Okamžik, ve kterém si uvědomujeme, že coby společenství dost možná stojíme na rozcestí, se zdá být vhodným momentem k diskuzi Hegelova dějinného pojetí. To by šlo velmi stručně shrnout coby kvalitativní růst: cokoli, čím společnost projde, v dalším vývoji pozitivně zužitkuje; pokud jde svět stále dopředu, stává se světem nekonečného pokroku.[1] Kapitalistické paradigma, do značné míry živené tímto hegelovským principem, do „nás“ vložilo myšlenku, že řešením všech problému v nejširším slova smyslu je, že není třeba produkovat pouze výrobky či služby, ale rovněž vědění, řešení, překonávání překážek; stále se musíme zlepšovat, růst a zrát. Chceme-li ve světě obstát, je třeba být produktivní; ve všech situacích musíme být schopni „vyrobit“ řešení. Mluvíme-li přitom v tomto kontextu o produkci, mluvíme zároveň o pokroku.
Experimentální dokument Ondřeje Vavrečky je důležitý tím, že nabízí kritickou reflexi předestřeného paradigmatu. Kritika ovšem v jeho případě neznamená nutně odmítnutí daného imperativu; jde spíše o analýzu či reflexi předpokladů, tedy o kritiku kantovského čili transcendentálního typu. Důležitý rys Vavrečkova přístupu lze sledovat již v názvu snímku: pokud se jeho film jmenuje 1+1+1, tak je podstatné, že řešení uvedené neúplné rovnice nebylo odhaleno; její druhá strana zůstává skryta nejen v názvu díla, ale rovněž v obrazech a samotném vyústění. Většina filosofických bádání – a připusťme nyní, že takový výzkum obyčejně probíhá v různých médiích[2] – povětšinou směřuje k závěru založenému na konkrétním argumentu; vždy nakonec skončíme u více či méně přesvědčivého narativu. Pojetí Ondřeje Vavrečky je inspirativní tím, že se odváží říci: „Počkejme ještě trochu…“ Pokud by taková odpověď byla v minulosti znakem bezradnosti či alibismu, dnes je výrazem odvahy. Snímek jako by v důsledku adaptoval teorii rezignace, jak ji formulovala česká filosofka a kromě jiného i přední odbornice právě na Hegelův pojem světa Tereza Matějčková: chceme-li dojít poznání, musíme se dokázat stáhnout, udělat krok zpět, připustit jak jiným, tak sobě samým, že ne vždy musíme vítězit.[3] Stejně jako Matějčkové filosofie ani Vavrečkovy obrazy nejsou diskursem dominance; obojí je mnohem více spojeno s distancí coby „držením se vždy o krok zpět, svého druhu váháním a rozvažováním“. Tři postavy, které Vavrečka v 1+1+1 sleduje, žádného logicky formulovatelného poznání nedocházejí; čím více kroků ujdou, tím hlubší je jejich přesvědčení, že vlastně nevědí, kam jdou a proč. Jejich prožitek ale neústí do frustrace. Své odpovědi se nesnaží získat za každou cenu; s postupující stopáží jsou naopak čím dál více ochotni připustit, že poznání ohledně smyslu cesty může zůstat skryto či zastřeno. Rovněž je ale třeba uvést, že pokud něco děláme a nemáme možnost to nedělat, pokud jsme do této činnosti až nedobrovolně zataženi a její smysl nám uniká, musejí být otázky, ke kterým nás tato existenciální situace vede, vždy již z principu kriticky zatížené.
Chceme-li Vavrečkovu práci chápat coby filosofickou aktivitu, je nutné lokalizovat a formulovat otázku, kterou jeho snímek klade. Z toho důvodu se znovu vraťme k myšlenkovému rámci, k němuž se film 1+1+1 vztahuje. Liberalismus zformovaný „překonáním“, či spíše „přežitím“ nejprve druhé světové války a poté studeného napětí mezi Západním a Východním blokem je založen na až axiomatickém paradigmatu: svět své řešení nachází v ideologii pokroku a produkce, tedy kapitalismu; selhává-li tento systém, je naším úkolem jej „opravit“, nikoliv však opustit. Vavrečkův přínos spočívá v odvaze toto paradigma nikoliv napadnout, ale spíše položit otázku k jeho samotnému jádru; k tomu, proč se ve světě vlastně zabýváme právě tímto. Pokud jsme produkci přijali coby ústřední modus naší existence – pokud žijeme proto, abychom produkovali, pokud žijeme tím, že produkujeme –, tak kam vlastně směřujeme? K čemu tato činnost vůbec vede? Je zde nějaký télos, smysl nebo účel? Považujeme-li Vavrečkovu práci za bytostně filosofickou, není to proto, že by byla reflexí současného politického paradigmatu (pokud by tomu tak bylo, jeho dílo by bylo spíše impulsem k ideologické diskuzi), nýbrž proto, že klade otázku k jeho samotnému smyslu. Experimentální filmař si v důsledku uvědomuje, že ještě předtím, než ideologii produkce přitakáme, nebo ji naopak odmítneme, musíme rozkrýt její povahu. Co produkce znamená? Co produkce (či pokrok) produkuje? Kolik je v ní dobrého a kolik špatného? Pokud Vavrečkovy postavy nedocházejí k pozitivním argumentům, je svět pokroku a produkce v důsledku stále náročnější hájit či jakýmkoliv způsobem legitimizovat.
Snímek 1+1+1 je inspirativní tím, že se do určité míry drží zpátky: je-li jeho tématem hegelovské pojetí dějin a světa, nestaví se do role soudce, neříká, zda svět založený na pokroku a produkci je správným, nebo naopak špatným řešením; v tomto bodě snímek akceptuje východisko, že v takovém světě – ať chceme, či nechceme – žijeme. Vavrečkova práce spíše klade prostou, ale mimořádně důležitou otázku: Pokud jsme takové paradigma přijali a svoje životy spojili s produkcí, kam takové životy vlastně směřují? Takto formulovaný problém je v důsledku více ontologický než politicko-etický. Film 1+1+1 je totiž charakteristický tím, že pokaždé, když se zdá, že by mohl nakonec zformulovat vlastní vidění či narativ světa, udělá v důsledku krok zpět či stranou. Po většinu své stopáže budí dojem, jako by sbíral odvahu předložit nikoliv logicky formulovaný argument, nýbrž obraz, který by pokrok coby paradigma odmítl. Ale právě onen „náběh“ k danému soudu je tím, co může na diváka zapůsobit a donutit jej, aby danou tezi v duchu sám dopověděl. Produktem takto „staženého“ snímku je v důsledku velmi aktivní divák. Je-li tedy snímek nejen v myšlenkové, ale rovněž formální vrstvě řízen svého druhu politikou rezignace – či jak bylo řečeno určitého „stažení se“ –, znamená to, že divákovi předkládá obrazy, ve kterých nejsou žádné „názorové teze“ obsaženy. Tyto obrazy jsou naopak tematicky voleny a komponovány způsobem, který diváka k určitým závěrům nakonec může dovést; snímek tedy spíše ponouká a naznačuje.
Ve filmu 1+1+1 postavy nepronášejí filosoficky formulované argumenty ani nevedou hluboké intelektuální rozpravy o tom, jak je salónní pravicový svět bezcitný a neempatický. Pokud chce Vavrečka zajít tak daleko, aby postavy vyjádřily skepsi nad produkcí a kapitalismem, nechá je zazpívat radu, že nejlepší je nepracovat. Přestože v těchto momentech zaznívá velmi konkrétní politické sdělení, je zároveň překryto estetickou a divadelní stylizací. V těchto okamžicích je divák veden spíše k tomu, aby sledoval od systému emancipovaná lidská těla, než aby naslouchal a zvažoval ideologickou tezi, kterou tito pronáší. Podobný způsob působení je přitom pro snímek do značné míry typický: přestože je film 1+1+1 snad až přeplněný významy, zdá se, že je produkuje spíše coby vedlejší produkt. Téměř každý záběr Vavrečkova díla je schopen spustit proud otázek. Významový exces filmu 1+1+1 vede ke skutečnosti, že extrahovat z díla jednu konkrétní tezi není možné; úkolem diváka je tak naopak získat v daném přebytku vlastní pozici. K této situaci dochází především proto, že film ke svému „sdělení“ diváka násilně nepoutá. V daných obrazech je totiž ještě něco jiného: těla, atmosféry, pohyby nebo různé upozaděné děje jsou natolik silné, že reprezentaci dokážou vždy překrýt.
Pokud jsme uvedli, že Vavrečkův snímek ortel nad světem pokroku/produkce nevynáší, platí to pouze částečně: specifický modus rezignace experimentálnímu filmaři na jednu stranu znemožňuje, aby pronesl odmítavý postoj; na druhou stranu ale platí, že obrazy, které před diváka klade, zcela zjevně nejsou součástí takového světa. Již úvodní sekvence obsahuje dlouhý záběr na časem zašlé či poznamenané jídelní příbory; daný záběr je zároveň doprovázen následující promluvou: „Hrozně nerad vyhazuju věci, které mám rád. Takže ještě předtím, než se jich zbavím, je nafilmuju, abych zachoval alespoň jejich otisk, aby naposledy ještě mohly zazářit.“ Je-li tématem snímku svět založený na pokroku, tedy svět založený na produkci v širším slova smyslu, neukáže film divákovi nic, co by bylo možné pokládat za moderní. Pokud je snímek 1+1+1 naplněn obrazy nikoliv starého, nýbrž spíše ne-moderního světa, nesměřuje k nostalgii, či dokonce staromilství, nýbrž spíše k následujícím otázkám: Skutečně pokrok a produkci stále nových produktů, služeb, postupů, myšlenek a všeho dalšího potřebujeme? Neprodukujeme pouze proto, abychom produkovali? Nejdeme dopředu pouze proto, abychom šli dopředu? Nestává se pokrok v důsledku „podstatou“ a „principem“, spíše než aby byl „prostředkem“? Přestože snímek kritickou tezi nevyřkne, již samotná skutečnost, že výše uvedené otázky klade nebo jejich kladení zjevným způsobem podněcuje, ukazuje jeho rámec jako kritický. 1+1+1 je totiž snímek lidí a pro lidi, kteří než aby vydělávali peníze na drahou dovolenou, půjdou raději chilovat na nejbližší louku.
1+1+1
(Česká republika – Slovensko 2025)
Režie: Ondřej Vavrečka
Scénář: Ondřej Vavrečka
Kamera: Patrik Balonek
Hudba: Ondřej Ježek, Ondřej Vavrečka, Jan Mesany
Hrají: Karin Bílíková, Matyáš Řezníček, Mariana Čížková
Délka: 64 min.
Distribuce: Atlas Cinema
Premiéra: 25. 6. 2026
Poznámky:
[1] Pod čarou je třeba přiznat, že slovník, jakým „hegelovský“ dialektický pohyb exponujeme, je do určité míry podřízen tématu následujícího textu; je tedy uzpůsoben kritickému motivu snímku 1+1+1. V neutrálním či méně příznakovém jazyce by daný problém mohl znít kupříkladu takto: souboje opozičních sil či činitelů produkují v Hegelově metafyzice vyšší hodnotu či poznání; vždy ústí do kvalitativně vyšší úrovně. Tento klíčový Hegelův model je dlouhodobě užíván k popisu dění světa jak v užších, tak širších souvislostech. Pokud ale vyzýváme i k diskuzi Hegelova vzorce, musíme si klást otázky: Skutečně je svět stále lepším? Dokázala se společnost ze svých chyb poučit? Není to spíše tak, že společnost staré chyby „reaktivuje“ v nových kontextech?
[2] Filosofii, podle které lze uměleckou činnost chápat coby způsob a druh výzkumu, rozvinul např. současný německý filosof Dieter Mersch v knize Epistemologie estetična (Praha: Nakladatelství Karolinum 2020).
[3] Tereza Matějčková, Kdo tu mluvil o vítězství? Osm cvičení ve filosofické rezignaci. Praha: Nakladatelství Karolinum 2022.
