Takové heslo nesl pětadvacátý filmový festival v Litoměřicích. Třídenní program nabídl tuzemské, světové, nové i kultovní snímky. FIFELI dramaturgie se postarala o pestrý (nejen) cinefilský program. Po slavnostním promítání Karavanu (r. Zuzana Kirchnerová, 2025) následovalo letní kino na střelečáku. Na dynamický dokument Česká RAPublika (r. Pavel Abrahám, 2008) o progresivním tuzemském rapu navázal energický set DJ Switche. V duchu hudební alternativy se nesl i druhý večer – vystoupila kapela něco něco s pražskými WWW Neurobeat. Večerní žánrové synergii předcházel program, jež publikum donutil k zamyšlení nejen nad ztrátou základních lidských jistot.
Ztráta vzdoru
K polemice nad ztrátou lidského života vybízí japonský akční snímek Battle Royale (r. Kindži Fukasaku, 2000). Napínavá kultovka o mladistvém vzdoru a pomstychtivých vyučujících se zvrtne ve chvíli, kdy vláda společně s jedním z pedagogů uspořádá celonárodní program zvaný Battle Royale. Náhodně vybraná třída základní školy je převezena na opuštěný ostrov, kde se vzájemně utká v souboji na život a na smrt.
Fukasaku se ve svých filmech vyžívá v explicitním násilí, není divu, že jedním z jeho obdivovatelů je Quentin Tarantino. Při příležitosti uvedení staršího snímku Tora, Tora, Tora (1970) o útoku na Pearl Harbor se režisér vyjádřil, že by si mladá generace měla prožít aspoň zlomek války a že přátelství, důvěra a věrnost mohou být nalezeny v traumatizujících situacích. Právě Battle Royale se opírá o Fukasakovy vzpomínky z války.
Téměr dvouhodinový příběh kombinuje motivy nekompromisního militarismu s prostoduchou romancí. S dávkou ironie sleduje několik slepě zamilovaných jedinců, jejichž láskyplné projevy místy připomínají scény z naivních telenovel. Sentimentální vyznání s příměsí černého humoru kontrastuje se surovým násilím. Vládou zkonstruovaná vražedná hra zbavuje účastníky socializačních návyků a transformuje je v nedůvěřivé, mocichtivé parazity. Fukasaku s neúprosnou brutalitou odhaluje tenkou hranici mezi solidaritou a tyranií, instinktem přežít a ztrátou lidskosti.
Hasova ztráta času
Polský surrealistický snímek Sanatorium na věčnosti (r. Wojciech Jerzy Has, 1973) by si pro zahájení festivalového dne zvolil jen opravdový cinefil. Filmová adaptace stejnojmenné povídky Bruna Schulze je psychedelickou exkurzí do podivného bezčasí. Hrdina příběhu Josef přijíždí do záhadného sanatoria, aby se rozloučil se svým zesnulým otcem, ztraceným dětstvím i zničenou židovskou kulturou. Podřadný a zdánlivě jednoduchý děj ustupuje dominantní a komplikované formě.
Hypnotický snímek s noir prvky zacykluje či zcela tříští logiku času. Snové prostředí, plné blíže nedefinovaných postav a iracionálních dialogů vede k úplné ztrátě kontroly nad filmovou narací. Melancholický příběh odpoutává pozornost od hlavního hrdiny k pochmurné, leč poutavé mizanscéně. Ponurá barevná paleta, vizuální baroknost či šeré svícení labyrintu sanatoria jsou jen příklady expresivní stylizace melancholického obrazu. Hasovo Sanatorium na věčnosti nutí k opakované diskuzi nad alegorickými odkazy a nejednoznačnými poetickými obrazy. Rozpad lineárního času i nejasné motivace postav vybízí k lyrickému prožitku osvobozeného od jednoznačného významu.
Ztráta mladistvých jistot a iluzí
Celovečerní debut Nahoře nebe, v dolině já Kataríny Gramatové je sociokulturní sondou do zapomenuté slovenské vesnice. Festivalové projekce v Litoměřicích se kromě producentky Julie Žáčkové a kameramana Tomáše Kotase zúčastnila také představitelka protagonistovy babičky Jana Oľhová. Film všední optikou sleduje chudou vesnici Utekáč, v níž je dlouhodobě nouze o práci. Patnáctiletý Eňo, otrávený místní nudou a šedí, si ze všeho nejvíce přeje z vesnice odjet a žít se svou matkou ve vzdáleném městě, kde je podle ní jediná nabídka práce. Každodenní projížďky na babetách s přáteli pro něj představují jediný únik od monotónní reality.
Za účelem autentického zobrazení rurálního koloritu se Gramatová rozhodla ve jmenované vesnici rok žít. Sžitím s tamním způsobem života a volbou neherců docílila režisérka věrohodného zobrazení intimních mezilidských vztahů, sousedských rozmíšek, vesnických klepů či lehkovážných hrátek místních výtržníků. Michal Záchenský v hlavní roli s drzostí reflektuje strasti nepochopeného patnáctiletého kluka, jenž usilovně prahne o lásku a obdiv matky. Impulzivní vztek, mladistvá ztráta iluzí a snaha o zadostiučinění jsou ve filmu zdůrazněny výbušným slovenským rappem. Nahoře nebe, v dolině já svižně a empaticky zobrazuje nekompromisný život v hladových dolinách.
Po rekapitulaci zhlédnutých snímků vyvstává otázka, co tedy pětadvacátý ročník FIFELI nalezl? Odpověď však festival ponechává na samotných divácích.
