Obtížná přítomnost, přehlednější minulost. Rodina ve varu dějin. Malé historie jako odraz těch velkých. I tak by se dalo zhodnotit poselství letošního festivalu rakouských filmů Diagonale ve Štýrském Hradci (18. – 23. 3. 2026). Historie v mnoha podobách se vracela jako jedno z velkých témat v hraných i dokumentárních filmech. Publikum se zajímalo o válku v Jugoslávii, o osmdesátá a devadesátá léta, začátky zeleného hnutí, konferenci v Daytonu, která v roce 1995 ukončila válku v Jugoslávii. Celá sekce byla věnována minulosti a je třeba říct, že se těšila velkému diváckému zájmu. Diváci hledali, jak vyvodit z minulosti závěry pro současné války, klimatickou krizi a různě katastrofické vize budoucnosti, pro dříve nedotčenou přírodu, kde se dnes jezdí po sjezdovkách.
Rakouský film v číslech
V Rakousku se ročně natočí zhruba 50 celovečerních filmů. Největším hitem v domácích kinech byla v roce 2025 rakouská bláznivá vánoční komedie Úklid (Aufputzt is´), na níž od listopadové premiéry přišlo téměř půl milionu diváků. Díky tomu návštěvnost domácích rakouských filmů v kinech stoupla o 9 procent. Celkem do kin v Rakousku loni přišly více než 2 miliony návštěvníků. Podíl rakouského filmu na domácím trhu je 7 procent. Větší podíl mají pouze filmy z USA, Německa a Francie. Podobně jako v Česku se na výrobě filmů podílí i rakouská veřejnoprávní televize ORF. Dalším silným zdrojem financí je Rakouský filmový institut (OFI). Celková roční podpora rakouských filmových organizací domácímu filmu je 115 milionů eur.
Velkou sílu mají dnes v Rakousku digitální distribuce a online platformy, z nichž ty nejsilnější tvoří Netflix, Youtube, Amazon Prime a Disney+, které mají 4 miliony uživatelů. Pokud se započítá i hudba, VOD a videohry, platformy vydělávají zhruba 2 miliony eur.
Rakouští filmaři slaví v sále, jemuž hoří střecha, uvedl metaforicky na zahájení Diagonale producent Alexander Dumreicher-Ivanceanu, zakladatel úspěšné filmové produkční společnost Amour Fou. Narážel na to, že v Rakousku se očekává krácení finančních příspěvků. Všichni producenti jsou jednotní v tom, že je třeba přimět streamovací platformy k vyšší investici do rakouského filmu. Změna by měla proběhnout podle francouzského vzoru. Samotný festival Diagonale se také snaží inspirovat vznik soukromého kulturního sponzoringu, z něhož by také čerpal rakouský film.
Závěry z minulosti pro současnost
Samotný zahajovací snímek letošní Diagonály byl dokonalým příkladem filmu, který vyvozuje z minulosti závěry pro současnost a bude slavit úspěchy na zahraničních festivalech. Je ale otázka, do jaké míry bude se svým černobílým obrazem a historickým zasazením atraktivní pro běžného diváka. Jde o film Rose rakouského režiséra Markuse Schleinzera s německou herečkou Sandrou Hüller v hlavní roli. Hraje ženu, která si po třicetileté válce oblékne místo sukně kalhoty a vydá se v přestrojení za muže žít do vesnice, kde ji nikdo nezná.
Markus Schleinzer klade důraz na obraz a mísí Dreyerovu a Hanekeho filmovou řeč. Detail černobílé tváře hrdinky, kdy není možné nepřipomenout podobný výjev z Utrpení Panny Orleánské (La Passion de Jeanne d’Arc, r. Carl Theodor Dreyer, 1928), zachycuje bolest z fanatismu i kruté mužské dominance. Příběh Rose je velmi volně inspirován skutečnou událostí, kdy byla žena potrestána za to, že se vydávala za muže.
Schleinzer svým filmem klade základní otázky současnosti – je lepší jít do neznámé budoucnosti s člověkem, který má kapacitu překonat úskalí nové doby, nebo raději zůstat ve starých jistotách? Režisérova odpověď je jasná v tom, že jistoty jsou velmi vratké a jestliže si společnost zničí vizionářské osobnosti, zakrní.
Rodina zrcadlem politických krizí
Hlavní cenu publika získala rakousko-francouzská koprodukce Příběhy (The Stories) od čtyřicetiletého egyptsko-rakouského scenáristy a režiséra Abu Bakra Shawkyho. Ve svém novém filmu se vrací do roku 1967, kdy nad Egyptem leží stíny Suezské krize z roku 1956. Až komediálně zachycený děj filmu probíhá v několika vlnách. Jeho hrdinou je pianista Ahmed, režisérův otec. Chce se stát slavným umělcem, i když jeho rodina o umění nemá zájem. Žijí fotbalem, trochu politikou, někteří členové věří v Ameriku a jiní v Rusko. A hlavně sní o velkém arabském státě. Jejich sen se postupně rozplývá. Rodinné drama vypráví režisér na základě vzpomínek své matky, která si vše důkladně zapisovala.
Film je atraktivně obsazený. Vypravěčovu matku hraje velmi populární rakouská herečka Valerie Pachner. Její tchyni ve filmu představuje významná egyptská herečka, baletka a modelka Nelly Karim. Je trochu paradox, že film s dvěma výraznými herečkami ukazuje svět mužů v egyptské společnosti sedmdesátých a osmdesátých let. Ostatně při svatebním dialogu předává tchyně své nastávající snaše poučení, že muži v jejich rodině mají v hlavě jen fotbal a politiku.
Politické přerody básníka pohledem další generace
Další rodinná historie, tentokrát natočená jako dokument, se týká života a díla Ericha Frieda, rakousko-německého básníka židovského původu (1921–1988). Film Palba do vlastních řad (Friendly Fire) zahajovala DOK Fest v Mnichově. Jde o svědectví o historii, která ještě není za námi. Erich Fried utekl v roce 1938 z Vídně do Londýna. Působil v několika emigrantských organizacích a snažil se o záchranu známých z Rakouska a Německa. Později se stal čelným představitelem západoněmecké literární Skupiny 47.
Jeho syn Klaus, profesor komunikace v Londýně, natočil nyní ve spolupráci s německou multimediální umělkyní a fotografkou Julií Albrecht strhující příběh svého otce. Zachycuje ho nejdříve jako antifašistu a levicového aktivistu a končí jeho přátelstvím s neonacistickým aktivistou a homosexuálem Michaelem Kühnenem. Vypravěčem neobvyklého je režisérův bratr, americký konceptuální umělec David Fried. Jeho názorový pohyb mezi básnickým odporem k židovství a ideologickým příklonem k levicovému terorismu je poměrně těžko pochopitelný, podivný a ani film neposkytne vysvětlení, proč k takové ideové podivnosti u uznávaného básníka došlo. Názorová schizofrenie osobnosti se obtížně definuje, i když se o to režisér snaží. Možná šlo o člověka, který jen nezvládl svůj duševní zmatek. Poselství filmu tak zůstává podobně smutné jako Friedova poezie.
Útěky do nejisté budoucnosti
Rakouský filmový režisér Patric Chiha natočil ve francouzské koprodukci film Ruská zima (Un hiver russe). Film uvedený už na letošním Berlinale popisuje pocity skupiny mladých Rusů, kteří po útoku Ruska na Ukrajinu v roce 2022 utekli do Francie. Margarita a Jurij v Paříži hledají nový způsob života, ve kterém se zrcadlí jejich vzpomínky, a jak říkají, „strach sovětského člověka“. Život se smrskl na jedno krátké teď, není minulost ani budoucnost. Nejsou peníze ani ideje. A ani velká přátelství. Francouzi je mezi sebe nepřijali, Rusové žijí v malé komunitě, přežívají, doufají. A na pozadí zuří válka. Minulost je ztracená, budoucnost nejistá, hrdinové jsou chyceni do pasti dějin a nevědí, jak se dostat ven.
Podobně utíká polská rodina koncem osmdesátých let ve filmu polsko-německé režisérky Julie Wieczorek Ještě neznámé dny (Die noch unbekannten Tage) z Polska do Rakouska. Film je natočen podle dopisů režisérčiny matky z let 1989–1990, které psala do Polska své přítelkyni. Wieslawa Wieczorek však onemocní demencí, ztrácí ve svých sedmašedesáti letech paměť a její dopisy se stávají jediným zdrojem filmu. Rodina z Poznaně uteče do Rakouska v roce 1988, přístřeší najdou v Halleinu ve spolkové zemi Salcbursko. Žijí ve sběrném táboře spolu s utečenci z jiných socialistických zemí, kteří chtějí do Kanady nebo Austrálie. Film je i úvahou o tom, že jediným svědectvím o osudu rodiny jsou ručně psané dopisy, dnes prakticky neexistující výrazový prostředek. Opět, jako v případě Frieda, někdo zapisuje a někdo jiný podle jeho zápisků tvoří film, který vypravuje režisérka.
Cestování časem se stalo jedním z hlavních témat festivalu. Dnes čelíme novým nejistotám, které se paní Wieslawě Wieczorek zdály fatální. Ale nakonec fatální nebyly. Život se všemi jeho rozpory a podobnostmi historie, která se odvíjí na jeho pozadí, to zůstává. Zůstává tady něco málo uchopitelného, co dovede zachytit jen umění. Když se literární Skupina 47, k níž patřil Fried, rozpadla kvůli neslučitelným názorům členů, šlo o paralelu k dnešku. Rodinné historie jsou nakonec jeden z mála kamínků současné mozaiky příběhů, které dávají smysl.
