Na přelomu letošního dubna a května se v německém Wiesbadenu uskutečnil 23. ročník festivalu GoEast – přehlídky filmů střední a východní Evropy. Jak pravil lakonicky Radu Jude, toho času na události přítomný, je ironií, že právě západoněmecká metropole láká na Východ, když by vlastně většina obyvatel tohoto území chtěla spíše na Západ. A tak si je tam pořadatelé pozvou a pak je zase pošlou zpět se slovy – Go east!
K popichování z úst rumunského mistra, který si obecně vzato nebere servítek, však mohlo dojít jen proto, že jde o pouhý přátelský humor. Organizátoři místní akce se už od osmdesátých let pečlivě věnují selekci, která představuje různorodé pohledy, aktuální tendence, raritní poklady i politicko-společenské debaty spjaté se středo a východoevropským filmem. A dobře vědí, že právě na Západě je potřeba transformovat hegemonistické tendence v nové pohledy. V rámci tohoto poslání letošním ročníkem silně rezonovalo téma války a moci v historickém kontextu. A to nejen v podání Radua Judeho a jeho krátkometrážních filmů – Potemkinistii (2022), Generál dvakrát popravený (Cele două execuții ale Mareșalului, 2018) či A pedepsi, a supraveghea (2019), ale především díky portrétní sekci věnované režisérce Jasmile Žbanićové z Bosny a Hercegoviny. Ta se ve své tvorbě vztahuje k historii balkánského území a bojům, které se místní mentality přirozeně nejvíce dotýkají. GoEast letos uvedl hned deset jejích snímků.
Jasmila Žbanićová – kinematografie jako společenská intervence
Do povědomí mezinárodní veřejnosti vstoupila tato tvůrkyně v roce 2000 se svým krátkometrážním dokumentem Crvene gumene čizme (Červené gumové holínky), který byl tehdy zařazen do programu celé řady festivalů. Žbanićová zde neúprosně poukazuje na trauma bosensko-hercegovské poválečné společnosti v podobě nesčetných masových hrobů otevřených po jugoslávském konfliktu, které je třeba doslova vynést na povrch. Na festivalu GoEast byl tento snímek představen společně s jedním z jejích nejstarších počinů, filmem Poslije, poslije (Potom, potom, 1997), jenž odkrývá poválečné trauma prostřednictvím návštěvy základní školy v Sarajevu. Žbanićová vnímá děti jako nejhodnotnější zástupce projevů hlubin celospolečenského nevědomí.
K dětským protagonistům se navrací také na začátku filmu Jeden dan u Sarajevo (Jeden den v Sarajevu, 2014), kdy je snímá oblečené ve vojenských uniformách, připravené oslavit vzpomínku na den atentátu na Františka Ferdinanda d’Este. Režisérka nabízí ve svém dokumentárním počinu pohledy různých táborů, které se k tomuto datu vztahují. Příslušník organizace Mladá Bosna, atentátník Gavrilo Principi, je mnohými dodnes považován za hrdinu. Právě kontrastní pojímání oslav z pohledu různorodých skupin (historici, duchovní, revolucionáři, turisté, umělci ad.), zaznamenané v rámci kolektivního díla natáčeného na telefon či ruční kameru různými tvůrci, které Žbanićová oslovila, deklaruje společenský status quo a dokládá, že tu nejdůležitější roli vždy hraje to, kdo fakta interpretuje.
Žbanićová sama zažila balkánský konflikt ve svých sedmnácti letech, studovala v Sarajevu během obléhání. Svou každodenní cestu na Akademii múzických umění musela absolvovat pod palbou granátů a odstřelovačů, tedy v pravidelné konfrontaci se smrtí. Redukovat tvorbu na její traumatické válečné zážitky by však bylo příliš krátkozraké. Prostřednictvím svého neúnavného nasazení bojuje za precizované odhalování zločinů a jejich veřejné zviditelnění, stejně jako odsouzení těch, kteří jsou za ně zodpovědní, namísto paušálního odsouzení. Sází na empatii a léčivý účinek vyrovnání se s minulostí prostřednictvím nového nahlédnutí traumatizujících situací. Nikdy nevede oběti ke znovuprožívání hrůz skrze přímé výpovědi na kameru. Proto také v mnoha případech volí formát hraného filmu.
Tím mezinárodně nejúspěšnějším (odnesl si mj. Zlatého medvěda z Berlinale) se jí stal počin Grbavica z roku 2006, který se na festivalu také dočkal znovuuvedení. Ve svém prvním celovečerním filmu se Žbanićová zabývá tématem masového znásilňování během bosenské války prostřednictvím zobrazení intimního vztahu matky a dcery a ilustruje následky sexuálních válečných zločinů, které mají trvalý dopad na životy obětí. Tento film není jen silnou výpovědí, ale také dokladem toho, že kinematografie může ve svém přesahu dopomoci ke změně celospolečenského nahlížení a v tomto případě dokonce ke změně zákona. Grbavica a následná iniciativa vedená režisérkou dopomohla k otevření traumatizované a tabuizované linie novodobé historie Balkánu – systematického znásilňování muslimských bosenských žen srbskou armádou. A v konečném důsledku nastolila nová práva pro znásilněné ženy jakožto oběti.
Změn na lidské úrovni její filmy ale často dosahují také v menším, osobnějším měřítku. Žbanićová pracuje instinktivně a spolubytí ve filmu považuje za důkaz lidskosti. Síly, kterou může nabídnout spoluprožívaný zážitek situovaný do jednoho sdíleného momentu natáčení, využila také v krátkém filmu U zraku (2019), v němž se stal protagonistou přímo její manžel. Ten si v sobě z obklíčení srbskou armádou nese trauma a klaustrofobii, která se odráží například v jeho nesnesitelném strachu z lítání. Pro film se jej ale rozhodne překonat a režisérčin počin se tak stane terapeutickým nástrojem změny.
Důkazem, že nejsilnějšími zástupci z tvorby této autorky jsou ale její hrané filmy, je kromě Grbavice také poslední snímek Quo vadis, Aida? (2020), který nemohl chybět ani ve wiesbadenské selekci. Po svém uvedení byl oceněn Evropskou cenou filmové kritiky a nominován na Oscara. Jedná se o dílo tak silné, že by se dalo říci, že všechny její dosavadní filmové studie byly přípravou na tento velký projekt. Žbanićová se v něm zabývá jedním z nejznámějších evropských zločinů od druhé světové války: genocidou v Srebrenici. Za pomoci tisíce komparzistů rekonstruuje nelehké události z července 1995. V centru příběhu stojí překladatelka Aida (Jasna Đuričićová), která je na nizozemské základně OSN svědkem nečinnosti mezinárodního společenství a bezmocně přihlíží, jak její rodinu a tisíce známých posílají srbští vojáci na smrt. Žbanićová se nepouští do explicitního líčení násilí, sází spíše na emocionální rovinu a pouze prostřednictvím detailů a filmových narážek odkazuje na historicky doložené zločiny a jejich dozvuky.
Obecně se režisérka snaží neutopit v drásavosti historické zkušenosti a řadu svých snímků, třebaže s tíživými tématy, odlehčuje také humorem. Ten sama považuje za nedílnou součást života. Díky tomuto specifickému rukopisu se jí dostalo také mezinárodní pozornosti a v posledních letech i šance podílet se na seriálu HBO The Last of Us. Na pomoc si v tomto projektu přizvala rakouskou kameramanku Christine A. Mayer, která s ní spolupracovala na řadě předchozích filmů. Deklaruje tím také svou důvěru v ženské tvůrkyně. Často veřejně zdůrazňuje, že se svůj předmět musela učit bez ženských vzorů a že se musela vypořádat s učiteli, kteří se ji snažili přesvědčit, že režie není pro ženy. Našla si však svou cestu a vybudovala celosvětovou síť společenství. Úspěšně.
