Zemřel Woody Vasulka, který patřil se svou ženou Steinou k zakladatelům elektronického audiovizuálního umění a videoartu. Publikujeme rozhovor, který vyšel ve Filmu a době 4/2006 a v němž si oba umělci pokládají „tři nejdůležitější otázky týkající se jejich díla“.

Steina a Woody Vasulkovi, islandská houslistka a český básník a filmař, kteří se seznámili během svých studií v Praze, žili od roku 1965 převážně v USA, nejprve v New Yorku, později v Buffalu a Santa Fe. Na konci šedesátých a počátku sedmdesátých let se stali jedněmi z prvních průkopníků média videa jako umělecké formy a ani v osmdesátých letech, kdy dochází k integraci elektronického umění do oblasti tradičních uměleckých forem a mezinárodního trhu, se nevzdávají bytostného zkoumání specifičnosti jeho jazyka. Nástup digitálních technologií pro ně znamenal nový impuls k experimentaci s narativními formami a redefinování otázek, jež jsou s tímto novým prostorem spojeny.

Steina (nar. v Reykjavíku v roce 1940) začala pracovat s videem kolem roku 1969. Vytvořila řadu pásků a instalací a později se začala zabývat i veřejnými interaktivními performancemi, při nichž hraje na housle, digitálně propojené s videem a velkým projektorem.

Na některých svých projektech pracovali Vasulkovi společně (jako The Vasulkas), přičemž často si své původní profese vyměňovali – Steina vytvářela obraz a Woody zvuk.

Woody Vasulka (vlastním jménem Bohuslav Vašulka) se narodil v roce 1937 v Brně a absolvoval nově vytvořený obor dokumentární tvorba na FAMU. Od svého příchodu do New Yorku se věnoval elektronickému umění, včetně jeho teoretické reflexe a konstituování nových institucí. Později působil v Centru pro umění a mediální technologie v Karlsruhe, přednášel na několika univerzitách a věnoval se kurátorské činnosti. K jeho nejvýznamnějším dílům patří Art of Memory z roku 1987, enigmatická rekonfigurace umění i dějin vycházející z autorových traumatických vzpomínek na období druhé světové války, události, jež se stala pro jeho generaci určující. V této metaforické vizi, alternující found footage (dokumentární záběry z přelomových událostí dvacátého století: ruské revoluce, španělské občanské války i svržení atomové bomby na Hirošimu) s obrazy monumentální pouštní krajiny amerického jihozápadu, transformuje Vasulka kontinuálně prostřednictvím technologie videa užitý materiál a originálním způsobem tak formuje své úvahy týkající se fenoménu obrazu a kolektivní paměti.

Roxy, Praha, 11. 11. 2006: Woody a Steina Vasulkovi byli požádáni, aby si navzájem položili tři nejdůležitější otázky týkající se jejich díla.

W: Víte, to je těžké…

S: Ne, to není těžké. Proč jsi vlastně udělal Art of Memory?

W: Tak to byla asi má první krize, to, čemu se říká krize víry v tento svět, a také ve svou vlastní práci. Vždycky jsem se díval dopředu a snažil se být součástí té evoluce, pracovat s novými nástroji, objevovat, a tak dále, a najednou jsem zjistil, že bych se mohl také ohlédnout dozadu. K podobné životní krizi nejspíš někdy dojde u každého. A jak jsem se tak díval zpět, zjistil jsem, že válka, druhá světová válka, se stala tím největší dilematem mého života, zážitkem, který motivoval vše, co přišlo potom, tou svou tíhou, kterou jsem si nikdy nepřiznal a před níž jsem utíkal do budoucnosti jako uprchlík. A v tomto jiném stavu vědomí jsem začal pracovat na Art of Memory.

Musel jsem si k tomu vytvořit nějaké nástroje, protože synchronizace musela být přesná na okénko, což jsem předtím nikdy nedělal, jedině ve filmu – já jsem totiž absolvent FAMU – a všechno to bylo nutné rozdělit předem na stopy A, B a C, a zase ABC-ABC-ABC, a teprve potom to zkomponovat dohromady.

A tenhle námět, který obsahoval minulost, mou zkušenost s dvacátým stoletím, se pro mě stal tím velkým plátnem, ať už mělo charakter elektronický nebo kamerový. Takže to vše vznikalo tímhle způsobem, jako ohlédnutí zpět. A bylo to velmi, velmi náročné a osobní, Steina mi dělala kameru, a vlastně mě to hodně změnilo. Od té doby jsem už nemohl pracovat s obrazy stejným způsobem a začal jsem je využívat jako reference k určitým událostem.

S: A proč jsi na tom projektu přestal pracovat?

W: Protože jsem vyrůstal v dobách, kdy obraz, i ten pohyblivý, plnil ikonickou nebo symbolickou úlohu, případně působil jako dějový element. Mně ale tyto tři aspekty nevyhovovaly, vždycky mě nějak zklamaly, a tak jsem se snažil tenhle narativní systém změnit. A také jsem nechtěl pořád opakovat, co vidí kamera, že je to, jak Steina dnes večer definovala, „oko, prodloužené nástrojem“… protože já vím, že jde o elektronický stroj, s jeho vlastním vědomím, jazykem, vlastními náměty a inspirací. Takže šlo o to, dívat se na přírodu nebo do toho elektronického stroje – tím jsme se vlastně učili něco nového, o čem jsme předtím nic nevěděli. Stroj byl pro nás mysteriózní a příroda obyčejná. Tedy pro mě, nemohu říct, že i pro Steinu, takže teď mám na ni otázku. Co pro tebe znamená příroda ve srovnání s tvým velkým studiem, kde neexistují žádná omezení?

S: Mám ráda kameru a to, co vidí. A je mi vlastně jedno, co zaznamenává, protože všechny obrazy jsou krásné. Já nemám ten zvláštní „slastný“ vztah k přírodě jako třeba malíři krajin v devatenáctém století. Dělala jsem i ryze urbanistické záležitosti, například v Tokiu. Ale protože natáčím, musím v přírodě být, i když prší nebo sněží… a když si potom sednu do auta, je to takový nádherný pocit, že jsem ty obrazy získala. Příroda pro mě znamená výzvu.

W: Takže další otázka…

S: Když jsi začal pracovat s počítačem, přišel jsi na to, že tu existuje specifický prostor, který může mít své vlastní světlo, svůj vlastní způsob nazírání a je zcela umělý, jiný než realita. Jsi jeden z prvních nezávislých tvůrců, který to vlastně objevil, protože tenkrát k tomu mělo přístup jen strašně málo lidí. Ale proč, když jsi tam byl a viděl tu krásu, proč jsi to opustil?

W: Protože evoluce dosáhla takového stupně, že jsem se už na tom nemohl dále podílet, víš, musel bych se stát tím kolektivním člověkem digitální kultury, a to mě nezajímalo. Vždycky mi šlo o určité odhalení něčeho, nikoli exploataci. Existuje určitá bariéra, která mi říká, že když se médium manifestuje ve své vlastní podobě, tak je krásné, ale když se využije v rámci nějakého dalšího záměru nebo ideologie, stane se vlastně banálním, neproduktivním nebo nesmyslným. Není tu již ona krása nevinnosti, ta byla znesvěcena, takže je to vlastně otázka etická. A proč jsem přestal pracovat s obrazy, když jsem konečně mohl dokázat své mistrovství? Musel jsem, zcela instinktivně, nechat to médium být médiem, nechat ho samo hovořit, abych ho nezneužíval. Ale to už jsem tu říkal.

S: Máš pro mé ještě dvě další otázky?

W: Když se dívám na tvou práci z posledních let, většinou jde o live performance, živá vystoupení s obrazy a zvuky generovanými často houslemi. Co tě k tomu motivuje a co tě nejvíc uspokojuje?

S: To, že vytvářím představení přímo před diváky, není zase tak daleko od věcí, kterými jsem se vždycky zabývala, machine performances. Vždy mě zajímalo udělat něco takového, jako že se jedna kamera podívá na druhou, a ta zase na něco jiného, a pak, když se všechny pohybují a sledují nějaký objekt…

W: …paralelně nebo individuálně…

S: …tak je to pro mě performance. Předtím jsem ale musela pracovat jen ve studiu, protože ty stroje byly těžké a nepřenosné. A pak jsem začala dělat ta vystoupení s houslemi a velice mě zajímalo sledovat, jak publikum reaguje. Předtím jsem vůbec netušila, že je něco takového vůbec možné, sdílet s diváky společný prostor…

W: Aha, prostor, který se pro tebe stal jediným, protože už nejsi sama a oni jsou spolu s tebou.

S: Ano, v tom je ten rozdíl. I když pocit „být sama se sebou“ mám strašně ráda, celé dny se dívat na obrazy a zkusit pak zase něco jiného… To je můj život. Ale dej mi poslední otázku.

W: Ještě jednu? Vím, že souběžně s těmito performancemi pracuješ s obrazy pomocí počítače. Jaký je vztah mezi těmito dvěma činnostmi, je komplementární? Nebo je to tvoje vnitřní potřeba?

S: Chtěla jsem mít alespoň dva zájmy, které nejsou stejné… Ale na umění, nebo na tom být umělcem, mě zajímá především onen vnitřní dialog, který vedu sama se sebou. Když se ohlédnu zpátky na to, co jsem dělala před třemi lety, bylo to jiné než dnes, a to je pro mě niterně důležité: vidět, jak jsem tenkrát myslela a kým jsem byla. Proto podnikám to, o čem jsme spolu hovořili – řečeno jinými slovy: dělám umění. Ne pro publikum. Ale většinou mám to štěstí, že mě pochopí.

Z brožury DVD-video/ROM Woody Vasulka: Virtuální houbaření (Praha: NFA 2006).

(Text vyšel ve Filmu a době 4/2006.)