Jubilejní ročník karlovarského festivalu se nesl v slavnostním duchu. Pro ceny si přijely herecké hvězdy, z nichž zejména Dustin Hoffman si ocenění od druhého nejstaršího festivalu na světě za svůj umělecký přínos kinematografii bezesporu zaslouží. Ve speciální sekci byly k vidění významné filmy, které byly na přehlídce dříve uvedeny – Otázka života a smrti, Kes, Chladné dny a mnohé další.
Sekce Horizonty nabídla tradičně průřez kinematografií za poslední necelý rok. Promítaly se výtečné filmy od Jamese Graye, Alaina Gomise, Valesky Grisebach či Rjúsuke Hamagučiho. Jeden se však neubrání dojmu, že výběr by mohl být ještě lepší, pokud by zahrnoval také filmy z Locarna a Marseille nebo stěžejní, diskutované tituly bez ohledu na osobní vkus dramaturgů. Když například odborná veřejnost ocení v Cannes nový film Alaina Cavaliera nebo debut Sompota Chidgasornpongseho, není důvod, proč by neměl být zařazen do karlovarského programu. Právě naopak – festival by měl představit českému publiku to zásadní ze současné kinematografie, pakliže to licence umožňují. A neohlížet se na časové (Locarno) či jiné důvody.
K nejvýraznějším filmům hlavní soutěže patřily ty, které shodou okolností tematizovaly krizi rodinných vztahů. Kristina Grozeva s Petarem Valčanovem se do Karlových Varů vrátili s tragikomedií Bílé noci, černý prachy. Postarší manželé si „přivydělávají“ braním úplatků. Našetřené peníze chtějí utratit za vysněnou dovolenou v Rusku. Jejich plán však zhatí válka na Ukrajině a krach cestovní kanceláře. Manželé o všechny peníze přijdou, ale rozhodnou se, že je získají s pomocí příbuzných nazpět. Chytře vystavěné vyprávění přechází od širšího obrazu společenských patologií (korupce, organizovaný zločin) k zachycení postupného rozkladu zdánlivě fungujícího manželství.
Debutant Mads Mengel nás ve filmu Nečekaný host zavádí pro změnu do prostředí přímořského hotelu, kam pozvou mladí manželé své početné příbuzenstvo, aby spolu s ním oslavili narození syna. Potomek má být uveden do života zvláštním rituálem, jakousi sekulární verzí křtu. Je pokropen mořskou vodou „ve jménu rodiny“ a na čelo je mu místo kříže otisknut palec. To, co začíná parodií křesťanství, končí jako parodie na rodinu, lidské vztahy, společnost. Ve filmu vidíme zakomplexované postavy, vyhřezlá ega, nezvládnuté emoce. Z autenticky žité morálky, která odrážela nadosobní řád, zůstala jen prázdná forma „dobrých mravů“, která se rozpadá pod tíhou protichůdných zájmů sebestředných individualit. Rodina se snaží zachovat tvář, ale ve skutečnosti nemá odkud čerpat svůj raison d’être.
Mezi světovými premiérami se neztratilo ani několik českých filmů, z nichž bohužel žádný nebyl zařazen do soutěžního programu. Bohdan Karásek dotáhl v Mistryni k ještě větší dokonalosti své umění dialogu, jak ho známe z předchozího snímku Karel, já a ty. Rozhovory vede hlavní hrdinka především s dvěma muži – bývalým manželem a současným partnerem. Konverzace zde není pouze vnější společenskou záležitostí, ale je aktem sdílení, schopností vyjít z vlastní uzavřenosti a napojit se na druhého. Tato vlastnost nakonec pomůže hrdince překonat své nejistoty, úzkosti a životní tápání a porozumět svému místu ve světě. Dialog je tak v tomto navýsost aktuálním snímku smysluplnou alternativou vůči prohlubující se individualizaci v partnerských, rodinných i společenských vztazích.
Opakem Karáskova uměřeného „realismu řeči“ je odpoutaná filmová stylizace Tomasze Mielnika. Polský režisér působící v Česku popustil ve svém druhém snímku uzdu fantazii a vytvořil něco, co nemá v kinematografii příliš obdoby. Svou svéráznou adaptaci posledního románu Thomase Manna pojal jako pseudostředověkou vyprávěnku, v níž se prolíná realita s fikcí, duchovní s materiálním, divadlo s filmem, živé herectví s loutkohrou, digitální obraz s kresbou. Dialogy oscilují mezi literárním jazykem a hovorovou bezprostředností prostoupenou překvapivým humorem. Přes svoji hravost a stylizovanost však Vyvolený vypráví bez laciného relativizování o nadčasových hodnotách, platných ve středověku stejně jako dnes.
Velmi osobitou poetikou se vyznačuje také snímek Podoby milostného vztahu ke světu. Debutující režisér Jakub Kučera v něm skládá portrét vizuálního umělce Miloše Šejna, nečiní tak ovšem tradiční formou (mluvící hlavy, archivní záběry, fotodokumentace), ale usiluje o zpřítomnění autorovy tvorby filmovými prostředky. Kamera není odosobněným svědkem událostí, ale stává se přímým účastníkem Šejnových performancí postavených na kontaktu lidského těla s přírodou. Dlouhé pohyblivé záběry pořízené z bezprostřední blízkosti utvářejí haptickou kinematografii, která je ekvivalentem umělcových fyzických děl.
Šedesátý ročník karlovarského festivalu byl vydařenou oslavou filmu. Dobře sestavená sekce archivních snímků připomněla umělecké vrcholy z historie přehlídky. V hlavní soutěži se objevilo několik filmů, které snad obstojí i v budoucnu. V Horizontech byly uvedeny některé klíčové tituly sezóny, jiné však chyběly. Nejvíce ovšem zamrzí absence výrazných autorských osobností, jakými jsou Bohdan Karásek či Tomasz Mielnik, v některé ze soutěžních sekcí.
