Co to vlastně znamená, když médium zanikne? Tuto otázku pokládáme v úvodu audiovizuální eseje nejen diváctvu, ale také třem různým rozhraním – dnešnímu digitálnímu, televiznímu a teletextovému. Můžou nám prozradit něco o sobě navzájem? Pokoušíme se mezi nimi rozehrát dialog, i když je někdy plný šumu, nedorozumění a absurdit.
Teletext, fenomén známý již z éry analogového vysílání, je založen na přenosu textových informací prostřednictvím televizního signálu. Ti, kteří ho využívají i ve 20. letech 21. století, si pochvalují jeho informační střídmost – holé sportovní výsledky, stručné zprávy, minimum znaků. Teletext tak můžeme chápat jako svého druhu alternativu k emočně přepjatým, v rychlém sledu se střídajícím informacím, které z televizního věku zdědily i naše algoritmicky kurátorované feedy.
Na náš restart teletextu lze nahlížet přinejmenším ze dvou směrů: na jedné straně pozoruje, jak dokáže analogové rozhraní vzdorovat obsahům a významům 21. století, a ony naopak jemu. Na druhé straně ukazuje, jak spolu různá média koexistují a vzájemně se remixují. To vše pak především nasvětluje, že současná podoba našich mediálních ekosystémů není nevyhnutelná ani přirozená.
