Během let se kodaňská přehlídka dokumentárních filmů CPH:DOX stala nepřehlédnutelným fenoménem. O ocenění se na 23. ročníku, který proběhl od 11. do 28. března, ucházely na dvě stovky filmů. „Svět naruby“ a „Svět se zbláznil“ se staly letošním sloganem. Odpovídá to bystrému pozorovatelskému oku švédské spisovatelky Astrid Lindgren, která popsala nálady v hrozných dobách let 1939 až 1945. Její slova charakterizují také dnešní dobu nejen ve Skandinávii, ale i v celé Evropě, jejíž po léta budovaný společenský a hodnotový systém se otřásá. Svět je opět poznamenáván válečnými konflikty a hroutícími se mechanismy, které nás dosud chránily před mocí mocných.
Jak upozorňuje umělecký ředitel festivalu Niklas Engstrøm, trhliny nemají jen vymezené hranice, ale mění se i náš vnitřní svět. Je destabilizován, neboť naše vědomí, pozornost i empatie jsou zkoušeny algoritmy umělé inteligence a neurotechnologie. Ztrácíme smysl pro vzájemné porozumění. Bez empatie se práva druhého stávají jen abstraktním pojmem a unikajíc naší pozornosti, nabývá hra moci volné pole. „Zde je úloha dokumentárního filmu nezastupitelná, ne jako rychlá reakce, ale díky trvalému působení, které opět spojuje vnitřní a vnější světy lidí v jejich komplexitě“, zdůrazňuje Engstrøm.
Projekce se konaly ve 20 kinosálech po celém Dánsku, ale i v několika kulturních domech, koncertním domě Dánského rozhlasu, na půdě historických památek a kostelů či v prostorách Státního muzea umění, Kunsthalle Charlottenborg či Designmusea. Zde po zhlédnutí filmu probíhaly diskuse, besedy s tvůrci filmů, ale i interaktivní vícesmyslové zážitky s východiskem ve virtuální realitě.
Důležitou částí programu bylo téma práva tady a ted‘, zkoumající lidská práva tam, kde moc hrubosti je na denním pořádku. Dalším tematickým okruhem byly mozkové impulsy, zaměřující se na činnost mozku nejen z hlediska biologického, ale i kulturního a politického v dnešní době, kdy nové technologie mění naše chápání lidskosti.
Vítězné snímky
Hlavní cenu získal snímek Šeptání v květnu (Whispers in May, r. Dongnan Chen). Režisérský debut je poetickým vyprávěním o dospívání, v němž sledujeme putování čtyř čínských dívek drsným pohořím v sečuánské provincii. Čtrnáctiletá dívka skrývá tajemství – právě dostala první menstruaci, což znamená přechod z dětství do dospělosti, což symbolizuje tradiční rituál, kdy se dívka obleče do sukně. Její rodiče jsou však námezdní dělníci putující za prací a dědeček nedávno zemřel, takže sukni si musí koupit sama s kamarádkami. Po cestě domů si ještě užívají posledních okamžiků dětství s dětskými hrami.
Čestné uznánísi odnesl film Provaz (The Cord, r. Nolwenn Hervé). Ve Venezuele zkolabovalo zdravotnictví včetně porodnictví. Aktivistka Carolina se ujímá úkolu pomoci rodičkám, aby porod neznamenal ohrožení jejich života a spolu s dalšími ženami v okolí bojují za zlepšení – malé auto přebudují na ambulanci, která slouží jako pohřební vůz, jindy jako dětská školka nebo intimní prostor pro rozhovory o sexualitě. Snem je soukromá mobilní porodní klinika. Spojí se proto s porodními asistentkami původních kmenů s myšlenkou sjednotit zkušenosti předků se současným zdravotnictvím, a tak znovuzískat rodičkám autonomii nad vlastním tělem.
Pozoruhodný je taktéž film Amazománie (r. Nathan Grossman), který byl zařazen do hlavní soutěže, kde získal cenu Mezinárodní federace filmových kritiků. Již v roce 1996 je zachycen odlehlý kout Aljašky, kam se běloch jen tak snadno nedostane a hodnoty života jsou jiné, než známe. Expedice švédských novinářů si mačetami klestí průchod amazonským pralesem s cílem napomoci řešení lokálních konfliktů mezi místními bělochy a Indiány. Spoluúčastní se třeba rozmisťování tabulí s nápisem, že území patří místním indiánským kmenům. Provází je několik mladých Indiánů znalých zvuků pralesa a oznamujících blízkost skupiny a její dobré úmysly. Senzací se stane objevení od civilizace izolovaného kmene Korubo…
Druhá cesta po třiceti letech proběhne zcela jinak, než jak si členové expedice představovali. Korubo kmen, nyní čítající jen 150 osob, má zcela odlišný pohled na svět. Poměřuje vše penězi a vyžaduje, aby mu byly vydány a zaplaceny staré filmové záznamy. Domorodci sedí u mobilů a počítačů. Rozčarovaná expedice se vrací domů, ale už na letišti uvažuje o další cestě.
Do hlavní soutěže byl rovněž zařazen film Dcery lesa (Hijas del bosque, r. Otilia Portillo Padua). V nepřístupných lesích Mexika jsou bohatá naleziště hub, kde mladé mykoložky z původních indiánských kmenů houbaří. V poeticky laděném filmu posloucháme vyprávění mycelia („naším posláním je proměňovat smrt v život“), ale i stařičké babičky, která se účastní sběru hub a radí na základě generacemi předávaných zkušeností. Doma je pak popisuje vnučce, která však má více důvěry v taxonomii z laboratorních výzkumů. Ani místní muži nerozumí ženám – přece se jí to, co znáte, a nejvzácnější jsou posvátné houby, které se hledají podle zanechaných stop zvířat. I zde zazní téma kradení informací a znalostí. Hovoří se o nesmyslném kácení lesních porostů a končí výrokem mycelia: „život končí, aby pokračoval“.
Diváckou cenu získala Mariinka (r. Pieter-Jan De Pue) – zamyšlení, jak se válka propisuje do lidského života, proměňuje vztahy a osudy, poznamenává rodiny v zázemí a zejména ty, kteří prošli frontou. Mladí Ukrajinci z města Mariinka na Donbase jsou válečnému konfliktu vystaveni více než desetiletí, dříve než vstoupil do širšího povědomí. Slibný boxerský talent se stane válečným lékařem, dívka pašuje zboží přes linii fronty, aby přežila. Dva bratři bojují proti sobě, každý na druhé straně, zatímco nejmladší žije v bezpečí u rodiny v USA. Režisér, vyjímečný talent obrazové řeči, skládá své zobrazení kruté reality z dopisů, telefonátů, němých setkání beze slov, aby zachytil pomalý zánik města, které bylo jednou jejich domovem.
F:ACT – ocenění za skutečné příběhy
Dokumentární film v porovnání s hraným by měl sdělovat něco z reality, a to tak, aniž by se mluvčí utápěl v záplavě nicneříkajících slov. Dá to však hodně práce a filmařského úsilí, aby se člověk otevřel nebo byl vyslyšen. Hlavní cena byla udělena snímku Vzhlédni nahoru (Just Look Up, r. Emma Wall a Betsy Hershey). Film je portrétem mladého charismatického aktivisty Michaela Greenberga, který se dá do boje za budoucnost, v níž bude mít smysl žít v USA. Stojí v čele dalších mladých idealistů, kteří jsou přesvědčeni, že důsledky klimatických změn nelze jen zamést pod koberec, s neutuchající energií a vůlí protestují i formou potyček s představiteli oficiálních orgánů, kteří ignorují závažnost situace. Palivo jim k tomu dodává hudba Chappell Roan, Doechii a Billie Eilish.
Čestné uznání patřilo Velkému experimentu (The Great Experiment, r. Stephen Maing a Eric Daniel Metzgar) reflektujícímu politické události let 2017–2020 od nástupu Donalda Trumpa s jeho mixem populismu, nativismu a xenofobie, servírovaným s příměsí cynismu v černobílém snímku. Je to kaleidoskopický záznam širokého politického spektra, v němž si rozmanité narativy konkurují v uznání monopolu na pravdu, než si uvědomí, že to je právě rozmanitost pohledů, která umožňuje pochopení chaotické součastnosti. Uzavřená kapitola dějin USA snad i s poučením pro dnešek, že naslouchání všem hlasům je neodmyslitelným předpokladem fungování demokratické společnosti.
Human Rights Award
Přestože Všeobecná deklarace lidských práv byla vyhlášena před téměř osmdesáti lety, zůstává diskriminace a nerovnost denní realitou pro miliony lidí po celém světě. Jejich řešení vyžaduje osobní odvahu i za cenu ohrožení vlastního života. Hlavní cenu si odnesl švédsko-norský film Fantomové bolesti z Rojavy (The Phantom Pain of Rojava, r. Maryam Embrahimi), který se odehrává se na severu Sýrie, kde pátým rokem přežívá kurdská skupinka bývalých vojáků, jednou oslavovaných hrdinů ve válce proti ISIS. Nikdo je nepostrádá a jedinou zábavou je jízda na kolečkové židli s hledáním ukryté protézy. Způsob boje se změnil – útočí se drony z tisíce kilometrů vzdáleného stanoviště.
Čestné uznání získal dokument Americký lékař (American Doctor, r. Poh Si Teng). Trojice lékařů přijíždí do centra válečného konfliktu v Gaze zachraňovat životy civilního obyvatelstva. Jejich původ i povahy jsou velmi rozdílné. Feroze Sidhwa má pákistánské kořeny, je vyrovnaný stratég s nadhledem, zatímco Mark Perlmutter je americký žid se srdcem na dlani a Thaer Ahmad, původem z Palestiny, suverénně ovládá komunikaci s médii včetně prefabrikovaných zavádějících informací.
V úzké spolupráci s místními lékaři nemocnice a obětavým zdravotním personálem je každá hodina závod s časem. Vojenské zásahy v bezprostřední blízkosti znemožňují rychlou pomoc obětem. Vizuálně vypjaté sekvence umocňují autenticitu filmu a současně konfrontují USA s důsledky pokračujícího válečného konfliktu, v němž uměle kladené překážky nejednou zabraňují výkonu lékařské práce.
Cena za interaktivní snímek ve výstavním prostoru
Porota udělila hlavní cenu filmu Dětství umělkyně (The Childhood of an Artist, r. Sacha Wares). VR snímek byl uveden v renomovaném kodaňském výstavním prostoru Charlottenborg. V úvodní části je zachyceno dětství Judith Scott a její sestry – dvojčete, s níž sdílí ložnici v prosluněném rodinném domě v Ohiu padesátých let minulého století. Jedna ničivá noční událost změní život protagonistky navždy. Čestným uznáním oceněné Temné prostory (Dark Rooms, r. Mads Damsbo a Laurits Flensted-Jensen) vybízejí k prozkoumávání virtuální reality v konfrontaci se skutečnými příběhy a jdou pod kůži předsudkům i studu odhalit nevyslovené touhy či utajenou sexualitu. Je nám dovoleno vstoupit do vnitřního prostoru čtyř reálných protagonistů v momentech jejich sexuálního probouzení a přemýšlet nad vymaňováním se ze sociálních tabu i usilovným hledáním vlastní pravdy.
V kodaňském Designmuseu byl uveden filmový manifest Bauhaus navždy (Bauhaus Forever, r. Nico Weber). Režisér filmu nás krátce seznamuje s historií proslulé výtvarné školy. Poté navštěvujeme archiv a muzeum Bauhausu v Berlíně, kde po více let probíhá stavební rekonstrukce a dostavba, která rozšíří prostory o 3000 m2 . Následně se dostanou ke slovu archiváři a kurátoři, kteří – ač odborně fundovaní – jsou několikerým stěhováním a nekončícími provizorii unaveni. Zaznívá hlas, že rozšíření výstavní plochy o 3 000 m2 je stejně nedostačující. Po skončení filmu se v diskusi s kurátory Designmusea probírala otázka, jak a v jaké kvantitě vystavovat archiválie. Historické materiály by v muzeích designu neměly převažovat nad aktuálními hodnotami.
Next Wave – ocenění debutantů
Hlavní cenu získal Sen o jiném létě (Dream of Another Summer, r. Irene Bartolomé). Zdařilý filmový debut je téměř snovou připomínkou ničivého výbuchu chemikálií v přístavním skladišti v Bejrútu v srpnu 2020, kdy město pohltit hustý kouř, přerušovaný záblesky světla připomínajícími ohňostroj. Tato snad nejsilnější nenukleární exploze tohoto typu v historii si vyžádala stovky mrtvých a šest tisíc zraněných. V raním rozbřesku zachycuje kamera prázdné ulice města, lidi sedící v ruinách domů. Tlaková vlna poškodila budovy v okruhu více než deseti kilometrů, na tři sta tisíc obyvatel přišlo o přístřeší a nemocnice byly vyřazeny z provozu. Šetření ukázala, že chemikálie vybuchly po šesti letech skladování bez dostatečného bezpečnostního opatření, na což bylo vícekrát upozorňováno. Na nebi se objevil načervenalý hřibový mrak, podle čehož experti usoudili, že se nejednalo pouze o explozi dusičnanu amonného. Za tragédií stojí buď korumpované vládní skupiny, nebo teroristická muslimská organizace Hizballáh, která zde skladovala zbraně. Důvod katastrofy nebyl dodnes vysvětleny.
Čestné uznání si odnesl dokument Tohle není francouzský film (Ceci n’est pas un film français, r. Tom Adjibi). Mladý „barevný“ režisér usiluje o natočení svého prvního filmu – zábavného, nepředvídatelného, s politickým kontextem a satirou. Doposud mu jako mladíkovi z Beninu, žijícímu v Belgii, byly nabízeny stereotypní malé herecké role – týkající se jeho barvy pleti a účesu (dredy). Proto se rozhodl natočit svůj vlastní, v němž herci nebudou běloši. Nakonec hraje on sám a uvědomuje si, jak velice mu chybí režisérská zkušenost. Trapasy zvrátí v sebeironii a humor, v němž zazní i nota přežitého koloniálního dědictví.
Působivý byl rovněž debut gruzínského režiséra Ratiho Tsiteladzeho Píseň bez domova (A Song Without Home). V zapadlé gruzínské vesnici slyšíme výstřely, kterými novopečený otec oznamuje radostnou událost – narození syna. Matka má však jisté pochybnosti o pohlaví dítěte a jeho pozdější záliby v šití šatů ze záclon je jenom upevňují. Když si jednou syn zkouší matčiny šaty, vtrhne do místnosti otec a dojde ke konfliktu. Pro rodinu hrozná ostuda, kterou je nutno před ostatními vesničany tajit – nejlépe mnohaletým zavíráním mezi čtyřmi zdmi doma.
Nakonec se v roce 2022 podaří teenagerovi uniknout vlakem do Vídně. Začne si říkat Adelina a za obživou chodí do nočních klubů. Mluví fistulí a nejraději nosí rolák – zakryje mužský ohryzek. Kamarádí se s bytostí, která má podobný osud a „strach ze svobody“. Otec, synonymum vězení zvaného domov, je vymazán z paměti, ale s matkou si občas volá a někdy spolu zpívají nebo i tančí, aby tak vyjádřily své emoce i vztah k druhému pohlaví.
Adelina jednou sleduje film z Čečenska, kde byl ženský transvestit brutálně zavražděn, ona se však ve Vídni nebojí vycházet do ulic a začíná si hledat jinou práci. Náhle dostane oznámení, že je AIDS pozitivní, ale neléčí se. V touze zemřít ze sebe strhá oblečení a padne k zemi. Je však zachráněna a nastoupí HIV léčbu. Od roku 2025 se angažuje v LGBT komunitě.
Ocenění pro seveřany
Letošní Nordic Dox Award získal Tajný čtenářský klub v Kábulu (The Secret Reading Club of Kabul, r. Shakiba Adil & Elina Hirvonen). V Afghánistánu kontrolovaném Tálibánem nemají ženy přístup ke vzdělání, svobodnému projevu ani zaměstnání. Přesto však skupina mladých žen v Kábulu založila tajný čtenářský klub, riskujíce své životy. O praxi Tálibánu svědčí drsné záběry, v nichž jsou přepadávány školy a zatýkány mladé dívky.
Film je tajným vyznáním lásky k literatuře a čtenářství, částečně natáčeným samotnými protagonistkami. Prolíná se s příběhem Shakiby Adil, která vyrostla v první vlně tálíbánského režimu a když tlak opadnul, objevila se jako první žena v afghánské televizi. Dvakrát byla nucena uprchnout z vlastní domoviny a nyní věnovala film nové generaci, která zakouší stejný útlak, který ona sama prožívala.
Ve snímku Touha po domově (Hjemsøgt, r. Tanja Wol Sørensen) se prostřednictvím rozhovorů dovídáme o jedné z mnoha adopcí miminka z Jižní Koreje do Dánska. Adoptovaná Taekyung se ptá lidí z maloměsta, kde vyrostla, zda si to pamatují. Od začátku je zřejmé, že adoptivní rodiče nejsou přítomni. Ukazuje se, že dětství Taekyung bylo opravdu strašné, neboť se dostala do dysfunkční rodiny alkoholiků, v níž násilí bylo na denním pořádku a rozvody běžné a jeden z „otců“ nevypočitatelný psychopat. Navíc byly průvodní dokumenty v Koreji zfalšovány, takže do Dánska se za úplatek dostal snadněji odložený nalezenec. Tragický příběh oceněný zvláštním uznáním a hlavně nastolující otázku fungování dánského adoptivního systému.
Na rodinné vztahy se zaměřuje rovněž film Životy mého otce (The Lives of My Father, r. Magnus Skatvold). Titulní protagonista byl neustále na cestách a rodině se příliš nevěnoval. Při úklidu půdy rodinného domu v Norsku objevil syn velkou krabici se starými videokazetami. Několik si jich prohlédl a začal otce podezírat, že není tím, za koho se vydává. Když se ho zeptal, řekl mu, že byl reportér a pak si v roce 1983 založil reklamní agenturu, kde mimo jiné také točil dokumentární filmy a připravoval kampaně proti NATO, ale také Rusku. Když ho syn konfrontoval s videem, v němž v kuvajtské poušti střílí z kalašnikova AK-47, vylezlo z něj, že byl agentem CIA… Některé části filmu obsahují rodinná videa, jiné jsou inscenované. Osobní příběh přerůstá v etický problém a za sebevědomou fasádou se ukazuje tvář zhrouceného muže trpícího depresemi, osaměle žijícího v Sofii. Životní příběh je silnější než jakákoliv fikce.
Filmy slavných osobností
Snímek legendárního německého režiséra Wernera Herzoga Přízraky slonů (Ghost Elephants) sleduje africkou expedici – jsou sloni skuteční, nebo se jedná pouze o tradovanou představu místních, kteří se během mnohahodinového rituálu dostanou do transu a vstoupí do nich duch slona? Šestnáctičlennou skupinu vede zkušený místní stopař, který nejen že bezpečně rozpozná nejrůznější zvuky, jež indikují blízkost slonů, ale dokáže je i věrně napodobit. Nejprve se jede ve vozech, které mají kola vyztužená pro případ nárazu na pozemní miny, poté se desítky mil pokračuje na motorkách, které se přenášejí přes řeku, v níž prý bývají krokodýli jen v noci.
Dovídáme se o rostlinách, z jejichž semen se získával smrtící jed, který po zásahu šípem skolil i toho největšího sloního obra. Pozůstatky snad největšího, v roce 1955 odchyceného slona Henryho se nacházejí v Smithsonian National Museum of Natural History. Jen jeho lebka má velikost vzrostlého muže. Jsme poučeni o jedovatých pavoucích, kteří mohou vlézt do stanu nocující expedice. Vybíjení zvířat (včetně slonů) pro radost bělošských lovců poznáváme ze sekvence italského filmu z roku 1976, v němž slona putujícího savanou atakuje i helikoptéra. Když tato skutečnost vešla v povědomí, byl konečně vydán zákaz lovení slonů.
Poslední část expedice probíhá pěšmo a naděje na setkání se sloním stádem se zmenšuje. Podle odloupnutých kousků kůry na kmeni stromu však stopař určuje, že se jedná o slona, který mívá ve zvyku se o kmeny škrabat a později najde i jeho stopu. Najednou se v houštině pralesa objeví skupina obřích slonů a je filmově zachycena – mise expedice je naplněna.
Oscarový režisér Alex Gibney zachycuje ve snímku Nůž: pokus o vraždu Salmana Rushdieho (Knife: The Attempted Murder of Salman Rushdie) drsný pokus o atentát na světoznámého spisovatele během přednášky v západní části státu New York v létě 2022. Terorista muslimského vyznání ohrozil během devadesáti sekund život jeho i celého štábu. Když Salman Rushdie útok přežije, rozhodne se společně se svou ženou tuto znepokojivou epizodu dokumentovat. Počátek pronásledování započal již před desetiletími publikováním knihy Satanské verše. Tehdy íránský ajatolláh vyhlásil fatvu nad Rushdieho životem, což mu po desetiletí brání ve svobodném projevu. Film je působivou reflexí práva na svobodné vyjadřování, které je v nynější společnosti velmi aktuální.
Známá herečka Juliette Binoche osobně představila svůj režijní debut V pohybu (In-I in Motion). Dlouho si přála naučit se modernímu tanci, k čemuž napomohlo setkání s anglickým tanečníkem a choreografem Akramem Khanem. V úvodní části jsou přiblíženy fyzicky náročné začátky a učení porozumět řeči těla druhého. Posléze je v centru vlastní kreativní proces a scénické nastudování, kdy taneční partneři rovněž hledají vzájemné hranice. Sledujeme intenzivní, citově se proměňující vztah od důvěrných dotyků a laskání k souboji dvou osobností až k dosažení emoční intimity, kdy oba tanečníci vnímají nepatrné mimické náznaky druhého. Snímek je věrohodným dokumentem realizace projektu, v němž se setkává tanec, performance, herectví a filmové umění.
