1
Starých filmů zhlédnuto skoro tolik, co nových, asi jedenáct. Objevování? Nejčastěji bohužel jen poctivá (mám to ale stále ještě zapotřebí?) obhlídka dosud nenavštívených míst na mapě historie umění, které ve dvacátém století splnilo málo z toho, co slibovalo. Objevem je Pořádek (Ordnung) z roku 1980. Íránec Sohráb Šahíd Saless přišel do Západního Německa v roce 1974. Integroval se zde lépe než Jasný a Němec (o Juráčkovi nemluvě), ale točil o těch, kteří integraci sabotují. Hrdina Pořádku začne ze sociální rutiny vypadávat velice nenápadně (tiše, neformanovsky) a veškerá iritace vyprávění pak plyne z toho, jak málo ho až do konce dělí od těch, kteří „zůstávají normální“. Kafkovsky tlumený, přitom sveřepý vzdor bez naděje na spásu. Závěr skoro smířlivý, bez exploze, bez katastrofy – tím tíživější. Přetvoření povelu aufstehen! do slova Ausschwitz! jako osamocený – přitom plně dostačující – odkaz k vytěsněným dějinám.
Ordnung (sekce Forum special)
2
Druhý objev: Hluk a zuřivost z roku 1988. Film pro festival vybral a v sále uvádí Nadav Lapid. Zatímco žádný jiný režisér (včetně těch dobrých) neřekne během celého festivalového týdne nic, co by ospravedlňovalo jeho fyzickou přítomnost v Berlíně, Lapid v pár stručných větách dokáže obhájit jedinou kinematografii, která stojí za to, aby existovala. Jaká to je? Bezohledná. Vzápětí ji smíme zažít na plátně: Brisseauův film s shakespearovským názvem, jehož program bezezbytku naplňuje. Divačka vedle mne při každé nové scéně zoufale zasténá: „Ach, ne! To ne!“ Když Jean-Claude Brisseau umřel, při ceremonii Césarů chybělo jeho jméno v pravidelné poctě zesnulým. Nebyla to náhoda, Brisseau měl celoživotně a zjevně i post mortem „trojku z mravů“ (jako hrdinové Vigova filmu i jejich vrstevníci v Hluku a zuřivosti), takže i jiné pocty (například velká retrospektiva v Cinematéce) mu byly na poslední chvíli odepřeny. Co na tom? Co se počítá, je radost z nemuzeálního filmu – a z Nadava Lapida, který mi znovu potvrdil, že na něj lze sázet.
De bruit et de fureur (sekce Retrospektive)
3
Premiéra ve 4K digitalizované Pařížské maitressy, Chaplinova dramatu z let 1922–23. Žádná zvláštní překvapení v obraze, zato ve zvuku. Nový hudební doprovod skladatele Timothyho Brocka (koncertně už ovšem prováděný na různých místech od roku 2005) patří k těm doslovnějším. Každý režijní nápad, který by snad mohl uniknout divákově pozornosti, je náležitě hudebně podtrhnut, pedantsky zvýrazněny jsou i časté střihové přechody mezi různými prostředími. Za „ausgabe letzter hand“, za film Chaplinem autorizovaný, bude nutné i nadále považovat verzi z roku 1975, kdy režisér ke svému tehdy už víc než půl století starému filmu dodatečně připojil vlastní hudbu, orchestrovanou Ericem Jamesem. Z ní částečně, hlavně v úvodu a závěru, čerpá i Timothy Brock, jinak s dochovaným hudebním materiálem nakládá volně. Daroval nám jakýsi „návod, jak se dívat na Chaplinův film“ tam, kde sám Chaplin ponechal divákovi svobodu, aby si všechny skryté drahokamy ve filmu našel sám. Z nedostatku piety ale současného skladatele vinit nelze. Po projekci potlesk a tušení, že stěžejní autoři dneška – Garrel, Petzold nebo Schanelecová – v hlavní soutěži sotva přijdou s něčím, co pro dalších sto let zůstane stejně neporušené a půvabné jako Pařížská maitressa.
A Woman of Paris (sekce Berlinale Classics)
4
Rudé nebe. Po „rusalce“ další film Christiana Petzolda s vazbami na německý romantismus: zde na Romancero Heinricha Heineho. Tonická sestava: jedna dívka (opět Paola Baerová), dva mladíci bez špatného svědomí užívající letních slastí a jeden začínající spisovatel-škarohlíd. Komedie se víc než hodinu odvíjí elegantně a moc mile, nedlouho před koncem ale Petzold dvě ze čtyř postav nechá zahynout. Prudká zatáčka do tragedie, jako v dávné Sváteční vyjížďce, kterou tento měsíc zase jednou dávám u nás v kině. Proč mi pěkný Petzoldův film pokazí nepřípustná svévole autora-demiurga, zatímco z ničeho takového nenařknu Dina Risiho, který Jeanu-Luisu Trintignantovi dokázal vzít život stejně náhle? Přesně v momentě vpádu tragedie u Petzolda najednou začne „scénáristův film“. Literatura. Nepředpokládám, že to tak náruživý bibliofil Petzold chtěl. Ve filmech se umírá, to je normální, ba „správné“, ale autor nesmí své všemocnosti zneužívat. A ani sebelepší režisér si nemůže být dopředu jistý, že všechno, co si vymyslel, se při natáčení a střihu „stane pravdou“. Vždycky si při podobných filmových nehodách vzpomenu, jak Truffaut ani svému zbožštěnému mistrovi nenechal projít, že jednoho sympatického hrdinu na konci svého filmu Sabotáž nemilosrdně obětoval.
Roter Himmel (hlavní soutěž)
5
Hans-Jürgen Syberberg natočil po dlouhé, předlouhé pauze nový film, jmenuje se Demminské zpěvy. Festivalu byl nabídnut, v hlavní soutěži ani v žádné z paralelních sekcí se ale neobjevil. Hned několik německých žurnalistů si položilo otázku, čím to asi je. Dávno pryč jsou doby slavných berlínských skandálů, časy Ošimových obdivuhodně důsledných milenců nebo antiamerického pamfletu O. K. Michaela Verhoevena. Mohl se Syberberg, klasik německého filmu (za jehož výkladní skříň se přece Berlinale považuje), na stará kolena postarat přinejmenším o drobné pohoršení, když už velké skandály možné nejsou? To se dozvíme, jakmile se film někde vynoří, na Berlinale každopádně tuto šanci nedostal.
Nejlepší nové filmy viděné na letošním Berlinale:
1. Být na místě – portrét Margaret Taitové (Being in a Place – A Portrait of Margaret Tait), r. Luke Fowler
2. Samsara, r. Lois Patiño
3. Gang z Bois du Temple (Le Gang des Bois du Temple), r. Rabbah Ameur-Zaïmeche
4. Velký vůz (Le Grand Chariot), r. Philippe Garrel
5. Hudba (Music), r. Angela Schanelecová
a jeden film-instalace ze sekce Forum Expanded:
Půjčené rodinné album (Borrowing a Family Album), r. Tamer El Said
