MARTIN ŠRAJER

„To je tak pitomý prostě,“ glosuje krátce za polovinou filmu šestnáctiletý Gríša absurditu situace, ve které se octl se svým otcem Vítem. Společně se vypravili z Brna do Ruska za Gríšovou matkou a sestrou. Dlouhou cestu sice v pořádku ustáli, ovšem jejich pikareskní putování za ženskou částí rodiny tím neskončilo. Vít se totiž matce svých dětí vzdálil nejen prostorově, ale také emocionálně. Překonat tuto dálavu bude pro protagonistu náročnější než ujet autem pár stovek kilometrů s apatickým puberťákem na místě spolucestujícího. Právě Vítovo obtížné hledání společné řeči se synem přitom dokládá, že nejdál mnohdy máme k těm, co jsou nám nejblíže. 

Intimní dokumentární road movie Martina Marečka svou téměř detektivní strukturou a nenásilným rozvíjením motivů připomíná hraný film. V ten se příběh bývalého finančního poradce, který se ve dvaceti letech stal otcem, původně také měl proměnit. Autor filmů Zdroj (2005), Auto*Mat (2009) nebo Pod sluncem tma (2011) však poté, co (s Tomášem Bojarem a Markem Šindelkou) napsal několik verzí scénáře, od záměru natočit rozkošatělý bildungsromán upustil a rozhodl se formou lehce inscenovaného dokumentu zpracovat pouze jednu rovinu pozoruhodného životního příběhu Víta Kalvody. Jeho minulost je filmem nicméně i ve stávající podobě zohledněna a vyprávění nesměřuje pouze vpřed. S pomocí domácích videí, fotografií z rodinného alba a dopisu, který Vít píše své „ztracené“ dceři, se současně vracíme v čase. Rodinnou mozaiku nám ale Mareček nepředkládá v kuse, nýbrž ve fragmentech účinněji podněcujících diváckou zvědavost. Na jedné z fotek například vidíme Víta stojícího na hlavě. Ke cvičení jej zřejmě inspirovala partnerka, která je takto zpřítomňována také v dalších momentech, kdy se hrdina staví na hlavu. Období, kdy byl Vít pohlcen světem finančnictví, se do vyprávění pro změnu vkrádá důrazem, který muž klade na důkladně vyleštěné boty coby určitý statusový symbol.

Poté, co mezi ruskými hipíky potkal svou partnerku a založil s ní rodinu, přeorientoval se volnomyšlenkářský Vít na budování kariéry. Pracovat sice začal kvůli rodině, ale vinou pracovního vytížení se svým nejbližším odcizil a žena jej i s dcerou opustila. On mezitím prozřel a vnitřní klid našel s pomocí zen buddhismu a myšlenek Carla Gustava Junga. Kromě toho, že je na konci závěrečných titulků citována krátká pasáž z Jungovy Červené knihy, má v sobě Vítova odysea něco archetypálního. Cestou za neznámem, kterou můžeme vnímat jako metaforu sestupu do hlubin vlastní duše, se snaží najít to, co jeho žena zřejmě našla díky víře – vykoupení a odpuštění.

Bloudí, často v noci, ale nenalézá to, za čím se vypravil. Naráží jen na mlčení, nezájem a prázdné domy. Nepomáhají místní, baterka ani navigace. Dílky nezapadají na svá místa. Stejně jako v Tetrisu, který Vít v jedné z poetických, přitom věcných nočních scén hraje na notebooku. Jako by mu pro jeho přílišné zaměření na opětovné shledání s dcerou unikala proměna jeho syna. Ten napínavé pátrání po matce, které se po příjezdu do Ruska rozbíhá, vnímá jako dobrodružnou hru, při níž může uplatnit své strategické uvažování a znalosti nabité sledováním filmů a hraním počítačových her. Konečně s otcem tráví čas něčím, co jej baví, díky čemu si připadá užitečný.

Ve snaze zaplnit místo po absentující matce, jejíž tvář zřetelně nevidíme ani na rodinných fotkách a videích, tak mimoděk dochází ke sblížení otce a syna, kteří si teprve v cizí zemi plné lidí mluvících jiným jazykem začínají rozumět. Přestože chybějící ženské postavy, které cestu iniciovaly, zůstávají záhadou a ke smíření s nimi nakonec zřejmě nedojde, neznamená to, že by hrdinové nic nenašli a nikam se neposunuli. Naděje na naplnění otcovské role a napravení alespoň jednoho vztahu ještě existuje.

Díky tomu, že Mareček chování sociálních herců před natáčením důkladně nastudoval, mohl se následně zaměřit na gesta, výroky a situace nejlépe ozřejmující jejich vztahování se ke světu a skrze ně zachytit v jemných nuancích proměnu jejich vzájemné interakce. Výstižnost momentů, kterými je dramaturgicky kompaktní film tvořen, přispívá k plynulosti vyprávění, jež je prosté hluchých míst a nikam nevedoucích odboček. Vít a Gríša sice mají stejný cíl, ale přesto se po většinu cesty zdá, že každý míří jiným směrem, což se Marečkovi daří vyjadřovat i jejich pozicí a pohybem v záběru. Během jedné z občerstvovacích pauz syn otráveně sedí ve voze a okusuje okurku. Venku stojící otec doplňuje kalorie klobáskou a marně potomka přesvědčuje, aby si taky protáhnul nohy. Jindy Gríšu vidíme, jak netrpělivě chodí tam a zpátky po obrubníku, zatímco Vít stojí klidně opřený o auto. Teprve v Rusku tuto mimoběžnost nahrazuje přinejmenším zdánlivá pohybová i myšlenková souběžnost.

Marečkův upřímný, citlivý, vtipný i posmutnělý dokument ukazuje, že dosažení rovnováhy ve vztazích je dlouhým a složitým procesem. Stejně jako při stoji na hlavě přitom stačí nepatrné narušení stability a dojde ke zhroucení. Pro onen okamžik vrcholného štěstí, o němž Vít v jednu chvíli zpívá se svými ruskými přáteli, se ale vyplatí zkoušet to zas a znovu.  

(Text vyšel ve Filmu a době 3/2019.)

Dálava

(Česká republika 2019)

Režie: Martin Mareček

Scénář: Martin Mareček, Tomáš Bojar

Kamera: Jiří Málek

Střih: Josef Krajbich

Délka: 76 min.

Distribuce v ČR: AČFK

Premiéra: 7. 11. 2019