Dětské knihy nezřídka situují svá vyprávění do zvířecí říše, kde její antropomorfizovaní hrdinové zažívají četná dobrodružství. Malému čtenáři je při tom představena řada povahových typů i vzorců chování a vztahů a také klíčové morální hodnoty. Rozsahem nevelká próza Ivy Procházkové s názvem Myši patří do nebe, jež po svém prvním vydání získala Literu, dokonale naplňuje takový narativní model. Střídmé, svižné a vtipné líčení, ve kterém provázíme myší holčičku Šupito a mladého lišáka Bělobřicha na cestě od nevraživosti k přátelství, se však od jiných jemu podobných liší nejen důrazem na hravě pojaté všední a pravděpodobné motivy namísto přebujelé fantastiky, ale i tím, že autorka nechá oba hrdiny hned v expozici příběhu zahynout, takže jejich sbližování probíhá na nebesích, ve zvířecím ráji.
Podle slov Denisy Grimmové, výtvarnice a spolu s Janem Bubeníčkem též režisérky stejnojmenného animovaného filmu, s přáním převést knihu na plátno přišla poměrně brzy po jejím vydání v roce 2006.[1] Celý proces od nápadu po realizaci byl ovšem dlouhodobý a vzhledem k celovečerní metráži velmi náročný. Producenta Vladimíra Lhotáka stálo několik let intenzivního hledání zajistit francouzskou, polskou a slovenskou koprodukci, podpořenou účastí projektu na pitching fóru v Annecy v roce 2014. Než roku 2018 začalo vlastní natáčení, které trvalo čtrnáct měsíců, zabralo rovněž nemálo času napsat sedm verzí scénáře, na nichž pracovali Alice Nellis a Richard Malatinský. Ti zaprvé lineární řetězení drobných, takřka nedějových epizod předlohy, založených ponejvíce na poetických či jemně humorných nápadech, proměnili na dějově bohatý útvar s mnoha dramatickými situacemi. Zadruhé neméně invenčně přidali řadu motivů a momentů, rozšiřujících myšlenkový potenciál knihy a dostatečně pestrých na to, aby z více úhlů a komplexněji vykreslili oba protagonisty i vývoj jejich vztahu. A za třetí, charakter myšky i lišáka znatelně prohloubili a zkomplikovali.
Současnému zlozvyku dětské literatury, spojovat bez jakéhokoliv odůvodnění nerozlučným přátelstvím zvířata, která jsou v této říši úhlavními nepřáteli, se spisovatelka nápaditě vyhnula tím, že Šupito a Bělobřich se skamarádí až na onom světě. V knize se to nicméně odbude velmi rychle – lišák myšce při prvním setkání přátelství navrhne a ona ho po chviličce pochyb prostě přijme. Ve filmové verzi to jde mnohem obtížněji a trvá to déle, tak jak si to takový emocionální „výkon“ ve skutečnosti zaslouží: Šupito musí s Bělobřichem opakovaně zažít citově vypjaté nebo dobrodružné situace, než jí přestane nahánět strach, a lišáka stojí hodně úsilí, aby ji přesvědčil o svých čistých úmyslech. K takovému účelu jsou ve filmové verzi přikomponovány rozsáhlé a výpravné akční sekvence, které navíc vyprávění ženou energicky vpřed a dodávají mu strhující dynamiku. Patří mezi ně divoká jízda na vozíku v podzemí rajské „koupelny“, následné bloudění jeho temnými prostorami plnými nástrah a poté přeludnou nebeskou krajinou, návštěva strašidelného zámku na pouti, nebo úzkostný prožitek z putování nočním Lesem lesů. Nejen právě vyjmenované filmové pasáže si evokovaným napětím a mistrovským provedením v ničem nezadají s nákladnými světovými animacemi.
Nejsou to ovšem jenom zážitky plné napětí, které utužují jejich vzájemnou náklonnost. Ve filmu jsou jako vzácné koření roztroušeny také lyrické chvilky, kdy si oba hrdinové dojemně povídají nebo si společně hrají, a vedle toho rovněž okamžiky, kdy se od druhých dozvídají něco podstatného o světě a pravých hodnotách bytí. Asi nejucelenější je v tomto smyslu promluva moudrého raka o koloběhu života ve vesmíru a sounáležitosti všeho živého, provázená prolínačkami reálně a časosběrně natočených vegetačních a kosmických cyklů, či hluboká slova o semínkách zloby a strachu v duši, jež pronáší sova střežící vstup do Lesa lesů. Možná že ti nejmenší diváci si vezmou více z emotivní zpovědi Šupitina tatínka, nedotknutelného hrdiny, snědeného lišákem Tlamounem, když přizná, že ze střetu s ním „jsem by úplně pobobkovanej… ale víc jsem se bál o tebe“ a jeho slov o tom, že „kdo se nebojí, nemůže být statečný“, ale ani náročnější ponaučení nevyzní nikdy mentorsky a všechna hladce splývají s okouzlující texturou filmu. Přitom je jich tu rozseto daleko více než v předloze, která tematizuje především hodnotu přátelství a života, jenž je i s četnými překážkami cennější než idylické bezčasí v nebi.
Největší podíl na celkovém ideovém prohloubení filmového příběhu má bezesporu postava lišáka, jak ji uchopili scenáristé a režie. V knize nejsou povahy Šupito a Bělobřicha nijak významně odlišeny, oba mají dětské vlastnosti, lehce se nadchnou i naštvou, prožívají různé druhy strachu, baví je dovádět a hrát si. Filmová Šupito dlouho zůstává takovým dítětem, docela malým, které se bojí tmy a neznáma a zároveň se do nich zbrkle vrhá, protože ještě neví, co je opravdové nebezpečí. Dítětem, které je sobecké, protože zatím dokáže vidět jen sebe samo, každého však dojme tím, jak ve chvíli samoty a bezradnosti úpěnlivě volá maminku. Lišák je charakterově dospělejší a vlastně mnohem zajímavější: zcela proti očekávání (je to šelma!) je mírný, vstřícný a přátelský, a kromě toho trpí pocitem nejistoty, která se projevuje jeho odzbrojujícím koktáním. Myška v Lese lesů prostřednictvím přeludu svého tatínka konečně pochopí, že mít někoho rád znamená přestat myslet na sebe, ale Bělobřichův úkol se zdá těžší: musí tam ve svém nitru podstoupit krvavý boj se strýcem Tlamounem, aby zvítězil nad traumatem, způsobeném jeho krutostí a posměchem, a tím nad svým strachem i horším já. Jak podotkla režisérka na okraj filmu, „Nebe tu není pohodička na obláčku, ale cesta k sebepoznání.“ A lišák je na ní tahounem, starším a zralejším, který tu cestu otevře i své kamarádce.
Povahu několika desítek zvířecích aktérů promítla výtvarnice Denisa Grimmová už do podoby loutek natolik výstižně, že si je divák zapamatuje, i když se na plátně jenom mihnou. Velký podíl na tom také mají neméně zapamatovatelné pitvorně či půvabně stylizované hlasy českých dabérů postaviček (film byl natočen ve čtyřech jazykových mutacích), dále pak především charakterotvorná animace a v případě protagonistů i jemně propracovaná mimika. Opět tu nad naivně roztomilou myškou má navrch lišák, k jehož nuancované škále výrazů posloužila mimická lebka, vytvořená kombinací 3D tisku čtrnácti mechanických kloubů. Oproti proměnlivým rozpoložením dvou stěžejních postav jsou ostatní zvířata zachycena vesměs v jedné náladě, přičemž jejich výtvarné zpodobnění sahá od žertovné karikatury (krtek) přes inspiraci dětskou kresbou (myší paní učitelka, Šupitini sourozenci) po zoologický realismus (krokodýl, brouci) anebo nápadnou stylizaci sledující různé cíle (nebeská koza, rak, Tlamoun, chrousti, velryba). Navzdory tomu celek nevzbuzuje dojem nesourodosti, vynalézavé prolínání odlišně navržených typů působí stejným směrem, totiž že vyvolává údiv nad opulentním výsledkem uměleckého snažení, a totéž platí pro několik desítek výtvarně rozličně pojatých prostředí. Těch, v nichž se odehrává děj filmu a jež jsou pojednána s nebývalou bohatostí detailů a rozpohybována animací hned v několika plánech.
Za zvláštní zmínku stojí zejména důmyslně aranžovaná dekorace nočního lunaparku, který v úvodním celkovém pohledu ohromí množstvím zářivých pohyblivých atrakcí, zaplňujících prostor až k dalekému horizontu. Je také příkladem za všechny, jak takovou iluzi umějí tvůrci sugestivně navodit náročnou kombinací několika technologií, tady konkrétně klasické stop motion animace v popředí s „dokreslovačkami“ a digitálními triky ve vzdálenějších úrovních záběru. Četné pasáže, vyžadující obdobné mísení animačních postupů, kladly nároky na postprodukci, která u realizace tohoto filmu hrála mimořádně významnou roli.[2] A konečně může kulisa lunaparku s tím, co všechno v ní Šupito a Bělobřich postupně zažijí, posloužit jako příklad suverénního filmového vyjadřování. Grimmová s Bubeníčkem a kameramanem (Radek Loukota) dokáží osvětlením vyvolat jedinečnou atmosféru každého stánku a atrakce; prostřednictvím detailů, proměnlivých úhlů pohledu, mnohotvárným pohybem kamery či dynamickou montáží krátkých záběrů evokovat dramatickou kulminaci situace, subjektivní pohled i vnitřní napětí hrdinů (lišákovo stupňované zoufalství při plnění jeho úkolu na pouti).
Vynalézaví jsou v tomto díle i při střídání tempa narace a budování její struktury. Výjevy s poetickým nádechem jsou pomalejší, aby však v nich děj docela neustrnul, tvůrci je protkávají slovními vtípky a drobnými gagy (všední dny v rodném lese, dění v nebeské koupelně), zklidněné pasáže kladou vedle akčních. Čas se ve filmu smršťuje nebo natahuje v závislosti na druhu zážitku, chvilička se zveličí jako pod lupou, ale místo tu má i dějová elipsa (odvážná je ta ve finále), vsuvka, krátká retrospektiva, a dokonce nejskrytější přání a představy ústřední dvojice, vizualizované s magickou silou a naléhavostí (myščino setkání s přízrakem tatínka a lišákův souboj s Tlamounovým fantómem). Je třeba alespoň zmínit, že tvůrci uměli citlivě zvolit hudební styl, a vyplatilo se, že se nezdráhali použít romantické melodie v symfonickém provedení, a to v tradičním duchu a takřka na celé ploše filmu. Tuto původní hudbu, poetizující anebo lehce patetizující dění v obraze, zkomponoval Polák Krzysztof Aleksander Janczak.
Ten, kdo průběžně sleduje, byť jen letmo, animovanou i hranou tvorbu pro děti, musí být znepokojen tím, že ve jménu dynamičnosti podívané je dnes dílo zahlcováno akčními scénami natolik, že je vcelku jedno, jestli se s dítětem vypravíte na Andersenovu Sněhovou královnu nebo na Avengers. Poselství o sváru dobra a zla je sice zachováno, ale dějové peripetie obsahující dramatické konflikty jsou natolik zbytnělé, že mravní rozměr podívané se jako Popelka krčí kdesi v koutě. Dítě po takovém zážitku není emocionálně zasažené, je jenom excitované smrští efektních výstupů a nedokáže rekonstruovat ani dějovou kostru příběhu, natož aby umělo odpovědět na otázku po jeho smyslu. Tento stav znamená důvod navíc, proč film Myši patří do nebe působí jako zjevení.
A ještě jedna poznámka: Jestliže u většiny současné světové produkce filmů pro děti se vžité označení „rodinný film“ stalo prázdným pojmem, lyrickodramatický příběh myšky a lišáka jej naopak vrchovatě naplňuje. Lze ho číst v několika úrovních, přičemž ta nejvyšší míří k niterným kapacitám dospělého doprovodu.
Myši patří do nebe
(Česká republika, Francie, Polsko, Slovensko 2021)
Scénář: Alice Nellis, Richard Malatinský (podle stejnojmenné knihy Ivy Procházkové)
Režie: Denisa Grimmová a Jan Bubeníček
Výtvarník: Denisa Grimmová
Kamera: Radek Loukota
Hudba: Krzysztof Aleksander Janczak
Délka: 87 min.
Distribuce v ČR: CinemArt
Premiéra: 7. 10. 2021
Poznámky:
[1] Próza Ivy Procházkové vyšla poté ještě dvakrát, nejprve jako e-kniha (2017), naposled opět tiskem (2021). Ve třetím vydání Denisa Grimmová vystřídala původní ilustrátorku Markétu Prachatickou.
[2] Zajímavé informace o použitých technologiích a představu o celkové náročnosti realizace lze získat z loňského televizního formátu „film o filmu“ na adrese: https://www.ceskatelevize.cz/porady/14550178396-film-o-filmu-mysi-patri-do-nebe/
Kromě toho se ve třech patrech Chvalského zámku v Horních Počernicích od 22. 1. do 15. 5. 2022 štědře nabízejí ukázky světélkujících a krásně barevných kulis, rekvizit, loutek, a především velkolepých dekorací z filmu. Dozvíte se tam, že posledně jmenovaných bylo výtvarně navrženo a vyrobeno na osmdesát a loutek dohromady sto tři, konstrukci animačně nejsložitějších figurek myšky a lišáka je tu vyhrazena celá vitrína. Údiv návštěvníků vzbudí až marnotratné množství filigránsky vypracovaných mikro-rekvizit, jež při rychlém spádu filmové podívané nelze postřehnout, v prostorách zámku však spoluvytvářejí magickou atmosféru každé z vystavených scenérií. Expozice tak nezve jen k prohlídce v běžném slova smyslu, je jedinečná tím, že nabídne emocionální prožitek.
