Zemské hlavní město Horního Rakouska Linec se stalo dějištěm současnosti, minulosti i budoucnosti evropského filmu. Již 23. ročník tradičního mezinárodního festivalu Crossing Europe (28. 4. – 3. 5. 2026) tentokrát nabídl 133 celovečerních, dokumentárních a krátkých filmů ze 39 zemí. Letošní silné zastoupení českého filmu a výrazné úspěchy filmů Kdyby se holubi proměnili ve zlato (r. Pepa Lubojacki, 2026) a Karavan (r. Zuzana Kirchnerová, 2025) můžou signalizovat, že česká kinematografie se stále drží v dobré kondici. Je jen otázka, zda to za současného pohybu na mediální a audiovizuální scéně bude pokračovat.
Debut talentované režisérky Pepy Lubojacki Kdyby se holubi proměnili ve zlato vyhrál v Linci hlavní cenu v soutěži dokumentů. Jak je vidět, film po svém enormním úspěchu na letošním Berlinale začíná vyvolávat pozornost a sbírat ceny i na dalších festivalech. S cenou diváků odjela z Lince režisérka Zuzana Kirchnerová s Karavanem, která svůj úspěch nastartovala premiérou na loňském festivalu v Cannes. V mimosoutěžních sekcích festival uvedl také hraný film Otec (2025) od Terezy Nvotové nebo dokument Martina Kollára Letopis (2025). Pro úplnost můžeme ještě přidat krátký animovaný film Ahoj léto! (2024) od Martina Smatany a Veroniky Zacharové v sekci pro nejmenší diváky Mini Yaaas!
Většina českých koprodukčních snímků naplňuje letošní motto festivalu „Rodinná pouta“. Vypadá to, jakoby filmy reagovaly na zvýšené napětí ve světě hledáním jistoty v rodině. Je zajímavé, že tuto linii variovaly také filmy s českou koprodukcí.
Černá fantasy o moci (Viktora Orbána)
Už název maďarsko-českého filmu Cítit se jako doma (Itt érzem magam otthon, r. Gábor Holtai) je ve skutečnosti ironický. Za českou stranu jsou pod ním podepsaní producenti Lukáš Moudrý a Jan Syruček ze Studia Beep. Jde o thriller. Hlavní hrdinkou je osamělá prodavačka Rita, která přijde o práci. A pak je tu jedna velká rodina. Otec Arpád určuje kdo, jak a proč bude šťastný. Všichni se ho bojí, všichni ho poslouchají a předstírají, že se ve velkém domě cítí bezpečně. Rita se snaží najít možnosti k útěku, ale vidí, že byt, dům i samotné město ovládá otec víc, než by se dalo odhadnout.
Film je viditelnou alegorií politického vývoje v Maďarsku, především pozdní doby vlády premiéra Viktora Orbána. Možná ne náhodou připomíná jméno rodiny Arpádů jméno premiéra Orbána. Je zajímavé film sledovat v době, kdy Orbán již ztratil moc. A přepokládat, že film bude jen svědectvím minulosti této centralizované moci. Některé motivy sice zůstaly na půli cesty, ale pořád je tato černá fantasy napínavá. V jedné zásadní scéně film hrdince – ale i divákovi – klade otázku, zda je lepší být mocný, nebo svobodný. Díky motivu moci maďarský film evokuje jak esej Václava Havla, tak román Ladislava Mňačka.
Nejméně vhodný okamžik pro rozvod
Rodinu stmelenou a rozdělenou ukazuje i další minoritně český koprodukční film Rozvod za časů války (Skyrybos karo metu, r. Andrius Blaževičius). V koprodukci Litvy, Lucembursko, Irska a Česka za ním za českou stranu stojí Jakub Košťál a Vratislav Šlajer z české produkční společnosti Bionaut. Příběh manželské dvojice Mariji a Vytase začíná ve Vilniusu v roce 2022. Ona je úspěšná manažerka v produkční společnosti, on pomalý scenárista, jemuž jde lépe péče o chod domácnosti než psaní scénářů. Jak název napovídá, mělo by dojít k rozvodu. Jenomže Marija si na důležitý hovor s manželem Vytasem vybere ten nejméně vhodný okamžik – večer před ruskou invazí na Ukrajinu.
Mohlo by se zdát, že ruský útok na Ukrajinu nemá s jedním rozpadajícím se manželstvím v Litvě nic společného. Brzy se ale ukáže, jak hrdinové na pozadí politické krize řeší svou krizi osobní včetně krize středního věku. Společnost je najednou úplně jinak nastavená a řeší politické problémy. Válka na Ukrajině oba hrdiny přesměruje. Marija podá výpověď, protože její firma nechce zavřít prosperující ruskou pobočku. Vytas se vrací do domu ke svým rodičům, kde zjišťuje, jak moc na nich zapracovala ruská propaganda. Prázdné místo v životě věnuje charitě v pomoci Ukrajině, Marija zas uvolněný pokoj po Vytasovi poskytne utíkajícím Ukrajincům. A pak je tu také jejich dcera Dovile, která mezi oběma rodiči lavíruje.
Sám režisér si s příběhem pohrává tím, že hlavním hrdinům dal svá oblíbená jména Vytas a Marija, která použil i pro hrdiny předchozích filmů. V jednom rozhovoru přiznal, že především jméno Vytas dává záměrně – je to typické litevské jméno, které v dávné i nedávné litevské historii nosily významné litevské osobnosti. Režisér zaznamenává každodenní život hlavních hrdinů s jejich chybami, špatnými rozhodnutí nebo nemožností něco změnit. Není to však prvoplánový příběh o krizi středního věku. Je na divákovi, aby si určil, jak a kde vede hranice mezi hrdinstvím a kompromisem a jak závažné ty kompromisy mohou být.
Násilí na dětech a rozhodování soudů
Jestliže ve filmu o rozvodu hraje roli i dcera rozvádějícího se páru, v belgickém festivalovém snímku Věříme vám (On vous croit, r. Charlotte Devillers, Arnaud Dufeys, 2025) mají děti v rozpadlém vztahu ještě důležitější roli. Jde o desetiletého syna a sedmnáctiletou dceru, kteří se stávají předmětem soudního zkoumání, když o ně projeví zájem jejich otec, s nímž je matka už léta rozvedená. Vidíme matku s dvěma rozrušenými dětmi, jak míří k soudu. Tam film divákovi poskytuje perspektivy všech zúčastněných. Dohromady poskládají obrázek bývalé nefunkční rodiny a vyjeví důvody, proč se děti brání setkání s otcem, který chce napravit předchozí zanedbávání.
Kamera je často zaměřená na tváře vypovídajících postav, herci proto hrají především mimikou obličeje. Jako slupky cibule se odkrývají dávná rodinná a vztahová dramata. Na tvářích soudců je zas patrná snaha rozhodovat co nejlépe ve prospěch dětí. Film i svým titulem ukazuje, jak je důležité brát v potaz pocity dětských obětí, jak je důležité je vyslyšet v prostředí, které je nebude retraumatizovat, obzvláště vzhledem k rozhodování o jejich budoucnosti. Belgická režisérská dvojice Charlotte Devillers a Arnaud Dufeys přidává do závěru emočně intenzivního filmu titulky se statistikou potvrzených případů domácího a sexuálního násilí.
Pozor na spalující slunce
Jestliže jde v belgickém filmu o budoucnost konkrétních dětí, švýcarsko-italský snímek Pozor na slunce (Don´t Let the Sun, r. Jacqueline Zünd) je dystopický příběh z blízké budoucnosti, který řeší budoucnost všech současných dětí. Z náznaků filmů dedukujeme, že došlo ke klimatické katastrofě a lidé jsou ohroženi sluncem a extrémními teplotami nad 40 stupňů. Bezpečně fungovat ve veřejném prostoru se dá jen v noci, když nebezpečné slunce zapadne. Každé ráno se ozve ve fiktivním mnohamilionovém městě hlas starostky, že situace je opět špatná a doporučuje se hlavně dětem a seniorům nevycházet ze svých bytů. Proto se žije v noci a celý film se odehrává v šeru, v temnotě. Ta ale v další důležité metaforické rovině symbolizuje i mezilidské a rodinné vztahy. Jako by i ve společnosti došlo ke katastrofě vztahové, protože postavy v tomto temném příběhu žijí osamoceně. V centru dění je osmadvacetiletý Jonah, kterého vidíme jako syna postarších rodičů na večeři, za chvíli jako milence mladé ženy a příště zas jako nového otce dcery s matkou samoživitelkou. Brzy zjistíme, že pracuje pro agenturu, která různým lidem a rodinám zprostředkovává rodinné příslušníky.
Jak Jonah postupně zjišťuje, s takovým přístupem k životu se nedá žít dlouho. Ve svých nejistotách začne navazovat citový vztah se svou dočasnou dcerou, devítiletou Nikou, i když se svým emocím brání. Nika totiž na hru na dočasného tatínka nepřistoupí a chová se k Jonahovi jako by to byl skutečný nový člen rodiny. To v něm probudí i jiné touhy – a s Nikou se pak snaží vydržet za městem v přírodě i po východu slunce. Je to symbolický film o katastrofách a nadějích přírodních i lidských. Vypráví téměř beze slov, čímž diváka nalaďuje na jinou vlnu vnímání a na přemýšlení o potřebě citů, rodinných pout a jistot, ale i o potřebě blahodárného slunečního svitu a čisté přírody.
