Weronika Mliczewska je polská režisérka, antropoložka a producentka, která ve své tvorbě propojuje dokumentární film s antropologickým výzkumem a osobní zkušeností z cest po světě. Narodila se v Katovicích a studovala kulturní studia na Varšavské univerzitě, antropologii a režii na Goldsmiths, University of London a filmovou tvorbu dále rozvíjela také v Los Angeles.
Jejím celovečerním debutem je dokumentární film Sang: Dítě prachu (2025), který je mezinárodní koprodukcí Polska, České republiky, Vietnamu, Švédska a Kataru. Příběh sleduje život vietnamského muže Sanga, který patří k takzvaným „dětem prachu“, potomkům vietnamských žen a amerických vojáků narozeným během války ve Vietnamu. Po desítkách let života na okraji společnosti se rozhodne vyhledat svého biologického otce ve Spojených státech. Film tak zachycuje nejen osobní cestu za rodinnými kořeny, ale i hlubší reflexi historických traumat, identity a následků války, které přetrvávají napříč generacemi i kontinenty. Film byl zatím uveden na 38 filmových festivalech po celém světě a získal doposud 14 festivalových ocenění.
Jak ses k tématu dostala?
Hodně lidí se mě na to ptá. Jsem Polka, ale mluvím o tématu, které se odehrává ve Vietnamu a dotýká se války ve Vietnamu i Ameriky. Pro mě ale tento film není o národnostních rozděleních. Jako člověk jsem totiž vyrůstala mnoho let mimo Polsko. Studovala jsem v Londýně, studovala a žila jsem v USA. Byla jsem v zahraničí dvanáct let a procestovala jsem něco přes 86 zemí, pak jsem přestala počítat. A díky svému vzdělání v antropologii věřím, že mám nástroje k vyprávění příběhů, které pocházejí z daleka, ale jdou hluboko k lidské podstatě, k tomu, co mě zajímá. Kulturní kontext je pro mě něco, co téma obohacuje. V tomto případě šlo o otcovství. Ve Vietnamu je postava otce úplně zásadní. Bez otce nejste nikdo. Existuje tam přísloví, že člověk bez otce je jako dům bez střechy. Je to staré vietnamské rčení. A je to pravda. Pro mou postavu je hledání otce zároveň hledáním sebe sama. A musí to udělat za každou cenu. Pro mě to bylo takové poslání.
Zároveň ale není náhoda, že se to odehrává ve Vietnamu. Můj předchozí krátký film z roku 2016 jsem natáčela také ve Vietnamu a právě tam jsem poznala svého vietnamského producenta, se kterým jsme se stali dobrými přáteli. Přátelství a důvěra jsou v dokumentární tvorbě ten nejdůležitější základ. On byl první, kdo řekl, že tohle téma je důležité a že tenhle příběh je potřeba vyprávět. Také mi řekl, že mnoho vietnamských režisérů – pokud vůbec nějací – by se tohoto tématu nechtělo dotknout, protože je stále politicky citlivé a lidé nechtějí riskovat svůj každodenní život. Pro mě to byl vlastně signál, že mám „zelenou“. Ale nevrhla jsem se na to hned. Trvalo mi dva roky výzkumu, než jsem si tím byla jistá. Nebylo to tak, že bych to chtěla dělat hned, protože jsem věděla, že to bude velmi těžká cesta. Až když jsem potkala Sanga, úplně jsem si zamilovala jeho osobnost, spiritualitu a fakt, že je ochotný odpustit minulost. To mě strašně inspirovalo, jeho lidské pochopení historie, způsob, jak ji přetváří a jak emocionální dokáže být. Ten člověk mě úplně ohromil a řekla jsem si, že není jiná možnost a že musím tenhle film natočit.
Kolik lidí bylo na začátku ve tvém výzkumu?
Strašně moc. Spojila jsem se s organizací Father Funded. V té době to ani nebyla organizace, byli to dva muži, kteří byli třicet let přátelé. Brian byl svářeč, pracoval manuálně v Kodani. Jeho vášní je pomáhat Ameroasiatům. Ten má partnera Honga, který se objevuje i ve filmu. Ten se živí jako řidič rikši, tedy moto taxi. Ale ve volném čase věnuje svůj čas organizaci Father Funded. Všechno je založené na jejich vášni. Později se přidali i další přátelé v USA, kteří tam pomáhají hledat otce. Ale problém je, že testování DNA je ve Vietnamu nelegální. Takže jsme ho museli pašovat, většinou přes turisty. Tak se testy dostaly do Vietnamu. Pak je ale nelegální je ze země vyvézt. Takže jsem se stala jejich pomocníkem a takhle jsem si asi získala jejich důvěru. Testy DNA, které jsou ve filmu, jsem ze země vyvážela já. Jakmile jsem je přinesla do Evropy, mohly se legálně poslat do laboratoří v USA. V databázi jsou ale všechny registrované na jméno toho dánského muže. Ameroasiaté totiž často nepoužívají internet, nemají chytré telefony, někdy ani neumějí číst a psát. Takže on to registruje za ně. A když někdo z americké rodiny udělá test DNA, třeba náhodou nebo ze zvědavosti, objeví se shoda. Přesně to se stalo i v našem případě. Nejstarší bratr viděl test DNA ve slevě, byl za poloviční cenu, tak si ho udělal. A tím se mu změnil život. Najednou byl v databázi a Brian ty dva propojil. Takové případy jsou dnes už ale vzácné, protože Ameroasiatům je dnes přes padesát let, stejně jako mé postavě. Přesto chtějí své otce najít. Měla jsem asi dvanáct případů, ze kterých jsem si mohla vybrat. Pro mě ale bylo důležité, aby motivací nebyla cesta do USA. Pro Sanga to nebylo důležité. On do Ameriky nechtěl. Jedinou jeho motivací bylo setkat se s otcem. A to byla hnací síla celého filmu.
Film je hodně střídmý ve vysvětlování kontextu. Bylo pro tebe důležitější, aby divák cítil emoce, než aby všechno plně pochopil?
Ano, přesně tak. Měli jsme hodně verzí filmu, myslím, že první střihač skončil po 46 verzích celovečerního dokumentu. Řekl, že to je poslední verze, ale já jsem mu říkala, že to ještě určitě není hotové. Pracovali jsme na tom osm let. Když na něčem pracujete tak dlouho, další tři měsíce už nic neznamenají. Chtěla jsem, aby byl příběh opravdu plynulý. Ale je to samozřejmě konstrukce, protože jsme měli obrovské množství materiálu a museli jsme si vybírat. V některých verzích jsme třeba detailně vysvětlovali, jak fungují testy DNA a jak se rodiny propojují. Nakonec jsme se rozhodli to vyhodit, protože to odvádělo pozornost od emocí. Pro evropského diváka je důležité cítit Sanga. Potřebovali jsme se mu dostat pod kůži. Je to příběh postavy, on je motor celého filmu.
Vyřadili jste z etických důvodů nějakou silnou scénu?
Ano, ale hlavně kvůli ochraně americké rodiny. Bylo by velmi snadné udělat z nich v určitém momentu antagonisty. Někteří konzultanti filmu k tomu dokonce směřovali. Já jsem to ale nechtěla. Jsou to skuteční lidé, kteří mi důvěřovali a bylo velmi odvážné už to, že se vůbec dokumentu účastnili. Přijmout nechtěného syna je obrovský krok. Taková rozhodnutí jsou někdy větší než my sami a není snadné se s nimi vyrovnat. Možná na to nebyli emocionálně připravení, ale snažili se. A to je pro mě nejdůležitější. Méně než 10 % veteránů přijme svou minulost a převezme za ni odpovědnost. V USA existuje silný mýtus veterána jako hrdiny, který sloužil vlasti. Oni v tom mýtu vyrostli. Já ho trochu dekonstruuji, ale velmi citlivě.
Věděli ti otcové, že mají ve Vietnamu děti?
Mohli to tušit, ale většinou nevěděli o konkrétním dítěti. Často chodili za takzvanými „bar girls“. Byla to jen krátká setkání. Pro mě je ale krásné, že Sang nikdy nesnižoval svou matku. Velmi si jí vážil. Ve filmu vidíme, že se k ní modlí, má doma malý oltář, což je v jeho kultuře normální. Modlí se k ní ráno i večer. Předci jsou pro ně velmi důležití. Bez předků bychom nebyli ničím. Nikdy nepopíral, že byla prostitutka. Zároveň jeho matka pravděpodobně nikdy nemluvila špatně o otci, protože Sang měl o svém otci velmi romantickou představu.
To jsem viděla i u dalších Ameroasiatů. Jeden například říkal, že jeho matka byla básnířka. Možná byla „bar girl“, ale možná byla i básnířka. Ve filmu neříkám, co je pravda nebo lež. Spíš pozoruji, jak příběhy utvářejí naši identitu.
Jakým způsobem jsi řešila svou přítomnost na natáčení? Ve filmu je například scéna, kdy Sang odlétá z Vietnamu a pak vidíme, jak přilétá do Ameriky. Jak takové natáčení probíhalo?
Po tolika letech jsme si s vietnamským štábem vytvořili velmi silné pouto. Díky pandemii používal vietnamský tým satelitní systém pro přenos záběrů. Jmenuje se Q-Take. Takže jsem už mohla sedět v USA a sledovat, jak Sang odlétá z Vietnamu. V podstatě jsem přes notebook viděla všechno, co kamera natáčela. Jednu kameru používal kameraman, tu jsem viděla. V jednom sluchátku jsem měla jeho a ve druhém svou asistentku režie. Ta s námi pracovala už mnoho let. Překládala mi, co se právě děje. Vlastně bylo někdy jednodušší pracovat takhle na dálku, než být přímo na place. Mohla také velmi rychle psát a já jí psala zpět instrukce, jak situaci trochu vést nebo režírovat. Kdybych tam seděla a psala na telefonu, bylo by to nezdvořilé. Ale když jsem byla připojená na dálku, šlo to. Ona mě tam zastupovala. Měla navíc telefon, kterým mi ukazovala situaci kolem dokola, v podstatě 360°. Tak jsme to dělali. Sang s tím neměl žádný problém. Věděl, že jsem za tím já, už jsme se znali. Samozřejmě to není ideální způsob, jak natáčet dokument. Ale v té chvíli nebyla jiná možnost. Možná bych jinak letěla se Sangem, ale měla jsem tehdy čerstvě narozené miminko, takže to byla jediná varianta.
Myslím, že to, že Sang cestoval sám, mělo svou sílu.
Přesně. Kdybych byla s ním, cítil by se jinak. Také jsem nechtěla měnit průběh jeho života. Věděl, že tam jsem, a moje přítomnost pro něj byla někdy emocionální oporou. Ale nikdy jsem nechtěla ovlivnit jeho rozhodování. Dokonce jsem v den, kdy odjížděl, řekla Hongovi, aby Sangovi připomněl, že pokud nechce nastoupit do letadla, nemusí. A že to bude úplně v pořádku. Ať necítí tlak jen proto, že jsme natáčeli tolik let. Je to jeho život. Sang ale odpověděl, že to je jediná věc, o které celý život snil, a že musí jet.
Působí to na mě, že jste si vytvořili silné pouto. Navíc Sang ve filmu působí před kamerou úplně přirozeně. Jak se vám to podařilo?
Nemluvili jsme stejným jazykem. Ale pamatuji si momenty, kdy jsme někdy vypnuli kamery a já jsem ho prostě objala a plakali jsme spolu. Stáli jsme uprostřed jeho bytu a jen jsme spolu plakali. Nevím, jestli je to metoda budování vztahu. Pro mě to bylo prostě přirozené. Někdy jsem ani přesně nevěděla, co říká. V určité fázi jsem se rozhodla, že nepotřebuji rozumět každému slovu. Stačilo mi cítit tu situaci. Když slovům nerozumíte, soustředíte se víc na gesta, obličej, emoce. Na věci, které jsou velmi filmové. Myslím, že díky tomu je film možná ještě silnější.
Před střihem jste si museli všechno přepsat a přeložit. Jak se vám s tím pracovalo?
Ano. Ale někdy jsme ani nevěděli, kde přesně věta končí. Vietnamština je jazyk založený na tónech, takže je těžké to poznat. Vietnamské věty jsou často mnohem delší než překlad. Oni mluví a mluví, a překlad je pak krátký. Člověk si pak říká, co ještě říkají, jestli nám třeba nenadávají. Naštěstí náš první střihač měl skvělý hudební sluch. Dokázal nějak vycítit, kde jednotlivé věty začínají a kde končí. To byl dobrý základ. Později jsme řešili už jen drobnosti. A musím říct, že když jsou v publiku Vietnamci, dostávám krásný kompliment, že ve filmu není jediná chyba. A včera mi jedna dívka na festivalu Jeden svět řekla, že nikdy neviděla film, který by tak dobře vyjadřoval její hlas. Její rodiče přišli do Česka z Vietnamu, ale nikdy s ní nemluvili o těžkostech své identity.
Myslím, že náš film lidem pomáhá ty věci otevřít. A když to posunete na obecnější rovinu, není to jen o Vietnamcích. Je to o každé diaspoře. O každém člověku, který pátrá po tom, kam patří. Pro mě to byla také otázka osobní identity. Hodně jsem cestovala a kdysi jsem o sobě říkala, že jsem „občankou světa“. Ale čím jste starší, tím víc cítíte, že to jsou trochu prázdná slova. Chybí vám vaše jídlo, vůně jara, déšť, hory… Tyhle věci vás formují. A uvědomila jsem si, že mou identitou jsou vlastně mí nejbližší lidé, má rodina. Stejně jako u Sanga.
Nastal někdy moment, kdy jsi chtěla natáčení zastavit?
Někdy ano. Když se cítím nepříjemně, prostě nenatáčím. Ale často víte, že ve střižně můžete situaci zasadit do správného kontextu. Například scéna v motelu v Americe, kdy ho vezmou na burger. Já jsem věděla, že burger nemá rád. Když jsem to viděla, říkala jsem si, že to je strašně špatně. Ale žádný velký moment, kdy bych řekla, aby se přestalo natáčet vlastně nenastal.
A objevily se nějaké momenty, které jste nemohli natočit?
Ano. Například u americké ambasády ve Vietnamu jsme natáčet neměli. Hong byl proti, protože by mohl mít problémy. Myslím, že nás režim trochu sledoval.
Kontrolovali vás nějak?
Ne. Natáčeli jsme totiž nelegálně. Jednou jsme sice získali pracovní víza, protože země byla zavřená, ale nakonec jsme je nepoužili, protože jsme se báli kontroly. A navíc jsem byla těhotná. Materiál jsme ale hned po natáčení kopírovali na více míst. Přepisovalo ho několik překladatelek a vytvářeli jsme hned zálohy.
Co ti ten film dal, nebo vzal?
Když sledujete jedno téma mnoho let, vždy vás něco pohání. A pokud znáte odpověď hned na začátku, bude film nudný. Skutečná otázka, proč film děláte, se objeví až později. Na začátku je to jen intuice. Pro mě to byla otázka: „Kam patřím?“ Netušila jsem, že film bude nakonec o rodině. Během natáčení jsem ale zároveň budovala vlastní rodinu a vlastní identitu. Ten proces probíhal paralelně.
