Jediný celovečerní snímek islandského skladatele Jóhanna Jóhannssona, dokončený posmrtně, je ponurou elegií za lidskost a coby režijní počin (primárně) hudebníka je významově i emocionálně určován audio složkou. Díky implicitnímu filozofujícímu podtónu se film v rámci žánru sci-fi profiluje jako příbuzensky spjatý s 2001: Vesmírná odysea (2001: A Space Odyssey, r. Stanley Kubrick, 1968), přičemž ukazuje, jakého tvaru by mohla dosáhnout, kdyby byla vyprávěna optikou černého monolitu. Výraznou tvůrčí strategií je záměrná individualizace jednotlivých složek – motiv významově důležitý i pro příběh filmu –, ty jsou díky pečlivé kompozici funkční jako celek, nicméně z jejich separace vyvstává síla a suverenita té které z nich.
Narace soustředěná výhradně do roviny mluveného slova se díky uměřenému projevu Tildy Swintonové posouvá téměř neznatelně od čistě referující funkce k sémantické nejednoznačnosti. V první půli filmu jsou prezentována pravidla fikčního světa a ve chvíli, kdy se již zdá, že vyprávění se čemukoli dalšímu věnovat nebude, začínají se objevovat významově kontrastující prvky a „dějové“ motivy, které snímek posouvají z čistě popisné roviny k čím dál rozsáhlejší otevřenosti interpretace až kontemplativnosti. Cykličnost, kterou reprezentuje motiv opakující se apokalypsy (nebo více různých apokalyps) a která se odráží i v obrazovém rámování filmu (shodný záběr se objevuje na začátku i na konci), je pouze jedním z uvažovaných témat. Neméně podstatná je pasáž o jazyce a komunikaci napříč lidským společenstvím budoucnosti, ve zmínkách o kolektivní mysli a čerpání z mentální kapacity minulých generací nedává vzpomenout ani tak na celkem lacině se nabízející psychoanalýzu, ale spíše na úvahy o sémantické parcelaci světa na základě naší zkušenosti a o naší schopnosti alespoň přibližně sdílet povědomí o realitě kolem nás s ostatními členy komunikačního společenství. Právě zkušenost je vyzdvižena jako formující element lidskosti, ať už naší, nebo té budoucí – kterou si vlastně ani nedovedeme představit. V neposlední řadě je spolehnutí se na zkušenost jako nástroj poznávání reality formujícím elementem vlastního vyprávění filmu.
Vizuální rovina na první pohled prodlužuje trajektorii příběhu a pouze ex post vyobrazuje opuštěný postapokalyptický svět; přesnější by ale bylo říct, že v reprezentovaných architektonických objektech jsou pomocí výrazné míry abstrakce a symbolické znakové konstrukce naopak zachyceny jednotlivé prvky světa před apokalypsou – světa, který leží za hranicemi naší představivosti, podobně jako skutečnost, že by betonový blok mohl značit lidské bytosti budoucnosti.
Hudební složka není pouze emocionálním úběžníkem filmu, jak by se podle pozvolného tempa mohlo zdát, ale její futuristický rozměr fakticky dotváří významovou rovinu snímku. Ačkoli v patřičných momentech akcentuje naraci, ji samotnou by bylo možné nadneseně označit za „soundtrack k budoucnosti“ – Jóhannsson dokázal upozadit vyprávěcí potenciál a vyzdvihnout abstraktní funkci hudby, která tak nevytváří pouze druhý plán příběhu, ale podobně jako zabírané masivní betonové konstrukce překlenuje propast mezi minulým a nadcházejícím.
Díky abstraktizaci příběhové linie do roviny čistě „literárního“ vyprávění a potlačením narativního potenciálu vizuální složky vzniká specifický žánrový tvar, který recipientům poskytuje namísto nevyhnutelně omezených (jakkoli možná imaginativních, nebo naopak přízemních) sci-fi výjevů vysoce entropický soubor vizuálních podnětů, které aktivizují zcela jiný druh představivosti, než bývá v rámci žánru běžné. Paradoxně je tak skrze jednoduchost a strohost vytvářena informační bohatost a de facto je nám zprostředkován podobný zážitek jako při četbě sci-fi textu, jenž má oproti filmové podobě jednu nespornou výhodu: lze nechat imaginativnost volně pracovat, aniž by hrozilo, že náhle zasáhne autorita, která vše popisované detailně vyobrazí.
Last and First Men v žádném případě není vizionářský film – mnoho z prvků, které se zde objevují, bylo v různých obměnách k vidění již jinde. Cynik by možná poznamenal (s odkazem na zprofanovaný mýtus „festivalového“ filmu a „festivalového“ diváctví), že natočit černobílé záběry monumentálních betonových objektů, složit k tomu odpovídající zádumčivou hudbu, nechat libovolnou herečku s patřičně hypnotizujícím hlasovým projevem načíst apokalyptický sci-fi komentář a následně se tvářit, že jde o vrcholný projev umění, by dnes již zvládl kdekdo jen trochu zručný. A v tomto ohledu Jóhannssonův film skutečně působí poněkud anachronicky. Rozhodně jde ale o snímek důsledný a suverénní a s ohledem na skutečnost, že se nejedná o (čistě abstraktní) nenarativní kinematografii, ale o žánrové vyprávění, je zároveň i fascinující. Je elegií nejen za lidství, ale také za mimořádný talent tvůrce, který pouze nepodbarvoval náhodné záběry betonových bloků generickou ponurou hudbou, ale po němž zůstalo kompaktní a sebevědomé dílo.
Last and First Men
(Island 2020)
Režie: Jóhann Jóhannsson
Scénář: Jóhann Jóhannsson, José Enrique Macián (na motivy knihy Olafa Stapledona)
Kamera: Sturla Brandth Grøvlen
Hudba: Jóhann Jóhannsson, Yair Elazar Glotman
Hrají: Tilda Swintonová (vypravěčka)
Délka: 70 min.
Distribuce: Artcam
Premiéra: 23. 9. 2021
