Štěpán Altrichter patří mezi domácí vycházející režiséry. V letech 2002–2005 studoval filozofii a psychologii na Freie Universität Berlin a poté režii na FAMU a HFF Postdam Babelsberg v Berlíně. Mezi jeho krátké filmy patří Lausch (2005), Strange News (2006), krátkometrážní dokumenty David (2007), Bob, Fish and Dog (2007), Tuning Man (2009) nebo Aleyna – Little Miss Neukölln (2011). Jeho absolventský film Schmitke (2014) se stal zároveň celovečerním debutem, jenž byl uveden ve světové premiéře v korejském Pusanu a v Chotěbuzi získal cenu za nejlepší debut. Nedávno uvedl v kinech svůj druhý celovečerní film, adaptaci knihy Jaroslava Rudiše Národní třída, který byl podobně jako Schmitke natočen v česko-německé koprodukci. V listopadu se s ním vrátil do Chotěbuze a v lednu ho čeká také premiéra na Slovensku. Film a doba hovořila s režisérem o jeho autorském tematickém okruhu, adaptaci Národní třídy, ale i připravovaném projektu Runner.
Po rurálním mysteriózním filmu Schmitke jste se pustil do dvou projektů, které nemohou být odlišnější, Runner – dystopický psychothriller a Národní třída – periferní městská dramedie míchající nostalgii, kapitalismus a pracující třídu. Proč jste se rozhodl pro tak rozdílné projekty?
Neberu to tematicky, píšu o tom, co mě napadá. Většinou je to příběh o člověku, který je vykořeněný a celkově se třeba neztotožňuje s touto dobou, ale nějak z ní vypadává. To je případ Schmitkeho, Vandana i Runnera.
Runner není přímo dystopický příběh, ale realistický příběh, reálný příběh nočního Berlína. Je to mnohem větší projekt, který jsme měli zrovna rozpracovaný, a Pavel Strnad přišel s nápadem adaptovat knihu Járy Rudiše. A vznikla z toho Národní třída.
Já jsem Járu Rudiše neznal osobně, jen jeho knihy. Zrovna Národní třídu jsem nečetl, a když jsem si ji vzal do rukou, tak mi připadala hodně ponurá. Až když jsem viděl Járovo čtení naživo, tak jsem si uvědomil, že v knize je i humor.
Příběh je kombinace drsné tragédie s Járovou osobností a jeho darem říct to s humorem. Celý scénář jsme psali společně na jednom počítači a při tom se děj posunul někam jinam. Film funguje podle jiných pravidel než literatura. I Formanovo uchopení Přeletu nad kukaččím hnízdem je jiné v porovnání s předlohou. Nám se taky povedlo přenést to hlavní, je to Vandam a jeho pohled na svět, a to jsme dali do jiné podoby. Film má přístupnější a vtipnější ráz, čili příběh bude bavit lidi filmově.
Pak mám ještě rozpracovaný film Dívčí škola. Je to jediný projekt, který má něco společného přímo se mnou. Jedná se o autobiografický příběh z doby, kdy mi bylo třináct let.
Runner je zasazen do fiktivního Berlína po vítězství extremistických stran, zatímco Národní třída předkládá pohled do mysli, jež by mohla být považována za extremistickou. Film také reflektuje současné společenské nálady. S jakými motivy jste se rozhodl pracovat?
Snažím se psát něco o dnešní době. Je to něco, co se říká o dnešku. U Runnera jsem ve vývoji scénáře, který je hotov. Tahle synopse, o které mluvíte, je strašně stará. Tam také nastal posun. Když jsem to psal, tak jsem příběh zasadil do budoucnosti, kdy se objeví extremistické strany a bude panovat dusnější atmosféra. A teď se příběh odehrává v současnosti. Trošku jsem to upravil a najednou ta atmosféra, která tam měla panovat, je uvěřitelná v dnešní době.
Jára knihu nenapsal, že by chtěl upozorňovat na tyto nálady, ale napsal ji jen proto, že poznal takového týpka. A příběh napsal o něm. To, že se společnost posunula, je spíš shoda okolností, ne účel.
My jsme se snažili přenést mysl Vandama do filmové podoby. Kniha je jeden monolog. Pavel Strnad chtěl příběh předělat, aby byl filmovější. Což nás zajímalo, Vandam je ambivalentní, ale charismatický vypravěč, a občas se leknete, že řekl něco zlého. Je to celé provokace, a udělat tuhle ambivalenci je těžší ve filmu než v knize. Chtěli jsme to zachovat, aby byl film zábavný, aby diváky Vandam bavil.
Příběh vidíme Vandamovýma očima. Co se týče vizuálního pojetí, ukazujeme trochu sídliště, vidíme ho tak, jak ho vnímá Vandam. Kameraman pro to vymyslel název „funny depression“. Je tam nostalgie, jezdí tam škodovkou, baráky jsou neopravený a lidi si žijí svým životem. Na to nikdo nesahá, nejlepší život by byl, kdyby se to neměnilo. Chtěli jsme se dívat na věci Vandamovýma očima.
Vandam je téměř napůl nácek a člověk si musí vytvořit názor sám. Myslím, že diváky bude Národní třída bavit. Tohle mě baví na filmech bratři Coenů – protagonista je debil, ale máte ho trošku rádi. Přirozeně je to také zajímavé pro vyprávění, i když je dnešní společnost polarizovaná a rozděluje se čím dál víc.
Nám přišlo zajímavý, že Jára umí naslouchat někomu, komu bych já nenaslouchal. A Vandam vypráví tak, jak to cítí, a my pochopíme, proč někdo přemýšlí tak jak on. Ale nemá to být film pro intelektuály. Sledujeme, jak žije část společnosti, která se má zle, a tohle jsme chtěli ve filmu zachovat.
Proč jste si vybral kameramana Cristiana Pirjola?
Cristian Pirjol už dělal Schmitkeho. Poznali jsme se na škole v Berlíně a dobře se s ním pracuje. Má rád herce a dobrý příběhy a dokáže vytvořit technickou kvalitu, kterou není lehké u nás udělat. A jsem docela vděčný, že se nám ho povedlo přesvědčit, aby u nás točil.
Vzhledem k zasazení příběhu na společenskou periferii by se hodil i sociální realismus zpopularizovaný východoevropskými dramaty, ale v příběhu je také dost ironie a násilí, což vytváří potenciál spíše pro žánrovější uchopení.
Celý příběh je pojatý tak, že Vandam má život, který se zmrazil v roce 89. Poslouchá swingovou hudbu šedesátých let a prochází se po městě jako šerif. Je to zkreslený prostředí Severky s Mrazákem, Psychem, partička debílků, který si užívají srandu, a hlavně si nechtějí nechat srát na hlavu. Jejich svět nás baví, a pak do toho zasáhne dnešní svět a trošku je tam boj těch sídlištních kovbojů proti té dnešní národní třídě, proti té smetánce. A to je vykreslený vizuálně i hudebně, taková zábavná vesnická podívaná.
Jednou z inspirací byl Trainspotting, především jako příklad, jak příběh odvyprávět. Postavy jsou představeny jako debílkové, ale jde o docela tvrdé věci. Není to blbá komedie. Tohle jsme si vzali za příklad, jak to odvyprávíte a jak udělat jejich „low-class“ život hezký. Trošku jsme se nechali inspirovat i bratry Coeny, spíš abstraktně. Chtěli jsme, aby byl Vandam bavič, a Járovy knihy mají zároveň myšlenku. Film by měl taky bavit, protože když se dělá film a není zábavný, je to trochu nanic.
Bude podle vás film kontroverzní?
To nevím. Já se nezabývám tím, jak to lidi pochopí. Nechtěli jsme udělat Svět podle Daliborka a zesměšnit nácka. Snažili jsme se s protagonistou spíše soucítit. Myslím, že česká kinematografie a literatura je docela plná debilů a charakterů, které máte rádi.
My jsme se naopak snažili udělat kontroverzní postavu. která tak bude možná i vnímána. Co Vandam říká, jak se chová, není něco, co by se dalo vysílat v televizi. A nejde jenom o slovník. Oni si tam žijí po svým, není to moc v pohodě. Jejich život je docela tvrdý. Ale konzervativci se můžou leknout, že film není úplně politicky korektní, a intelektuálové, že jsme ho dostatečně nepotrestali.
Jedním z motivů je i stereotyp maskulinity a knižní příběh reflektuje postavu, která se zároveň poměřuje s plynutím dějin. Přechod ze socialismu do kapitalismu je více exponován a reflektován v kinematografiích Visegrádské čtyřky. Jsou i toto témata, s kterými jste chtěl ve filmu pracovat?
Národní třída není tematický film, vychází z podstaty věcí a je o pohledu z extrémní strany. Jára vystihl typického hrdinu dnešní doby, „angry old white man“. Je nasraný, vzteklý, frustrovaný a baví ho říkat machistický, sexistický, homofobní, rasistický řeči.
Lucka, kterou hraje Kateřina Janečková, je Vandamova vysněná bohyně a ta je tam všechny srovná. Ale také je vystavena těmto názorům. S Hynkem Čermákem jsme si s tím pohráli. On je symbol maskulinity přes Rapla, ale v soukromí je právě opak té maskulinity, inteligentní, citlivý a angažovaný chlap. Ve filmu je třeba skvělá milostná scéna. Ta shrnuje svět těchhle chlápků neverbálně.
Proč jste se rozhodl do hlavní role obsadit Hynka Čermáka?
Postava v knize, a pak ten reálný člověk, který je vzorem Vandama, je spíš atletický, menší. My jsme ale nevybírali podle vzhledu. Dělali jsme velký casting, i s lidmi, co namluvili knihu, ale pořád jsme nad tím dumali. Hynek Čermák spojuje úplně přesně tu maskulinitu s takovým tím skoro „denirovským“ úsměvem z Taxikáře.
Má úžasný charisma, a víte, že vymyslí další klukovinu. Vandam by byl hodně drsný týpek a neměli bychom ho rádi nebo by to byl úplný debílek, že bychom mu to nevěřili. Ale Hynek tohle dokáže skvěle sjednotit. Vandam žije dospělý sen kluka, má doma plakáty Jean-Clauda van Damma, ale i různé knihy. Dělá píčoviny. Z píčovin se skládá svět a Hynek to umí skvěle spojit, tu intelektuální vrstvu se šarmem a naopak tu tělesnou. Hodně mě v tom baví a mám pocit, že jsem ho takhle ještě neviděl. Je to protiobsazení. Hynek Čermák je Vandam ne díky Raplovi, ale navzdory němu.
Německo koprodukuje Národní třídu, figuruje tahle země nějak ve filmu? Příběh se celý odehrává v Praze.
Shoda okolností je, že Jára a já žijeme jednu třetinu života v Berlíně. Když nás představili, tak jsem zjistil, že má berlínský byt 500 metrů ode mě. Jeho kniha tam má takový úspěch, že v Aachenu uvedli divadelní adapci Národní třídy.
On je nejoblíbenější český spisovatel v Německu. Němci si ho spíše objevili, a jak nám řekl redaktor ZDF, je to proto, že příběh Národní třídy by se mohl odehrávat u nich v Drážďanech. Na východě Německa mají stejnou společnost a takto ta kniha vypraví taky o jejich situaci. Tam není nikdo, kdo by to u nich pojmenoval s humorem. Film nemá nic společného s Německem, je to ryze český film. Jim to ale přijde tematické.
Ten důvod, že příběh Národní třídy jim říká něco i o nich a že se jim líbí to český podání, to je zaujalo. Je to vtipný, některým věcem třeba nerozumí. Do hospody přijde Moravák a Němci nerozumí, ale film jim něco říká.
Vandam má v knize syna, i když jako postava je absentující. Proč jste se rozhodli pro tuto úpravu?
Vandam cely příběh někomu vypráví a v knize není jasné komu. A s tím jsme si pohráli ve filmu. I ve filmu je překvapení, komu to vypráví. Nám přišlo skvělý, že Vandam má takového mladého pětadvacetiletého kluka v podání Honzy Ciny, který lítá v piku.
On všechno pokazí a Vandam se o něj stará místo syna, ke kterému má zákaz, jelikož seděl. Tak se stará o to pako, je to trochu vztah otec a syn. Honza Cina a Hynek Čermák jsou skvělá dvojka, člověk s nimi tráví ten film, než se to posere. Tímto způsobem může Vandam někomu předávat své vědomosti, když ho cvičí, aby si nenechal srát na hlavu. A touhle výchovou ho vychovává a diví se, že ještě nedal někomu přes držku nebo jestli není teplý. Je vidět, jak takový vztah funguje. Je to vděčný motiv, který ten film zhmotňuje.
Před Národní třídou jste pracoval na projektu Runner. Jak to s ním momentálně vypadá?
Runner by se mel točit po Národní třídě, což znamená zhruba za dva roky. Scénář je napsaný, projekt částečně zafinancovaný, podílí se na něm český i německý filmový fond, tudíž to je koprodukce. Máme natočený i video, je tam docela zajímavý obsazení.
Bude to výrazně temnější, temná až psychedelická ujetá věc, a taky experimentálnější. Národní třída a Runner mají společný témata, pozdní kapitalistická společnost, která ničí vztahy, protagonista je sám a jde krvavou cestou. Příběh je vyprávěn z jeho vnitřního pohledu, nevíme, co je opravdové, potápíme se do schizofrenní mysli, hluboko pod logický myšlení. Hlavní postavy jsou obsazené, na projektu bude dělat stejný tým jako na Národní třídě. Hlavní natáčení proběhne v Německu, zbytek v Praze. Nebude to dystopické, ani sci-fi, ne úplně Blade Runner. Snímek bude trochu vizuálně barevný, trochu pocta Blade Runnerovi, ale není to sci-fi a rozhodně to není dystopický sci-fi. Národní třída mě pohltila, ale Runner je připravený a po premiéře Národní třídy se práce hodně rozjedou.
