Zvykli jsme si. Na dny plné válek a bezpráví. Na zprávy, které variují stále ta samá témata. Na rozdmýchané ohýnky mezi různorodými tábory lidství. Mnohé z nás to otupilo. A dovedlo k eskapismu. O válce už snad ani nechceme slyšet. Pokud se tedy zrovna nacházíme na správném kontinentu, ve správné zemi, kde si můžeme dovolit neslyšet. Ženské bolesti či ponižování LGBTQI+ komunity bychom sice v lepším případě chtěli vymýtit, ale jejich stálé motivické opakování jako by se stalo spíše minovým polem v mediálním i žitém prostoru. Proto když na dalším festivalu zarezonuje snímek, který v sobě ukrývá jak téma války, tak transgenderu, velká část z nás si možná v prvním momentu řekne jen vyčerpané: „Už zase?“ Jeden z letošních locarnských snímků mezinárodní soutěže I Rarely Wake Up Dreaming je ale natolik silným zástupcem doby, že se vyplatí vystrčit hlavu z vyprahlé půdy všude kolem a stočit ji směrem k plátnu či obrazovce. Neuvidíte totiž ani tolikrát opakované, ani tolik děsuplné. Možná vás jenom překvapí, jak moc normální, respektive společensky tolerované, se vám to všechno bude jevit.
Jak moc normální je natočit fikční film inscenující první měsíce okupace v zemi, ve které válka právě probíhá. Jak moc normální je dusit v sobě emoce po generace a nechávat je probublávat jen v momentech naprosté eskalace. Jak moc normální je vybrat si před partnerskou láskou lásku k vlasti, v době, kdy hranice národnosti ztrácejí své jasné kontury.
Film I Rarely Wake Up Dreaming vznikl ve velmi osobní německo-ukrajinské koprodukci. Režisérskou ruku nad ním sice drží německá tvůrkyně Isabelle Stever, zásadní kontury zde ale určuje scénář její ukrajinské manželky Anny Melikové. Autorský rukopis této spisovatelky a bývalé filmové kritičky se opírá především o příběh přátel z LGBTQI+ komunity, při psaní jej ale pochopitelně zásadně ovlivnila také válečná realita. Vrstva, kterou zde válka nabízí, tak „není“ hrozbou život ohrožující, ale stává se jeho nedílnou každodenní součástí. To při ní se řeší generační rozpory. To při ní se tiše hádají páry. To při ní se všichni tak pracně snaží myslet na budoucnost. To při ní se to všechno dosud zdánlivě fungující rozpadá a mění…
Na začátku sledujeme pár, který se při oslavách nového roku 2022 tak trochu nepřímo zasnoubí. Už tehdy přítomné obavy z možné války se ale ani ne dva měsíce nato potvrdí. A oni místo aby si užívaly lásky, hledají cestu z Kyjeva do bezpečí. Takovým útočištěm se má stát dům u rodičů na venkově. Zde se ale spíše než s bezpečným přijetím potýkají s mezigeneračním nepochopením. Invaze ale vše postupně smetává ze stolu a to jediné, čemu pár skutečně dokáže věnovat pozornost, je cesta za hranice. Emigrace ale není možná pro muže ve věku od 18 do 60 let. Co ale znamená být mužem pro transsexuála s diagnózou F64? A určuje opravdu sílu mužství schopnost opustit rodinu a postavit se nepříteli čelem, přestože je to s největší pravděpodobností mise dříve či později sebevražedná? V čase prvních útěků se tedy páru opustit hranice nepodaří, pod palbou se ale ocitne i zdánlivě bezpečný venkov a tak celá rodina nachází dočasný domov jinde. Konflikty ale nemizí. Prostupují intimním i veřejným prostorem. Zpočátku se projevují tiše, napovrch vyvřou vždy, když se objeví jednoduchý cíl, na který je možné zaútočit – Ruska, která odmítne mluvit na tržnici s prodavačkou ukrajinsky, či žena, která se dušuje, že její manžel je na frontě a jiný ne. Dochází i na násilí fyzické, které jen odráží dušnost atmosféry okupující místní vzdušný i pozemní prostor. A také slouží jako vyvřelina pro zdánlivě tiché konflikty vnitřní.
To nejdůležitější se zde často děje se záměrným citlivým odstupem v zadním plánu, v odrazu zrcadla či za oknem auta. Obraz často není celistvý, ale je částečně překryt stěnou, zákopem či sklem. A to mimo jiné díky mistrovskému umu kameramana Volodymyra Usyka, který má za sebou například práci na oceňovaném filmu Písně o zemi v plamenech (Songs of Slow Burning Earth, r. Olha Zhurba, 2024). Nebojí se využít podhledové point of view klidně i z pomyslného hrobu. Každá montáž a každý záběr v sobě ukrývá nenásilnou významotvornost, která spolu s precizně promyšleným svícením a častým využíváním červené barvy dokresluje atmosféru ukrajinské tíže. V záběrech absentují velké celky, postupy snímání mnohdy vycházejí z tradice kammerspielu, často si můžeme jen domýšlet, kde přesně se dějství odehrává. A vlastně to ani není pro příběh podstatné. Uvědomění si lokací ale hraje důležitou roli v kontextu války samotné. Od jejího začátku totiž v ukrajinské produkci vznikají převážně filmy dokumentární, produkčnímu zázemí pro vznik filmů hraných totiž takový konflikt pochopitelně moc nenahrává. Vznik fikčního snímku vyžaduje samozřejmě i vyšší finanční vklad, který byl v tomto případě umožněn díky německé koprodukci (jedním z producentů je tu mimo jiné Tom Tykwer). Celá řada scén však byla skutečně natáčena přímo na Ukrajině. Ryze lokální jsou také dvě hlavní herecké postavy. Tedy spíše neherecké. Markus Bright (Oleh) je skutečná transgender osoba, Tania Myronyshena (Olya) zase novinářka pracující pro The Kyiv Independent. Takové spojení a přímá válečná zkušenost štábu dodává filmu na upřímnosti a zanechává pachuť skutečnosti v jinak fikčním prostředí.
I Rarely Wake Up Dreaming ale není film o jednom válečném konfliktu. Funguje jako všeobjímající výpověď jedné etapy ze série historických kolapsů lidstva. Zabíjení je tu s námi totiž od nepaměti. Zahrnuje samozřejmě i jiné živočišné druhy, což se Isabelle Stever opakovaně snaží naznačit metaforami masa, které zrovna rodina rozmražuje k jídlu (vysoce inteligentní chobotnici nevyjímaje). Do kontrastu pak staví pohledy na domácí mazlíčky trpící výbuchy i chaosem. Metaforická montáž zde opakovaně slouží ke zprostředkování utrpení, činí tak ale velmi subtilním způsobem, na míle vzdáleným drastickým válečným záběrům toužícím po spektáklu. I Rarely Wake Up Dreaming je malým filmem velkého významu. A tichým filmem velké výbušnosti. Ani externí problém nadnárodní velikosti totiž nedokáže ubrat paralelní tíze interních problémů. Ty se naopak ve vší té samozřejmě přijímané úzkosti vynořují a přispívají k absolutní depresi. A následné apatii.
Jediná, alespoň částečná cesta ven vede v tomto případě za hranice. Do států, kde konflikty aktuálně tak silně nehoří, a které mají ještě stále dostatek sil podporovat i filmové talenty. Kromě premiéry v hlavní soutěži locarnského filmového festivalu tak snímek čeká také podzimní uvedení na nesoutěžním a kurátorsky vyhraněném newyorském filmovém festivalu (NYFF). A k takovým vítězstvím je třeba gratulovat.
