Provazníka, v programu se ukázal také Výjimečný stav Jana Hřebejka. V hlavní porotě zasedl český režisér a producent Václav Marhoul, v porotě dokumentů režisér David Čálek. Česká republika coby minoritní koproducent figurovala i v dalších festivalových filmech, jimiž byly primárně islandská Anorgasmia, primárně polský Bratr (Brat) nebo litevsko-lotyšská Snídaně během hladovky (Badautojų Namelis).
Hlavní cenu festivalu získal francouzský hraný film Nino. Odehrává se během tří dnů, kdy hlavní hrdina, devětadvacetiletý Nino, řeší vážný životní problém. Po rutinní lékařské prohlídce, kam ho přivedla únava, se dozvídá, že má rakovinu hrdla způsobenou lidským papilomavirem (HPV). Je nutná okamžitá léčba, chemoterapie začne už za tři dny. Znamená to ale ztrátu plodnosti, proto je požádán, aby si nechal odebrat a zmrazit spermie. Nino vstřebává zprávy a tiše se ptá: „Jaká je pravděpodobnost mojí smrti?“ „Pojďme si promluvit o pravděpodobnosti na přežití,“ zní odpověď.
Francouzská režisérka Pauline Loquès volí cestu impresionismu a zaměřuje se na tři bouřlivé dny introvertního mladého muže, jehož svět se obrátí vzhůru nohama. Nino se toulá městem od jednoho setkání k druhému, od matky k nejlepšímu příteli, k bývalé přítelkyni, ke staré známé z univerzity, na kterou náhodně narazil. Debut režisérky Loquès je jemně propojen s francouzskou tradicí, například filmem Agnès Vardy Cléo od 5 do 7 z roku 1963, v němž mladá zpěvačka čeká na výsledky testů, nebo Věcmi života z roku 1969 s Romy Schneider.
Originální odhalování skrytého násilí
Svět plný lásky (The World Of Love) je další silný snímek na téma vyrovnávání se s životním traumatem z festivalové soutěže, který získal jednu z cen (Cena FIPRESCI). Korejská režisérka Yoon Ga-eun rozehrává film ve škole mezi dospívajícími dětmi. Zpočátku to vypadá na klábosení a skopičiny mladých lidí ve třídě i mimo školu. Postupně ale režisérka odloupává vrstvy z běžného života a odhaluje různá závažná tajemství, která děti a dospívající skrývají. Hlavní hrdinka, sedmnáctiletá Jooin, je milá a bezproblémová studentka, kamarádka, dcera. V jedné vypjaté scéně ve škole reaguje podrážděně a pak začne dostávat ve třídě lístečky s divnými vzkazy, které ji znepokojují. Nejpůsobivější na snímku je to, že začíná téměř jako žoviální příběh několika teenagerů ze školy, a přes netypicky odhalované tajemství končí originálním finále s použitím dívčího i chlapeckého hlasu, což v sobě nese hluboké poselství.
Režisérka výborně pracuje s efektem zaskočení, když přináší téma sexuálního násilí na dětech, tajemství sexuálně zneužívaných lidí v dětství. Film portrétuje násilí v obecné rovině, nejen to sexuální, i když ve filmu žádná sexuálně násilná scéna není. Režisérka v živé diskusi s diváky po filmu přiznala, že jejím cílem bylo odhalovat, jak děti, které projdou těžkým traumatem, svoje dramata zvládají či nezvládají, jak jsou schopny či neschopny jít dál ve svých životech. Na film se připravovala deset let a začala ho točit v době pandemie. Jak uvedla, mnoho lidí v té době umíralo a byla to těžká doba. Jenže přítomná byla i jiná dramata, která bylo třeba řešit.
Domácí polské stopy
Jestliže bychom odtrhávali témata z festivalu jako kousky z kaštanového filmového listu, velký podíl by připadl na domácí polské filmy. Logickou diváckou popularitu k sobě poutal zahajovací i soutěžní film polského režiséra Jana Komasy Výročí (Anniversary). Jde o jeho první film natočený ve Spojených státech v angličtině. V hlavní roli se objevuje slavná herečka Diana Lane coby Ellen, vysokoškolská profesorka v oboru humanitních věd na americké univerzitě. Matka čtyř dětí, oddaná rodině i společnosti. Připravuje se na velkou rodinnou oslavu, s manželem slaví kulaté výročí svatby. Dospělý syn přivede ukázat svou nevěstu a od té doby v rodině už nic nebude tak jako dřív. Začínají se vršit problémy jak v rodině, tak ve společnosti. Většinová společnost totiž razí teorii změny a nových pořádků, které nejen Elleninu rodinu, ale i celou americkou společnost postupně ničí.
Synova nevěsta a později manželka kormidluje svou rodinu k lídrovství společenských proměn. Další Elleniny dcery také propadají společenským vlivům. Nejstarší dcera se rozhoduje sama za sebe bez vědomí manžela, zda bude či nebude mít dítě, druhá dcera se staví na stranu politického aktivismu až k disidentství a ukrývání, nejmladší dcera ještě studuje a prudké změny ve společnosti i v rodině na ni extrémně doléhají. Samotný film se v průběhu vyprávění mění v hrozivou dystopii. Není možné si nevšimnout, že film reaguje na změny, které chce činit Trumpova politika na domácí půdě, tedy Make America Great Again.
Komasa se scenáristkou Lori Rosene-Gambino domýšlejí, kam až můžou Ameriku dovést snahy o skvělou zemi. Ellen není schopná udržet rodinu pohromadě, protože sama společnost není stabilní a nedává jí žádnou jistotu, ba naopak. Vize šílené budoucnosti Spojených států ale nastoluje otázky, do jaké míry budou zámořští diváci vnímat vážně děsivou vizi budoucnosti Ameriky od evropského filmaře, který navíc pochází z postsocialistické země. Komasa, nominovaný na Oscara za svůj předchozí polský hit Corpus Christi, ale zvládá své filmové řemeslo dokonale.
Z domácích polských filmů v hlavní soutěži porota ocenila film Dobrý domov (Dom dobry) o lásce vzniklé přes internet, která se zdá být s žádostí o ruku v Benátkách ideální. Když ale pár spolu začne bydlet, v dokonalém obrazu se brzy objevují trhliny. Jejich společný domov se pro ženu stává nejnebezpečnějším místem. Režisér Wojciech Smarzowski nahlíží do „dobrých domovů“, kde se dějí věci, o kterých většina lidí raději mlčí.
České filmové minority
České minoritní koprodukce, například Anorgasmia (režie Jon Einarsson Gustafsson) nebo Snídaně v době hladovky (režie Karolis Kaupinis) se týkají primárně vztahových filmů. Anorgasmia vypráví příběh dívky Naomi, kterou znejistí nabídka k sňatku od dlouholetého přítele a podnikne trochu nedobrovolně cestu k poznání sebe sama v nehostinné islandské krajině s náhodným spolucestujícím Samem. Snídaně v době hladovky se vrací do Litvy na počátku 90. let, kdy Litvu obsadily sovětské tanky a ruští vojáci okupovali i litevskou televizi. Populární televizní hlasatelka Daiva tak přijde o práci a rozhodne se pro hladovku v malém přívěsu před televizní budovou, ale ruským vojákům je to úplně jedno. Víc než o politický film a o rekonstrukci tehdejších událostí jde o film pocitový.
Na festivalu víc rezonovaly snímky, které přinášejí konkrétní problémy současných lidí. Například koprodukční severský snímek Svobodná matka (Solomamma, režie Janicke Askevold) podává příběh svobodné matky Edith, která porodila dítě díky anonymnímu dárci. Po změně reprodukčních zákonů v Dánsku se jí podaří vypátrat dárce spermatu a naváže s ním vztah. Jenže si neuvědomuje, jak nebezpečné je to jak pro její dítě, tak pro dárce a nakonec i pro ni samotnou.
Přijímaný centrální Palác
Festival promítl téměř 180 filmů ze zemí napříč celým světem. Přidal také promítací prostory, čímž přehlídku učinil v centru Varšavy obsáhlejší. Hlavními místy festivalu byla Kinotéka v legendárním a ikonickém varšavském monumentu Pałac Kultury i Nauky neboli Palác kultury a vědy. Palác má dnes navzdory socialistickému dědictví a historii své specifické kouzlo, které mladá generace už přijímá, na rozdíl od generací starších, které pamatují budování monumentu v 50. letech jako dar od Stalina polskému lidu a válkou zničené Varšavě. Od roku 2007 je Palác památkově chráněný, i když se mu v minulosti nevyhnuly vážné diskuse o zbourání. Druhým centrálním festivalovým místem bylo artové multikino s motivem plachetnice Atlantic. Specifickým projekčním místem byla například i teprve čtyři roky nová věž Varso, vysoká 310 metrů, což ji činí nejvyšší budovou v Evropské unii. Ve svém nejvyšším patře může promítat, i když zážitek ze 46. patra této věže spočívá možná víc v panoramatickém výhledu na celou Varšavu. Všechna hlavní promítací místa jsou lokalizována kolem centrálního monumentu Paláce, náměstí a hlavního varšavského nádraží, čímž činí festival snadný na přechody mezi kiny a tím pádem divácky přátelský. Což také podtrhovalo festivalovou atmosféru v hlavním městě. Díky takové příznivé souhře se festivalu do čtvrté dekády podařilo vykročit s dobrým větrem v zádech.
