1
Časy, kdy jsme v programu hlavní soutěže Berlinale mohli číst jména jako Bruno Dumont, Alexandre Koberidze, Philippe Garrel, Christian Petzold, Rjúsuke Hamaguči, Kelly Reichardtová, Mohammad Rasulof, Angela Schanelecová… nejsou ještě tak vzdálené. Časy, kdy nebylo neobvyklé, aby svrchovaní autoři byli poctěni nejvyššími cenami (Nadav Lapid získal 2019 Zlatého medvěda, Claire Denisová 2022 Stříbrného). Dnes tomu člověk skoro nevěří… Angela Schanelecová je stále ještě tady, ostatně město Berlín hraje v jejích filmech nemalou roli. Se svou „straubovsky“ nepoddajnou kinematografií (Moje žena pláče) už ale jaksi nemá s kým soutěžit. Ne tady a teď.
Festival nepřišel jen o své symbolické srdce (hlavní soutěž na přijatelné úrovni), ale i to zcela fyzické, urbánní. Pomalé destrukci ideálního cinefilního městečka kolem Postupimského náměstí jsme přihlíželi od počátku dvacátých let. Dnes už je kromě hlavního Berlinale-Palastu na sousedícím náměstí Marlene Dietrichové v provozu jen CinemaxX (jako multikino už po zbytek roku neslouží), naproti Palastu se nově promítá v někdejším Blue-Max-Theater (po otevření roku 2007 IMAX-kino, poté divadlo, od loňského léta nic).
Chtě nechtě tak musí dekolonizovat i divák, nebát se rozjet se do všech možných koutů metropolis, občas i vyloženě okrajových čtvrtí. A to na základě individuálně decentralizovaného programu, to znamená nezávislého na nyní bohužel umělecky už zcela irelevantní hlavní soutěži. Za sebe si nestěžuji, i za drsných povětrnostních podmínek mne ustavičné cestování tímto nepravděpodobným velkoměstem těší a dobrých filmů tu (v paralelních sekcích) naštěstí není málo.
2
Několik poznámek k tomu – ach! – velkému politickému tohuvabohu letošního Berlinale.
Mělo dvě dějství, v každém se vyprávěl jiný příběh. První z nich začal ve chvíli, kdy předseda poroty, jistý Wim Wenders, na zahajovací tiskové konferenci neopatrně vyslovil přání, aby filmaři hovořili v prvé řadě řečí umění. Obrovský skandál! Abych sledoval TOTO drama, proto jsem sem nepřijel, říkal jsem si, netuše, že „vlnám“, jaké se v dnešní době mohou rozpoutat prakticky z ničeho, neuteču. Na smrduté pole sociálních sítí jsem z hlubokého přesvědčení nikdy nevstoupil. Ale co je to platné, když, jakmile ráno zapnete mobil, automaticky jsou vám nabízeny články k přečtení. (K tomu nevyžádané e-maily, ty pak ještě dlouho po skončení festivalu.) Jaká jsem „cílovka“, dobře vědí, proto šlo každý den o Berlinale. Nikdy ale o film. Den co den další pokračování absurdní kampaně vyvolávající zdání, že Berlinale je jakýmsi l’art pour l’art festivalem (nic není vzdálenější skutečnosti), odmítajícím bojovat proti sociální nespravedlnosti a politickému útlaku. Prvotním cílem úderu je – a to je opravdu tragikomické! – Wim Wenders, muž s konstantně levicovými názory, ostře se vyslovující proti republikánskému establishmentu Spojených států (viz např. jeho těžkopádný filmový pamflet Země hojnosti) a vůbec proti reakčním establishmentům kdekoli na světě. Rozhodně žádný esoterický poeta vznášející se v nebi nad Berlínem, jakého v něm zřejmě chtějí vidět vstanou-noví-bojovníci za osvobození Gazy a zbytku světa (i když ten zbytek světa, nacházející se mimo „pásmo“, je zajímá o poznání méně – nikdy jsem nepochopil, proč.) No mercy, Wim! Sestřelit z nebe na zem a mediálně lynčovat! Aspoň tak dlouho, dokud festival neskončí a hříšník neudělí hlavní cenu „politicky správnému“ filmu. (Udělal to.)
3
To je moment, kdy začíná dějství druhého příběhu.
Deník Bild (německá obdoba našeho Blesku) vypustil zlomyslně do éteru klasickou „novinářskou kachnu“. Tricia Tuttleová prý má být odvolána, protože nijak nezakročila proti výrokům jednoho propalestinského laureáta, který ve svém projevu dost neomaleně pohrozil německé vládě („Kdo stál v našem boji na naší straně a kdo proti nám, to si budeme dobře pamatovat!“). Což není maličkost, protože hlavním zřizovatelem = mecenášem festivalu není nikdo jiný, než právě německá vláda. Ano, intendantka nezakročila, nikdo z vládních činitelů ji ale kvůli tomu odvolat nechtěl. Kachna už ovšem byla na světě a měla se k životu. Obrovský skandál! Berlinale se nám nyní proměňuje ze zbabělého festivalu odmítajícího podílet se na boji za lepší svět ve festival odvážně politický, na jehož skvělé ředitelce má být právě kvůli její integritě spáchána křivda z nadřízených míst.
Výpověď vzešlá z prvního příběhu evidentně vylučuje výpověď druhou. „Tak co tedy platí?“, povzdechl si bezradně v Süddeutsche Zeitung 27. února David Steinitz. Všech deset festivalových dní bylo vyhrazeno první pravdě, k níž se vyjádřily stovky rozhořčených prominentů a tisíce dalších se s nimi ztotožnili podpisem. Den po udělování cen začala platit pravda druhá, což vedlo k dalším tisícům podpisů. Tilda Swintonová podepsala pro jistotu obě petice.
4
Pamatuji si, že v roce 2023 se také podepisovala petice. V případě hrozícího vypuzení Carlo Chatriana z čela Berlinale poukazovali pobouření signatáři (od Scorseseho po Weerasethakula) na vysoké umělecké kvality, jaké festival za dobu jeho šéfování vykazoval, což tehdy na likvidátory z ministerstva kultury neudělalo absolutně žádný dojem. Letošní obránci Chatrianovy nástupkyně naopak kladou důraz na nezadatelné právo svobodného vyjádření politických názorů (pohříchu protiizraelských), jehož garanetem je (má být) Tricia Tuttleová. Chatrian musel v roce 2024 odejít, intendantka Tuttleová si letos od nového ministra Wolfganga Weimera hned po slavnostním zakončení vyslechla slova chvály a dostala od něj plnou podporu pro vedení dalších ročníků. Přičemž umělecká bilance (v jejím případě naopak žalostná) ani tentokrát nehrála pro ministerstvo sebemenší roli. Poučné zjištění… i pro budoucnost. Berlinale mon amour.
5
„Konečně jsem zažil, jaké to je, když se člověk stydí kolektivně. V Berlinale Palastu, když s tisíci dalšími koukám na film Moje žena pláče. Je to absolutní dno festivalových dějin za 76 let? Doufám, že prostě nechápu umění.“
Tilo Jung, Jung & Naiv, 17. února
„Je rizikové, když někdo jako Tilo Jung, k estetickému hodnocení zcela nezpůsobilý žurnalista, se vyjadřuje k filmu, jako je Moje žena pláče Angely Schanelecové. Že umění nechápe, to mu tímto milerádi potvrzujeme. A prosíme ho, aby o filmech už více nepsal.“
Dunja Bialasová, artechock, 21. února
Politický aktivista Jung je mimochodem ten, kdo v den zahájení rozpoutal globálně šířenou „wendersovskou aféru“.
6
Osmnáct let po nešťastném předposledním celovečerním opusu Juraje Jakubiska se hraběnka Alžběta Báthoryová vrací. Tentokrát do Vídně, neboť se proslýchá, že v morbidní hlavním městě bývalé veleříše lze najít informace o knize schopné z monstra učinit člověka – pakliže monstrum při její četbě uroní slzu. Hraběnka ovšem nic takového neplánuje, chce naopak knihu najít a zničit a ve své krvavé existenci pokud možno několik dalších století pokračovat. V tomto filmu totiž nelze pochybovat o její pravé identitě: Báthoryová vždy byla a stále je upír a vládne celé upíří dynastii. Těžko říct, jak dlouho už, protože film Ulriky Ottingerové Krvavá hraběnka se odehrává ve zvláštním bezčasí. Nebo spíš nadčasí, trochu jako ve filmu Federica Felliniho Roma, který se mi okamžitě vybavil: se svými antickými freskami objevenými při budování metra, papežskou módní přehlídkou… Ta stálá a samozřejmá přítomnost minulosti v současnosti, kterou díky tomu činí snesitelnější. Když psal o Fellinim Petr Král, nazval svou vynikající studii velmi případně Evropan Fellini. Nikdy od Felliniho smrti se na plátně neobjevila tak bezostyšná oslava starého kontinentu, jako teď v Krvavé hraběnce; myslím, že je to to jediné, o co Ottingerové v její zdánlivě nezávazné vizuální orgii skutečně šlo. Velké evropské malířství, velká evropská poezie, filozofie, hudba: symposion.
První obraz filmu: skupina turistů projíždí rozsáhlými prostorami vídeňského podzemí, na lodi, za komentáře průvodce. Na rozdíl od nás turisté nevidí zlověstné druhé, větší plavidlo, které se vynořuje z pozadí obrazu a míří frontálně směrem k nám, zvětšuje se. Je to napůl loď, napůl člověk/upír, zjevení nikdy neviděné, úchvatně majestátní. Loď má tvář, poznáváme ji. Na plátně vzápětí čteme ve velkých písmenech: ISABELLE HUPPERT. V tu chvíli už víme: tady se vrací kinematografie, ta pravá, aby vznesla nároky na všechno maso, které jí je v 21. století odpíráno. Evropa lačnící, jako v nejlepších momentech své historie, po krvi a po kráse. Vycizelovaně absurdní sentence dodala Elfriede Jelineková. Francouzsky pro božskou Isabelle, německy pro Larse Eidingera a Thomase Schuberta, libozvučně „rakousky“ pro většinu ostatních prvotřídních aktérů. V jedné části filmu se děj přesouvá na území Čech – to dává naději.
7
Počátkem ledna zemřel Béla Tarr. „Premiéra Satanského tanga v roce 1994 na Berlinale je považována za jeden z hvězdných okamžiků v historii Internationales Forum des jungen Films. Forum za vedení Ulricha Gregora mělo tehdy celosvětové renomé,“ připomenul 6. ledna ve Frankfurter Rundschau Daniel Kothenschulte. Podstatné slůvko je: tehdy. Po Tangu zůstal německý festival tři desítky let maďarskému mistrovi a jeho tvorbě věrný. Několik málo týdnů po režisérově smrti se zdálo samozřejmé, že Berlinale 2026 Bélu Tarra nějakým způsobem připomene, jak je to v podobných případech obvyklé. Mnohé samozřejmosti ale s novým vedením festivalu vzaly za své, i tahle.
Jedna z radostí, které naštěstí nezmizely, je, vídat Gregorovy – Ulricha a Eriku – ubírat se krůček po krůčku do nejníže položené první řady velkého kinosálu Akademie der Künste. Je to – teď už neuvěřitelných sedmdesát let – jejich sál, ur-Arsenal, dalo by se říci. Už dávno ho po nich měli pojmenovat.
8
nejlepší na festivalu viděné nové filmy
1. Krvavá hraběnka (Die Blutgräfin), r. Ulrike Ottingerová, sekce Berlinale Special Gala
2. Flim Flam (Flim Flam), r. Siegfried A. Fruhauf, sekce Berlinale Shorts
Tady se musím ve výčtu zastavit, chci-li zůstat věrný svému krédu, že se nesluší, aby mimořádně zdařilé filmy byly jmenovány jedním dechem s těmi, které jsou „jenom velmi dobré“. Takže teď přestávka na vydechnutí – ale jaká? Ve dvouhodinovém filmu Chrise Markera o Alexandru Medvedkinovi (1992) se zničehonic objeví pasáž Kočka poslouchající hudbu – a přesně to je pak několik minut možné na plátně pozorovat… než se Marker zase vrátí k vlastnímu tématu svého filmu. Takže, pokud máte rádi kočky, můžete si nějakou, než budete číst dál, představit. (Pokud kočky rádi nemáte, není vám pomoci, a vyhněte se prosím filmu č. 7.)
3. Osm mostů (EIGHT BRIDGES), r. James Benning, sekce Forum
4. Jsme plody lesa (Nous sommes les fruits de la forêt), r. Rithy Panh, sekce Forum
5. Záběr protizáběr (Plan contraplan), r. Radu Jude, sekce Berlinale Shorts
6. Motýlí příběhy: nevolnost II (Butterfly Stories: Malaise II), r. Laurence Favreová, sekce Forum Expanded (diaprojekce v prostoru)
7. Jindřich je dívka, která ráda spí (Henry is a Girl Who Likes to Sleep), r. Marthe Petersová, sekce Berlinale Shorts
8. Ruská zima (Un hiver russe), r. Patric Chiha, sekce Panorama
P. S.
25. března odešel Alexander Kluge, který pro mne ze všech německých režisérů vždycky znamenal nejvíc.
Setkal jsem se s ním 24. února 2020, na Berlinale, kde představoval svůj nový film Orphea. Bylo mu tehdy 88 let.
